Uvnitř tohoto čísla týdeníku Euro najdete zajímavou exkurzi do plánů českých radnic, co udělat se zbývajícími obecními byty. Zejména v pražských městských částech se prosazuje trend prodat sice byty přednostně jejich nájemníkům, jenže už zdaleka ne za „hubičku“. Sleva bude podle současných záměrů představovat v nejlepším případě zhruba třetinu ceny podle znaleckých posudků. Některé radnice v podstatě rezignovaly na vlastnictví obecních nájemních bytů úplně: až tahle vlna skončí, nezůstane jim vlastně žádná zásoba sociálního bydlení. Jinde zase vynalezli opravdu originální řešení, jak pomoci developerům, jimž se některé projekty ale opravdu těžko prodávají – koupí si je obec jako sociální bydlení. „Šrotovné pro developery“ – to tu ještě nebylo.
Najít ve spektru přístupů k obecním bytům nějakou racionální vizi je poměrně obtížné. Léta kladu všem zainteresovaným poměrně triviální otázku: Jak definujete termín sociální byt, co si pod tím vůbec představujete? Typická odpověď zní, že se jedná o malometrážový byt v nové zástavbě, vybavený na dnešní základní standard. Naprosto se opomíjí skutečnost, že v Česku, v němž jsou stovky tisíc bytů v panelácích, sotva můžete byt v novostavbě klasifikovat jako cokoli sociálního ať již z hlediska pořizovacích nákladů, nebo pak nájemného.
Sociální bydlení nehledejme v novostavbách, ale v existujícím bytovém fondu. Koneckonců žádný zájemce, který má tvrdé rozpočtové omezení a hledá levné bydlení „na vlastní pěst“, si neobhlíží novostavby, ale inzeráty nabízející pronájem na některém z panelových sídlišť vzdálenějších od centra. Kupodivu představa, že stejně by mohly postupovat i radnice, které o sociálním bydlení uvažují, jim samým zůstává vesměs utajená. Nic přitom nebrání tomu, aby aktivně měnily svoje nájemní portfolio a na úkor velkých bytů na vyhledávaných adresách zvyšovaly podíl těch, které na reálném trhu mají fakticky „startovací“ nebo „sociální“ charakter. Každý sociolog vám nejspíš potvrdí, že to nejhorší, co se dá udělat, je vytvářet ghetta, sestěhovávat dohromady sociálně slabé do stejné lokality. A už vůbec není rozumné koncentrovat je do jednoho objektu. Městům a obcím zároveň nic nebrání neprivatizovat a byty prostě držet. Vzhledem k téměř ukončené deregulaci nájemného to již není spojeno s ekonomickou ztrátou.
Absence nějaké intelektuálně obhajitelné představy, jak dál postupovat, pochopitelně plodí problémy, a ty budou mimo jiné kvůli stárnutí obyvatelstva spíše narůstat. Těžko se lze divit pocitu nespravedlnosti, který zakoušejí ti, kdo bydlí v domech vrácených již před drahnou dobou v rámci majetkových restitucí počátkem 90. let. Ti žádnou šanci na kapitálový výnos v podobě levného nákupu bytu do osobního vlastnictví hluboko pod tržní cenou neměli, pravda, profitovali alespoň z regulovaného nájemného. Stejně tak nespokojení musejí být ti, kteří nepatřili mezi šťastlivce prvních „rund“ velmi levně privatizovaných městských bytů a dnes je jim nabízen odkup za mnohonásobek tehdejších cen za metr čtvereční.
Vítězů měla historie nakládání s byty dost, ještě více je však poražených. Úplně na konci pelotonu jsou ti, kdo nikdy ani vzdáleně nemohli požívat výhod „kvazi vlastnického“ užívacího práva a regulovaného nájemného, natož pak využít předkupního práva za opravdu velkorysých podmínek pro nabyvatele. Nezbylo jim nic jiného, než od samého začátku platit na silně deformovaném trhu násobně vyšší tržní nájemné, jež silně snížilo jejich disponibilní příjem. Snaha o pořízení vlastního bydlení je pak nutila do vysokého zatížení hypotékou. V Česku neexistuje žádný průzkum, který by se pokoušel alespoň trochu kvalifikovaně odhadnout počet lidí, již si pořídili vlastní bydlení nikoli se slevou od obce, ale na trhu v časech vrcholící konjunktury a dodnes ani pořádně nezačali splácet jistinu hypotéky. Reálné ceny jejich nemovitostí mezitím propadly, takže se ocitli „pod vodou“. Jinak řečeno, byt či domek, který si pořídili, nemá ani hodnotu jistiny dluhu, takže v jejich nemovitosti jim nezůstal žádný vlastní kapitál. Banky na vrcholu nemovitostního boomu i v Česku vcelku běžně nabízely produkty typu „stoprocentní“ hypotéka nebo „americká hypotéka“. Na rozdíl od Spojených států, kde jsou běžné hypotéky jištěné pouze samotnou nemovitostí, ovšem tahle skupina českého obyvatelstva (nikoli z hlediska příjmů chudá) ručí bankám celým svým majetkem.
A co města a obce? Test nekompetentnosti je poměrně jednoduchý. Ty, které se zbavily bytového fondu zcela, rezignují na jakoukoli komunitní sociální politiku (a tu komunity v Česku tradičně vždy v nějaké podobě měly), nemohou být považovány za dobře spravované. Ty, které doslova rozfrcají nebo hodlají „rozfrcat“ peníze za projekty, které nesou velmi sporný veřejný užitek, zato s sebou nesou náklady na jejich údržbu do budoucna, už vůbec ne. A pak je tu ta speciální kategorie, jejichž radní ze všeho nejraději pomáhají sobě a kámošům. Ty developerské ležáky převlečené za „sociální byty“ berou dech i otužilcům znalým poměrů.
