Stachanovci, pojmenovaní podle ukrajinského horníka Stachanova, měli být vzorem socialistické práce. Jejich výkony, překonávající stanovené normy až o desítky procent, byly však hodně přikrášlené a někdy i zcela vymyšlené.
Foto: Wikimedia.org
Alexej Grigorjevič Stachanov se narodil roku 1906 v Lugové blízko Orjolu a od roku 1933 pracoval jako horník. Do historie se zapsal 31. srpna 1935, když za jednu pětihodinovou směnu vytěžil jen za pomoci ruční sbíječky neuvěřitelných 102 tun uhlí. Tento výkon, kterým čtrnáctkrát překročil stanovený plán, z něj v Sovětském svazu udělal hrdinu socialistické práce, a vynesl ho dokonce i na titulní stranu magazínu Time.
Teprve později vyšlo najevo, že jeho rekord byl dopředu plánovaný. Dosažen byl po dlouhém čekání na geologicky nejpříhodnějším místě a započítáno do něj bylo i všechno to, co narubali ostatní horníci z téže směny. Stachanova to už nijak trápit nemuselo. Byl vyznamenán Řádem Lenina a Řádem rudého praporu, ale především se stal výborným příkladem k následování. Alespoň tak si to komunističtí papaláši v Moskvě představovali.
Kluci z plakátu
Zpočátku to i fungovalo a stoupenců Stachanovského hnutí utěšeně přibývalo (v Čechách se častěji objevoval pojem úderník). Vrcholem se stala 50. léta 20. století, kdy byli nadlidsky pracující dělníci v celém východním bloku vynášeni do nebes. V pozdějších letech začala ale být společnost k plakátovým hrdinům stále skeptičtější.
Ačkoliv se komunisté snažili změnit myšlení lidí sebevíc, stejně se jim to nepodařilo. Samotné závody nakonec falšovaly počty svých úderníků, z nichž většina ani netušila, že jsou zapojeni do údernického hnutí. Dělníkům se také nelíbilo, že je výroba zpolitizovaná. O stachanovcích a údernících se tedy „nějak“ mluvilo, ale realita byla jiná. Lidé je vnímali spíš jako reklamu a poznali, že se jedná o svět propagandy, frází a proklamací. Drtivá většina dělníků totiž uvažovala ryze prakticky a jejich pravou motivací byly vyšší výdělek nebo potravinové lístky. Jinými slovy – kapitalistické myšlení u nich převládalo.
Hrdina socialistické práce
Hrdinou se mohl stát kdokoli s jasným charakterem, pocházející nejlépe z dělnického prostředí a mající komunisticky smýšlející rodiče. Komunistická strana se takovému člověku měla stát vychovatelem a vůdcem. Nadprůměrnost byla požadována jen v pracovním výkonu. Věk nerozhodoval, výhodná byla pouze zkušenost ze Sovětského svazu.
V 60. letech navíc místo zašpiněných a upocených úderníků nastoupili hrdinové technického pokroku – Gagarin, Těreškovová a další. Ve školách a v podnicích sice zůstaly „rudé koutky“, stále se zvyšující počet oceňovaných pracovníků s sebou ale přinesl nejen nevýraznost, ale i zaměnitelnost.
Nový rekordman
Na stachanovce se postupně téměř zapomnělo a jejich výkony už dávno budily spíš pousmání. Na Stachanovově rodné Ukrajině ale přesto kult bájného rubače zcela nevymizel. Loni v srpnu tak mohla téměř všechna světová média otisknout zprávu o výkonu ukrajinského horníka Cergeje Šemuka, kterému se podařilo rekord z roku 1935 překonat. V donbaském dole vytěžil za směnu neuvěřitelných 170 tun uhlí a svůj plán splnil na rekordních 2023 procent. Také jen s ruční sbíječkou a za pomoci pouhých dvou dalších havířů, kteří nakládali uhlí do vozíku.
Šemuk se tak stal nejmladším zasloužilým horníkem v zemi. Za svůj údernický výkon obdržel finanční prémii, získal několik ocenění od radnice rodného města Dzeržinsk a k úspěchu mu blahopřál také doněcký metropolita Ilarion. Vedle kamarádů z brigády přitom jeho počin nezapomněla komentovat ani státní agentura ITAR-TASS ze sousedního Ruska, která Cergeje pochválila slovy: „Náš současník pokračuje v tradicích zakladatele hnutí za zvýšení produktivity práce.“ Některé kulty jsou zkrátka věčné.
