Nestůjte ve dveřích. Když to chytne, musíme rychle utíkat. Dělám to už patnáct let, říká mistr výroby prachu, z něhož se vyrábějí dělostřelecké náplně. Je znát, že utíkat umí hodně rychle.
Šum borovic pročísne zvuk kolísající sirény. „Zacpěte si uši!“ I když máte zevní zvukovody zakryté, ta rána člověkem trhne. Jako kdyby ho nakopl býk. Za valy pardubické Explosie se právě testuje nová generace dělostřelecké munice.
Za betonovou zdí s průzory stojí pískovou barvou natřené monstrum s názvem Zuzana. Než přijela z brněnského zbrojního veletrhu IDET, sloužila tato slovenská samohybná houfnice v Indii. Ale tvrdá zátěž na ní není moc poznat. Všude v plánované dráze střelby jsou měřicí zařízení, kolem kmitají technologové, technici a hasiči.
Hlaveň děla o ráži 155 milimetrů míří do 20 metrů dlouhé sloje, střela není pro testovací účely naplněná trhavinou, ale asfaltem nebo smolou. Granát proletí obřími dřevěnými kmeny o délce dvou a půl metru, před sebou má dvacet metrů písku a na konec čtyřicetimetrový masiv z opuky. Do okolních vesnic neproletí. „Nacházíme je asi v jedenácti metrech, do opuky se už nedostanou,“ ukazuje na vystřelený granát vedoucí výzkumu a vývoje Výzkumného ústavu průmyslové chemie Zdeněk Akštejn.
V borovém háji se dnes netestuje jen dělostřelecká munice druhé generace, ale i to, zda se v areálu vlastně vůbec testovat může. Ve vesnicích okolo pardubické čtvrti Semtín jsou proto další technici s měřáky, aby zjistili, jestli výstřely nepřekračují hlukové normy. „Je to v pořádku! Pohoda,“ zní z vysílačky.
Ládovací systém Zuzany se opět začne ozývat a obsluha do něj vkládá jakoby povoskovaný tubus. Opět zazní siréna, přítomní si berou sluchátka a mizejí za betonovou zdí k průhledům. Rána. Z hlavně houfnice se vyvalí oblak čpavého dýmu a tlaková vlna člověkem notně smýkne. Technici běží ke sloji. Granát proletěl bytelným kmenem čistě, jako by jej rozčísla pekelně nabroušená sekyra. Hasiči kontrolují, jestli ve sloji nehoří. Ne. Jde se znovu ládovat a úsměvy na rtech technologů naznačují, že testy vycházejí na jedničku. Kdyby byl kanon Zuzany placatější, dal by se na něm v tu chvíli připravit křupavý hemenex.
Češi mimo
Semtínská Explosia, po pardubicku „Bouchačky“, byla založena v roce 1920. Dnes tento státní podnik zaměstnává 670 lidí. Tržby firmy se v roce 2016 přiblížily 900 milionům korun při zisku přes 50 milionů, podle plánu by měly letos dosáhnout miliardy korun.
Továrna vyrábí střeliviny, sférické a nitrocelulózové prachy. Nedílnou součástí výroby jsou i trhaviny. Po celosvětově proslulém semtexu jsou nejznámějšími perunit a emsit. Nějaký čas už vyvíjí také zmiňované samospalitelné moduly. To jsou ty bezhilznové tubusy, které lačně skrmuje písková bestie, stojící uprostřed střelnice.
Přestože patří produkty Explosie ke světové špičce, samospalitelné dělostřelecké moduly o ráži NATO 155 milimetrů česká armáda nenakupuje. Čeští dělostřelci jako by usnuli na omšelých vavřínech věnců Varšavské smlouvy. To polská armáda odebírá tyto dělostřelecké komponenty už třetím rokem a objem přesahuje 30 tisíc kusů.
Moduly se vyrábějí z šesti rozdílných sérií bezdýmného prachu. Výroba se řídí jasnými předpisy a má nulovou toleranci.
Každá šarže se musí otestovat, proto to aktuální burácení se slovenskou Zuzanou. Proč slovenskou? „Bez ohledu na spojenecké garance NATO se Polsko pod vlivem ruské hrozby rozhodlo vybudovat silné dělostřelectvo. A zatímco v České republice stále probíhá diskuse, zda modernizovat zastaralé houfnice DANA v ráži 152 milimetrů, nebo konečně pořídit systém v NATO ráži 155 milimetrů, u hlavního dodavatele polské armády intenzivně pracují na dosažení cíle až tří stovek kusů s touto ráží,“ vysvětluje výrobní ředitel Explosie, generál ve výslužbě Pavel Bulant. „Dodávkou do Polska se naplnil koncept, o kterém tak rád mluví ministr obrany, a to spolupráce napříč státy V4. Protože pro houfnice vyráběné vPolsku dodává granáty slovenská ZVS, patřící do koncernu Czechoslovak Group českého zbrojaře Jaroslava Strnada, a hnací náplně - spalitelné moduly - právě Explosia,“ dodává.
Bulant předpokládá, že produkty Explosie začne v dohledné době odebírat také slovenská armáda, až přejde na dělostřelecké moduly druhé generace. Továrna má rovněž rozjednány kontrakty na Blízkém i Středním východě.
Manufaktura a ženská pečlivost
Jak nahradit drahé a těžké nábojnice, se vědci po celém světě snaží vymyslet už od 60. let minulého století. Skutečně velmi efektivní pohon těžkých dělostřeleckých granátů se ale daří vyrábět až poslední roky. Modul ve zlomku sekundy shoří a v hlavni po něm nic nezůstane. Laik by si mohl pomyslet, že systém - dělostřelecký granát a spalitelný modul - prodlouží vojákům dobu nabíjení. Omyl, houfnice už mají kvůli tomu speciální rychlé nabíjecí automaty.
Nová generace střeliva má i jiné výhody než jen efektivitu střelby. Barevné odlišení je „blbuvzdorné“, na krátkou vzdálenost se pálí zelenými, na dlouhou pak moduly stříbrnými. Navíc je lze dle potřeby modifikovat.
Jak vlastně tyto chemické zázraky vznikají? Předtím než se výrobky vypraví k expedici, ocitnou se v takzvané laborační dílně. Nezasvěcený pozorovatel by si řekl: Tady to vypadá jako za první republiky, téměř žádné stroje, jen váhy a stoly. Pavel Bulant vysvětluje, že takto náročný a nebezpečný provoz nelze řešit průmyslovou automatizací. V Semtíně se o to už pokoušeli, ale výroba je tak složitá, že i na základě zkušeností ze světa radši zůstali umanuální výroby. Tady se zkrátka bez lidského mozku a rukou neobejdou. „Ruční výroba je nejspolehlivější. Nezastupitelné místo zde mají ženy. Ta práce je náročná a přitom monotematická, ženy proto zvládají laboraci těchto modulů na jedničku. Chlapi by se z toho zbláznili,“ konstatuje Bulant.
Po každém válcování dělník košťátkem smete z lisu drobky prachu a dá je do další válcované várky. Lepší než pak utíkat o život.
A také ano. Vyjma technika, který přesně vybírá a váží pelety prachu se sedmi dírkami, aby lépe hořely, ládují ženy přesně navážený prach do těl modulů vylisovaných z nitrocelulózy a do plášťů umisťují potřebné komponenty. Těla uzavírají zátkami, ta spodní má v sobě zážehový komplet. „Ten zázrak je vytvářen z šesti rozdílných sérií bezdýmného prachu. Není to o tom, jak se míchač vyspí, řídíme se jasnými předpisy a máme nulovou toleranci,“ vysvětluje mistr provozu Milan Jansa.
Dělostřelecký modul je odolný proti vodě a musí vydržet pád z půldruhého metru na zem. Pak putuje na potřebné přestříkání. Tam už má výjimečně svou roli automatizace a robot. „Hrubé násilí to nesnese. Vzážehovém kompletu je černý prach a ten je na násilí citlivý,“ varuje Milan Jansa, když chceme vyzkoušet, zdali modul vydrží pád na zem z výše pracovního stolu. Zároveň ale s úsměvem vydatně pobouchává nitrocelulózový špalek naplněný prachem po jeho těle. Nic nebouchlo, dělají to bytelně.
Jdeme se podívat, jak se vyrábějí těla a zátky z nitrocelulózy, papíru, buničiny a syntetických vláken. Vypadá to jako v přípravně Hell's Kitchen. V hrnci klokotá cosi jako mýdlové mléko, stroj si pak ve správnou chvíli sáhne do kašovité hmoty a vyčaruje patřičný tvar. „V šedesátých letech tu začínal výzkum celospalitelné munice a na druhé straně baráku se pracuje na výzkumu plastických trhavin,“ popisuje historii této budovy další semtínská kapacita - chemický inženýr David Šimák. Podle něj je továrna schopna za rok vyrobit přes 50 tisíc kusů dělostřeleckých modulů. Když pozorovatel vidí provoz a způsob výroby, až se mu to nechce věřit.
Jako v pekle
Blížíme se ke klíčovému provozu výroby semtínského dělostřeleckého zázraku. K výrobně bezdýmného prachu. No prachu, on vypadá vlastně jako plastelína. V olbřímích mixérech se míchá jeho příslušná směs. Ta pak protéká do válcovny, kde se masa homogenizuje a odstraňuje se z ní vzduch, protože by vzduchové bublinky mohly ovlivnit hoření směsi.
Čas od času je zapotřebí provoz vypálit, aby se zamezilo takzvanému technologickému zahoření. Plastický prach se rád vznítí i sám. Lis obsluhují tři muži, kteří o tom můžou vyprávět. Všichni mají nehořlavý mundúr, dva z nich ještě nehořlavou čepici, která překrývá vlasy i krk. Předáka směny lze poznat snadno, dlouhé vlasy má frajersky ovázané čelenkou ze šátku a na bradě kosmatý vous. Na první pohled je vidět, že je provozem protřelý - zdejší prach lisuje 15 let. Dobře už ví, co ta nenápadná bílá amorfní hmota dokáže.
V tomhle provozu ženy nenajdete. Za každou směnu tu vylisují třináct čtyřicetikilových štuclů prachu. Po každém válcování obsluha košťátkem smete z lisu drobky prachu. Lepší než pak utíkat o život.
Nejprve se vylisuje půlka štuclu, při lisování druhé půlky pak musí jeden z mužů kvůli zahoření s dvacetikilovým štuclem poodejít za stěnu. Ostatně v provozu jsou neustále otevřené dveře. Jak to chytne, všichni se snaží okamžitě schovat za dveře ke zdi. V minulosti prach chytal i dvakrát týdně. Naštěstí to kvůli malému množství při výrobě ve válcovně nebouchá, hotový prach se skladuje jinde. Z jednoho nenápadně vypadajícího čtyřicetikilového štuclu se dá vyrobit patnáct dělostřeleckých modulů. Valcíř, který přenáší hotový štucel do lisovny, kde se lisují pelety, vypadá, jako by si odskočil na cigárko z krejčovské dílny. Ale tady se nekouří.
Lisovna pak vypadá jako cukrárna. Tady už jsou opět ženy. Z vyválcovaných, vzduchu zbavených štuclů prachu se tu lisují pruty se sedmi a více dírkami a ty pak krájejí na patřičné rozměry. Rozhodně to tu nevypadá jako továrna na smrt, usměvavé dámy by nikdo netipoval na to, s jakou surovinou denně pracují. Peletky prachu pak míří do laborační dílny.
Míříme znovu zpátky na střelnici, siréna avizuje poslední test. Do žluté obludy je naládovaná maximální nálož, všech šest modulů. Krátce poté, co jekot sirény utichne, otřese střelnicí obrovská řacha. Nesrovnatelná s těmi předchozími. Fotograf, který výstřel fotil, vypadá otřeseně, ale má ho. On i žlutá obluda Zuzana stojí, i její kanon vydržel. Granát letěl rychlostí 963 kilometrů za hodinu. „Tak. A můžeme expedovat,“ usmívá se generál Bulant.
| S Babišem za zády |
|---|
| Přes jedinečnost produktů, které pardubická Explosia léta vyrábí, nemá továrna lehký život. Smrtící výbuch, dluhy, potíže s bankou, protesty odborářů. Z pardubické fabriky chodilo v posledních letech hodně zpráv, ale povzbuzující moc nebyly. Firma, ve které přišel na svět semtex, po letech míří opět nahoru. Navýšení základního kapitálu od státu v roce 2013 posloužilo k investicím do technologií a ty se nyní začínají vracet. Pomoc státu už nepotřebuje, a jestliže před rokem 2011 zaměstnávala čtyři stovky zaměstnanců, nyní se jejich počet blíží k sedmi stovkám. Právě státní pomoc ve výši 250 milionů korun Explosii vyčetl před pár lety dnes už bývalý ministr financí Andrej Babiš svému předchůdci Miroslavu Kalouskovi. „Pan Kalousek ještě 3. července 2013 stačil navýšit základní jmění v Explosii o 250 milionů korun, protože jeho kámoš zbrojař tam má nějaké zakázky,“ prohlásil Babiš. Kalousek tehdy namítl, že Explosia je dodnes státní, protože ji kdysi zprivatizoval Babiš a pak ji zase státu prodal zpět. „Od té doby se stát s Explosií trápí,“ uvedl Kalousek. Explosia byla jako takzvaný odštěpný závod součástí pardubické chemičky Synthesia. Po řadě porevolučních peripetií se továrna dostala do skupiny AliaChem, kterou ovládl Andrej Babiš. V roce 2001 přišel ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr s návrhem, že ze strategických důvodů by měl stát vlastnit Explosii, a navrhl, aby 100 procent akcií získala prázdná firma Strojírna Košíře, kterou spravovalo jeho ministerstvo. Vše se opakovaně řešilo na Bezpečnostní radě státu a nakonec bylo dohodnuto, že stát od Andreje Babiše koupí 100 procent Explosie za jeden milion korun. A navíc bude kapitalizovat dluhy v hodnotě 700 milionů korun (odkup od České konsolidační agentury a vložení do základního jmění). Autory usnesení vlády byli ministři Grégr a částečně i dnešní šéf České národní banky Jiří Rusnok. K naplnění usnesení vlády došlo ale jen částečně a stát získal pouze 60 procent akcií a zaplatil dluhy. V roce 2003, těsně před odchodem Jiřího Rusnoka z pozice ministra průmyslu a obchodu, pak bylo přijato nové usnesení vlády, na základě kterého stát dokoupil 40 procent akcií Explosie od Andreje Babiše za 181 milionů korun. Předchozí nesplněné usnesení vlády bylo překvapivě ignorováno. Andrej Babiš ale dál zůstal osobou propojenou, jak vyplývá i z výročních zpráv. Získal hotovost 182 milionů korun a stát za něj zaplatil dluhy přes 700 milionů korun. Navíc de facto dodnes Synthesii ovládá - dodává služby IT a účetních systémů, autodopravu, většinu surovin. Ročně si přijde na obrat okolo 200 milionů korun. V posledním roce se opět mluví o hledání strategického partnera - uvedl to Andrej Babiš na poradě ministerstva financí v březnu 2016 - a najednou spadly tržby o 40 procent. Okolo továrny krouží hned několik zájemců. Ministerstvo průmyslu a obchodu si nárokuje do kapitoly státního rozpočtu na rok 2018 částku 750 milionů korun na navýšení základního kapitálu firmy, aby se surovinově, produktově, sítěmi včetně energií a také správou IT systémů plně oddělila od Synthesie, protože to ohrožuje bezpečnost podniku. |
Dále čtěte:
Exploze v Poličských strojírnách: záchranáři přežili díky prodlevě
Zbrojařům se nelíbí přesun prostředků na obranu do Bruselu. Doplatí na to malé země, tvrdí
