Nad schodištěm zámku Tovačov na Moravě je vytesán starý německý nápis: „Alles zur Zeit“ (Všeho do času). Jde o rodové heslo bývalých majitelů zámku, rodu Gutmannů, jedné z nejvýznamnějších průmyslových rodin někdejší podunajské monarchie. „Moji předkové zaměstnávali ve svém koncernu více než osmdesát tisíc lidí,“ tvrdí člen představenstva Investiční společnosti České spořitelny pro marketing a prodej Guntard Gutmann (36), který je jedním z posledních potomků slavného rodu.
Uhlí místo obilí.
Počátek historie rodiny Gutmannů je spjat s malým moravským městečkem Lipník nad Bečvou, do nějž se v polovině osmnáctého století přiženil do bohaté obchodnické rodiny Isaak Gutmann. Isaak pocházel z rabínské rodiny z českého Kolína. V religiózní tradici pokračoval i v Lipníku. Pro dráhu rabína byl vybrán i Isaakův syn Marcus Leopold a také vnuk Wilhelm Isaak, který se stal prvním úspěšným obchodníkem v rodině Gutmannů.
Wilhelm Isaak Gutmann se narodil v Lipníku v roce 1826. Ve dvanácti letech ztratil otce, proto se vrátil z teologických studií, aby pomohl své matce s výchovou dalších tří sourozenců, především bratra Davida. Zpočátku zkoušel Wilhelm obchodovat s obilím, štěstí mu však nepřálo, a tak se rozhodl vyzkoušet zcela nový sortiment: uhlí. To se stalo základem obchodního rozmachu rodiny Gutmannů. V 30. letech devatenáctého století význam uhlí prudce stoupal. Podílel se na tom rozvoj železnice, prvních cukrovarů, nových průmyslových oborů.
Odstraňte předsudky.
Wilhelmovi se podařilo velmi rychle získat pověst spolehlivého dodavatele uhlí vysoké kvality, takže se mezi jeho zákazníky zařadily nejvýznamnější podniky rakouské monarchie: Severní dráha císaře Ferdinanda (spojovala Vídeň s Haličí.), Dunajská paroplavební společnost, Rakouské státní dráhy, anglický závod na výrobu plynu, četné cukrovary. Tento rozmach umožnil Wilhemovi přibrat v roce 1856 do firmy bratra Davida, který se dosud staral o obchody zesnulých rodičů v Lipníku. Tak vznikla firma Bratři Gutmannové.
S Davidem přišla i myšlenka využívat uhlí také k vaření a pro vytápění domácností, které v té době používaly zejména dřevo. „Obzvláště ve Vídni, Pešti a v Brně jsme se snažili významně podpořit vytápění uhlím. Proti uhlí existovala řada předsudků, především u žen. Angažovali jsme pyrotechniky, kteří na naše náklady instalovali uhelná kamna a přesvědčovali hospodyně a kuchařky, že lze uhlí přikládat do kamen, aniž by si ušpinily ruce,“ vzpomíná ve svých pamětech Wilhelm Gutmann.
Navíc, nebyl-li zákazník s vytápěním uhelnými kamny spokojen, měl právo kamna vrátit a obdržel plnou finanční náhradu. Tento projekt společnost Bratří Gutmannů ještě podpořila masivní reklamní kampaní v nejčtenějších novinách a vybudováním husté sítě objednávacích kanceláří v Brně. Díky nim mohla dodávat uhlí v plombovaných vacích o váze 50 až 250 kilogramů během čtyřiadvaceti hodin. O úspěšnosti kampaně svědčí vývoj spotřeby uhlí. Jen ve Vídni se jeho odbyt mezi roky 1850 až 1890 více než zdvojnásobil. Navíc Gutmanni - jak konstatují dobové prameny - dodávali do rakousko-uherské metropole v porovnání s cenami v ostatních evropských hlavních městech nejlevnější uhlí.
Třicet tisíc vagonů.
V roce 1865 Guttmani zahájili obchodní spolupráci s někdejšími konkurentem, baronem Anselmem Rothschildem, který patřil k nevýznamnějším evropským průmyslníkům. Ve stejném roce navíc koupili uhelné doly nedaleko hornoslezské Vratislavi a o dva roky později pronajali od olomouckého arcibiskupa další šachty v okolí Orlové. Tam se jim podařilo v následujících dvaceti letech objem těžby zvýšit na čtyřicetinásobek. Podobně se dařilo i dolům, které získala firma ratří pronájmem od Rotschildů v okolí Vítkovic. Produkce uhlí se v nich zvýšila na pětinásobek. Později následovaly koupě a pronájmy dalších uhelných dolů jak na Moravě a ve Slezsku, tak v rakouské části Haliče, tedy v části dnešního Polska. V dobách největšího rozmachu těžby uhlí zaměstnávali Gutmanni přes sedm tisíc horníků a ročně nakládali uhlím přinejmenším třicet tisíc vagónů.
Uzavřený okruh.
To však již Wilhelm Gutmann začal uskutečňovat další krok ve své podnikatelské filosofii: alespoň část vytěženého uhlí měla být zpracovávána uvnitř firmy. „Při zkrácení obchodních cest jsme takto mohli získat vyšší zisk a také snížit riziko obchodního neúspěchu.,“ vysvětluje ve svých pamětech. „Prapradědeček se rozhodl postupně vybudovat uzavřený okruh: od uhlí vedla cesta k výrobě železa a oceli a následně k produkci hotových výrobků, například zbraní a strojů,“ dodává dnes Guntard Gutmann.
V duchu této filosofie vzniká opravdové firemní impérium. Gutmanni rozšířili svůj obchodní zájem na nově vznikající průmyslová odvětví, zakládají továrny na výrobu vagónů, šamotových kachlů, cementárnu i cihelnu. Pak staví nové cukrovary (v Lipníku a v Břeclavi), továrnu na lokomotivy ve Vídni-Florisdorfu, celulózku ve Vratimově, sladovnu v Kroměříži. Kromě toho kupují i tkalcovnu a přádelnu juty, vápencový lom, lodní park, parník a zakládají soukromou místní železnici. Pro financování rozsáhlého spektra podnikatelských aktivit také vzniká známá Bank Gutmann jako vnitrokoncernový bankovní ústav.
Výběr nových oborů, na něž se zaměřil zájem firmy bratří Gutmannů, nebyl nahodilý. Buď produkovaly výrobky, které bylo dále možné používat uvnitř rodinného impéria, nebo spotřebovávaly velké množství uhlí. Právě rozsáhlý záběr obchodních i výrobních aktivit umožnil firmě přestát hospodářskou krizi v roce 1873 bez vážnějších následků.
S Rotschildy u pecí.
Ovšem ještě předtím, než hospodářství rakouskouherské monarchie upadlo v roce 1873 do první krize z nadvýroby, dostalo se již koncem šedesátých let devatenáctého století do výrobní potíží hutnictví železa. To vedlo k dalšímu propojení mezi Gutmanny a Rotschildy, kteří ještě s dalšími dvěma partnery založili v roce 1871 Rakousko-uherskou společnost pro vysoké pece. Dalším důvodem ke spolupráci byla také skutečnost, že vzhledem k prudkému vývoji techniky rychle zastarávaly produkční kapacity, takže bylo nutné investovat značné sumy kapitálu. Proto byla ještě v témže roce založena společnost Vítkovické horní a hutní těžířstvo, která koncentrovala veškeré železářské a důlní kapacity v regionu. Tato společnost postupně převzala nebo zlikvidovala ostatní firmy podobného zaměření a získala monopol na výrobu produktů ze železa v Čechách a na Moravě.
Bydlení pro horníky.
Jednou z prvních věcí, které Gutmanni po svém příchodu do Vítkovic změnili, byly sociální podmínky místních dělníků. Významu dobře připravené a zabezpečené pracovní síly pro řádné fungování továrny si byli vědomi. „Tito lidé byli ubytováni za špatných podmínek, minimálně odměňováni, nedisciplinovaní a vystaveni pití pálenky. Naší první starostí bylo, zajistit jim solidní a zdravé bydlení a normovat mzdy tak, aby si pilní pracovníci mohli vydělat více. Horníky jsme nechali školit a jejich výkony se tímto způsobem se zvýšily. Od našeho převzetí dolů vytěžené množství na jednoho pracovník narostlo o téměř dvě stě procent. Tedy schopnost podávat výkony se ztrojnásobila,“ vzpomíná v pamětech Wilhelm Gutmann.
Podobný přístup jako v případě dolů, uplatnili Gutmanni i při budování vítkovické továrny, u které vyrostlo na zelené louce firemní městečko pro sedm tisíc obyvatel. Kromě dělnických domků v něm stály například i kostel a fara. V městečku nechyběl vodovod s pitnou a užitnou vodou, kanalizace, škola s jedenácti učiteli a třinácti učitelkami, dívčí škola, školka, ani odborné učiliště pro vzdělávání dělníků, vedené závodními inženýry. Zřídili závodní knihovnu a dokonce hotel, v jehož sálech se konaly koncerty, přednášky a divadelní představení. Pracovníkům vítkovické továrny byl plně přístupný i lesík, který Gutmann nechal vybavit dvěma stovkami laviček, kuželkářskými drahami a hudebním pavilonem, v němž o nedělích hrávala firemní kapela. O zdraví obyvatel městečka se starali tři lékaři a závodní lázně. Kromě toho Gutmanni ve Vítkovicích zavedli i určitý druh úrazového a penzijního pojištění,
Vídeňská opera na Moravě.
Rodinou firmu navenek reprezentoval především Wilhelm Gutmann, jeho mladší bratr David působil spíše o rozvoj firmy a rodinného majetku. Koupil zámek Tovačov mezi Prostějovem a Přerovem a stal se jedním z nejdůležitějších zaměstnavatelů na střední Moravě. S renesančním zámkem, známým například téměř stometrovou věží, získal i dvanáct mléčných dvorů a rozsáhlé lesní plochy. V okolí založil pivovar, sladovnu a cukrovar. V roce 1887 financoval přestavbu zámku, v rámci které vzniklo takzvané vídeňské křidlo, jehož schodiště je zmenšenou kopií schodiště slavné vídeňské opery, kterou obdivovala Davidova žena.
Bratři Gutmannové však nebyli pouze symbolem podnikatelského úspěchu, pověstná byla i jejich charitativní činnost. Založili nadaci, která finacovala zlepšení podmínek života Židů na Haliči a v Bukovině, dívčí sirotčinec a především Vídeňskou polikliniku, na jejíž zřízení věnovali přes 150 tisíc zlatých. V jejím rámci vzniká i jedno z prvních dětských oddělení v monarchii. Celkem Gutmanni sponzorovali asi třicítku nemocnic a ústavů na území někdejšího mocnářství. Nezapomínali ani na svoje rodiště a podporovali lipnickou židovskou komunitu. Kromě charity byli činní i ve společenském životě. Wilhelm Gutmann založil v roce 1875 rakouský Průmyslový klub a také Svaz průmyslníků železářského a strojírenského průmyslu.
Šlechtici.
Hospodářské úspěchy a společenské aktivity Gutmannů nezůstaly bez odezvy ani na nejvyšších místech mocnářství. V roce 1878 podepsal císař František Josef I. povýšení Wilhelma Isaaka Gutmanna do rytířského stavu s právem užívat rodový erb a heslo „Semper progrediens“ (Stále vpřed). Wilhelmův bratr David se stal rytířem o necelý rok později a pod jeho rodovým erbem je již napsáno zmíněné „Alles zur Zeit“. Rodové znaky obou bratrů obsahovaly symbol slezské orlice a kotvu. Wilhelm navíc obdržel do erbu židovskou hvězdu a David ozubené vítkovické kolo.
Zatímco rytíř David von Gutmann již sídlo přiměřené svému postavení získal dříve nákupem Tovačova, Wilhelm von Gutmann se po podobném reprezentativním rodovém sídle teprve rozhlížel. Jeho volba padla na dolnorakouské panství Jaidhof, který v roce 1884 koupil za 1,7 milionu zlatých. Celé panství zahrnovalo deset tisíc hektarů zemědělské půdy a 24 hektarů vinic. Z nově nabytého majetku se však Wilhelm Gutmann těšil jen necelých jedenáct let, v roce 1895 po těžkém zápalu plic zemřel. Nakolik byly Wilhelmovi životní osudy inspirativní, dokazuje, se staly předlohou pro román Miloše Šváchy Černý rytíř, který vyšel v roce 1971.
Až do Skandinávie.
Po Wilhelmově smrti se vedení rodinného podniku ujal jeho nejstarší syn Maximilian. Max Gutmann se narodil v roce 1857 ve Vídni, kde také vystudoval vyšší městskou reálku, chemicko-technologickou a chemickou odbornou školu. a Vysokou školu technickou. V letech 1879 až 1883 absolvoval hutnický a hornický běh na Báňské akademii v Leobenu. Po ukončení studií vstoupil do rodinné firmy Gebrüder Gutmann a od roku 1888 byl jejím společníkem. Na starost dostal rozvoj firemního průmyslového koncernu a technologii. Pozornost soustředil zejména na hutní závody Vítkovického horního a hutního těžířstva a také na další rozvoj Kamenouhelných dolů Orlová-Lazy. Zasloužil se o získání železnorudných dolů pro Vítkovice na Slovensku a ve Švédsku, čímž význam podniku bratří Gutmannů překročil hranice střední Evropy.
V roce 1890 se Max se stal předsedou těžařské rady Vítkovického hutního a horního těžířstva a tuto pozici zastával až do své smrti. Významná funkce mu otevřela cestu k dalším společenským aktivitám - po otci přebral členství v rakouském Průmyslovém klubu, jehož se nakonec stal i čestným předsedou. Od roku 1917 byl také členem Panské sněmovny rakouského mocnářství, v níž se zasazoval zejména o řešení sociálních problémů dělníků.
Do nevyšších pater.
Max Gutmann byl nejen obratným podnikatelem a zastáncem změn v sociální zabezpečení dělnictva, ale také vášnivým vysokohorským turistou a lovcem. Proto v koupil půdu ve štýrských Taurách, kde postupně získal přes dvanáct tisíc hektarů vysokohorských pozemků a zřídil dvě lovecké chaty. Kromě toho se zasloužil rovněž o přestavbu Jaidhofu, v němž mimo jiné založil elektrárnu, prádelnu, pily a řadu dalších podniků. Počátkem dvacátého století tak Max se svým bratrem Rudolfem vlastnil pozemky o rozloze přes padesát tisíc hektarů půdy jen v Rakousku. Po rozpadu monarchie se ovšem panství Guttmanů podstatně zmenšilo. „Přesto průmyslové podniky rodiny jak v Rakousku, tak v nově vzniklém Československu přestály společenské a státní změny bez úhony,“ tvrdí Guntard Gutmann.
V roce 1929 se rodina Gutmannů zařazuje do nejvyšších kruhů evropské aristokracie. Maxova nevlastní sestra Elisabeth se vdává za vládnoucího lichtenštejského knížete Franze I. von Liechtenstein. Neuvěřitelné je skutkem: dcera někdejšího židovského obchodníka s uhlím se stává kněžnou.
Štědří nacisté.
O rok později Max umřel ve Vídni a vedení rodinné firmy se ujal jeho syn Wolfgang Gutmann. Doba mu však nepřeje, nejdříve přichází hospodářská krize, později nacistická diktatura. Když 12. března 1938 vstoupila na území Rakouska německá vojska, byl Wolfgang právě na svatební cestě ve Švýcarsku se svojí ženou Rosou. „Nacisté to měli skvěle vymyšlené, od Wolfganga - podobně jako od Rothschildů - veškerý majetek odkoupili,“ říká Guntard Gutmann. Takto Wolfgang Gutmann obdržel za svoje rakouské majetky formálně obnos 4,15 milionu říšských marek Transakce měla jediný, leč velice podstatný háček: Wolfgang peníze fakticky nikdy nedostal. „Podobně jako Rothschild musel strýc tyto prostředky vrátit třetí říši formou nejrůznějších daní a poplatků,“ vysvětluje Guntard Gutmann.
Solidní cena vlády.
Jakmile bylo zřejmé, že se Gutmanni nemohou žít v nacisty zabraném Rakousku, vydali se hledat nový domov do Brazílie.Na Jaidhofu se usídlila NSDAP (Německá nacionálně socialistická dělnická strana), kterou ke konci války vystřídaly jednotky SS a zámek dokonce na podzim roku 1944 navštívil i sám slavný Otto Skorzeny. Po válce se panství stalo majetkem Rakouské republiky a v roce 1946 přešlo pod sovětskou správu. Šance na vrácení majetku Gutmannům byly malé. „V případě restitucí se Československo zachovalo k naší rodině lépe než Rakousko, které nám, až na pár maličkostí, nevrátilo nic. Restituovalo jen to, co muselo - například někdejší koncernovou banku (Bank Gutmann ). Tam nacisté udělali chybu, majetek nevyvlastnili na základě zákona a obyčejně jej ukradli. Naopak Jaidhof jsme si museli znovu koupit,“ říká Guntard Gutmann.
V obnovené Československé republice byla situace Gutmannů lepší. „Veškeré majetky odkoupila tehdejší československá vláda na základě smlouvy z roku 1956. Museli jsme prodat, přesto cena byla tržní a férová. Navíc po válce stejně chyběl kapitál k obnovení koncernu,“ uvádí Guntard Gutmann. O něco později prodal Wolfgang i restituovanou Bank Gutmann rodině známého rakouského průmyslníka Kahaneho.
Alespoň hon na lišku.
Wolfgang Gutmann po druhé světové válce koncern obnovovat nechtěl. „Strýc po návratu z Brazílie Rakousku již nikdy nevěřil a pobýval spíše ve Švýcarsku. S tetou Rosou zažili jak nacisty, tak sovětskou správu v Jaidhofu. Ani poválečná Rakouská republika se k nich nechovala nejlépe. Proto svoje prostředky držel především na bankovních účtech. a nechtěl je investovat do nákup půdy nebo průmyslových podniků. Říkával, že pokud se něco opět stane, tak znovu přijdeme o všechno,“ vzpomíná Guntard Gutmann. Ten se po smrti tety Rosy Guttmanové stal majitelem Jaidhofského panství. To se mezitím postupným rozprodejem zmenšilo z původních více než deseti tisíc hektarů na současné dva tisíce. Guntard Gutmann ovšem zdědil lovecké sklony svého prastrýce Maxe Gutmanna, a tak loni poprvé uspořádal v Jaidhofu lov na lišku. V této tradici potomek slavné rodiny ve službách České spořitelny míní pokračovat.
