Mnoho podob Berlusconiho
Miloš Zeman na Vysočině musí závidět. Na jeho vtípky a urážky už se pomalu zapomíná, zatímco nový půlroční prezident Evropské unie Silvio Berlusconi je v centru pozornosti po celém kontinentu. Rozdíl je snad v tom, že italský premiér se přece jen snažil uklidnit bouři nevole, kterou vyvolal doporučením německému poslanci Evropského parlamentu, aby si zahrál ve filmu kápo v nacistickém koncentráku.
Berlusconi lecčím připomíná i další politiky z Čech a blízkého okolí. Podobně jako Vladimír Železný využívá mediálního byznysu k politickému vlivu. Jeho vláda v Itálii, stejně jako éra Vladimíra Mečiara na Slovensku, nepřeje televizním satirikům. Podobně jako Václav Klaus se Berlusconi postavil proti politicky motivovaným trestním stíháním a soudním procesům. Na rozdíl od Klause ale italský premiér sám čelí obviněním v řadě afér. Našla by se i určitá podobnost s Pavlem Dostálem – Berlusconi proslul tím, že hodlá čelit soudním výrokům vytvářením nových zákonů. V případě šéfa italské vlády je to ovšem v mnohem větším měřítku. Berlusconi navíc chrání především sám sebe.
Když italský parlament v červnu schválil zákon o imunitě pěti nejvyšších ústavních činitelů, i mnozí Berlusconiho odpůrci si paradoxně oddychli. Pořád lepší imunita než neustále změny zákonů proto, aby byl premiér ochráněn před odsouzením. A klid zbraní je koneckonců i v zájmu nynějšího italského předsednictví v Evropské unii.
Mnozí politologové a analytici upozorňují na nebezpečí, které hrozí hladkému fungování demokracie, pokud politici začnou příliš podléhat zájmům byznysu. Ještě horší je, když takovému propojení politických a podnikatelských elit neodolají média. Berlusconi spojuje vše v jedné osobě – je šéfem vlády, významným podnikatelem i mediálním magnátem. Zvláště ze strany italských televizí mu zřejmě žádný výrazný odpor nehrozí.
Berlusconi má přesto podporu zhruba poloviny Itálie. (Dnes už možná o něco méně.) Daří se mu totiž zveličit nebezpečí, které údajně pro jeho zemi představuje levice. Berlusconi bojuje proti komunismu, jako kdyby v Římě hrozil nástup Stalina k moci. A jelikož se extrémy navzájem povzbuzují, levice zase útočí na Berlusconiho, jako kdyby to byl sám Al Capone.
Politický boj v Itálii nevypadá jako soutěž demokratických stran, nýbrž jako bitva na život a na smrt. Částečně možná jde o pouhou virtuální mediální realitu. Ale nebývalé vzrušení části veřejnosti nelze popřít. Každopádně je Itálie velmi zajímavým testem toho, co vše demokracie vydrží. Italské demokratické instituce mají přece jen starší a pevnější kořeny než ty ve střední a východní Evropě. Mírný optimismus je snad na místě.
