Technika překonání útěkové vzdálenosti a přiblížení se na dostřel kořisti se běžně používá při snaze zvýšit hodnotu prodávaných aktiv v jisté části investičního bankovnictví. V Česku již byla použita v roce 2000 a byla u toho řada aktérů politické současnosti.
Na obrázku níže vidíte lovce s flintou, který se schovává za maketu koně (kráva je také dobrá), a přibližuje se ke kachnám či husám. Hádejte, proč to dělá? Protože kachny a husy odlétnou, když vidí člověka, ale nebojí se přibližujícího koně. Že není pravý a má divné nohy, to nevadí – kachny a husy neumějí počítat a nechají se „oblafnout“.
Tahle nesmírně stará lovecká technika, jak překonat útěkovou vzdálenost a dostat se na dostřel kořisti, se běžně používá při snaze zvýšit hodnotu prodávaných aktiv v jisté části investičního bankovnictví. V té, kde se prodávají „stresovaná aktiva“, o jejichž hodnotě a výnosovém potenciálu mohou existovat na straně zájemců pochybnosti. Typicky v insolvenčním řízení se často stává, že aukce zpeněžovaného majetku jsou doprovázeny mizerným zájmem, ostatně neprodáváte úspěch, ale výsledek něčí prohry. Klasickým investorům zkrátka tenhle typ aktiv příliš nevoní, i když naopak existují specialisté, kteří hledají příležitost k nákupu podhodnocených aktiv.
Bez dobré nabídky se ale věřitelé mohou dočkat velmi nízkého uspokojení svých pohledávek. Obzvlášť dramatické to může být v situaci, kdy se blíží rozhodování věřitelů o tom, zda odsouhlasí prodej „podniku“ nebo jeho životaschopné části v jednom celku jako živého organismu, který je schopen udržet nějakou zaměstnanost, anebo rozprodej majetku kus po kusu, ovšem s propuštěním celého ansámblu v likvidačním konkursu.
Pro dlužníka i všechny jeho věřitele by tedy bylo výhodné, kdyby se našel zájemce, který by byl ochoten předložit cenovou nabídku na „podnik“ předem, která by jednak byla vyšší než suma jeho částí (rozprodávaných v likvidačním konkursu) a zároveň by motivovala ostatní zájemce k tomu, aby k jeho nabídce přihodili, a zvedli tak procento uspokojení věřitelů.
Čtěte o zájemcích o tuzemskou firmu v insolvenci:
Zájemců o koupi OKD přibývá
Oním zájemcem je „Stalking horse“ a funguje to v případech, když hodnota prodávaného podniku není zjevně mnohem vyšší, než minimální nabídka; má smysl pouze jako „jazýček na váhách“, posunující nabídky směrem vzhůru. Proto se nepoužívá u zdravých a prosperujících firem, o které je na trhu zájem a sejde se přehršel konkurenčních nabídek, ale právě v případě insolvenčních řízení.
Ve Spojených státech je „stalking horse bid“ vcelku běžný jev, odehrává se podle jejich bankrotového zákona podle Section 363 a udělalo se podle něj již mnoho velkých transakcí.
Podat takovouhle nabídku znamená, že „stalking horse“ sice nabudí zájem a fakticky pomáhá úpadci, ale zároveň riskuje prohru, když přijde někdo s lepší nabídkou. Takže v USA dostává „stalking horse“ v případě neúspěchu finanční odměnu („break-up fee“), jistěže se souhlasem soudu, který mu pokryje náklady související s nabídkou. Pokud se nenajde nikdo lepší, je „podnik“ jeho.
Ministr financí má rád věci pod kontrolou:
Babiš chce mít údajně OKD blíže. Navrhne, aby ho převzalo Prisko
Je to známá taktika, která nikoho v Americe nevzrušuje a má svoje pravidla. Pro fajnšmekry přikládám odkaz na insolvenci jedné velké americké uhelné společnosti. Kromě toho, že pracovala s minimální nabídkou od „stalking horse“, si povšimněte, že v USA se „reclamation costs“, tedy nákladů souvisejícím s likvidací následků důlní činnosti podle rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1986 nelze zbavit ani v insolvenci a jejich hrazení musí být zajištěno přednostně (tj. v dikci našeho zákona jde o pohledávky za podstatou). Nezajištěný věřitel dostane „kulové“, stejně tak jako nelze poskytnout žádné plnění akcionářům, dokud nejsou závazky z útlumu uspokojeny. V tomhle případě fungovali jako „stalking horse“ zajištění věřitelé a část podniku původního dlužníka nakonec převzali.
V Česku se poprvé „stalking horse“ prakticky předvedl v roce 2000 v případě prodeje kontrolního podílu ve společnosti Aliachem prodávaného správcem konkursní podstaty Chemapolu, kde tenhle typ nabídky dala státní Konsolidační banka jako největší věřitel Chemapolu i Aliachemu. Pokud ponecháme stranou peripetie a soustředíme se na výsledek, přeplatila jí Agrobohemie, společný podnik Agrofertu a Unipetrolu. Ministrem financí, řídícím Konsolidační banku, byl tehdy Pavel Mertlík, jeho náměstkem Jan Mládek, premiérem Miloš Zeman, šéfem Agrofertu Andrej Babiš. Historie se nikdy neopakuje úplně stejně.
Přečtěte si další komentáře autora:
