Propadám skepsi, když lidé nadávají. Listopad byla skvělá změna, vzpomíná Oto Sedláček, náměstek ministra práce a sociálních věcí první porevoluční vlády.
V roce 1945 si coby skaut potřásl rukou s generálem Pattonem, když vítali americkou armádu v osvobozených Strakonicích. V roce 1969 patřil mezi vyhozené z Akademie věd kvůli postoji k sovětské okupaci. O pár let později pracoval s nadějným prognostikem jménem Miloš Zeman, sametovou revoluci prožil ve spojení s divadlem Semafor a pár měsíců nato se stal náměstkem ministra práce a sociálních věcí.
Oto Sedláček, významný český sociolog, oslaví za pár dní 88. narozeniny a patří mezi ty, podle jejichž životopisů by se daly psát moderní české dějiny. Aby byl výčet jeho profesí kompletní, kariéru zakončil už jako důchodce na starostovském křesle v malé obci pod Řípem jménem Vražkov, kterou vyvedl se zpožděním několika let z éry socialistického venkova.
Jak vedla vaše cesta k tomu, že jste se z vyhozeného člena Akademie věd stal ve vládě Petra Pitharta náměstkem ministra práce?
Řadu lidí jsem znal ze svého předchozího působení, včetně tehdejšího ministra Milana Horálka. Dělali jsme spolu ještě za komunismu analýzu okresu Chomutov, která nedopadla pro režim dobře. Skončila v trezoru Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem a jeho tehdejší předseda Jaroslav Hajn to označil za druhou kontrarevoluci. Pár dní nato ze studie četla Svobodná Evropa. Dodnes nevím, jak se tam dostala. Když se pak po revoluci jezdilo do krajů, aby se lidé dozvěděli, co se vůbec v Praze děje, jezdil jsem s Petrem Millerem, pozdějším federálním ministrem práce a sociálních věcí. Bavili jsme se všichni spolu a dali dohromady partu, která koncipovala celý projekt, jak bude ministerstvo vypadat. Podílel se na tom i profesor Igor Tomeš, což byl také jeden z vyhozených lidí.
30 let od pádu berlínské zdi: Němci si pochvalují svobodu slova i lepší hospodářskou situaci
Původně jsem nechtěl v nějakých funkcích být, dvakrát to nemiluji, abych se přiznal. Vždycky se držím spíš toho, čemu jsem se vyučil. Věci se snažím brát odborně, ne politicky. Ale v této době jsme museli pomoci tomu, aby se stát znovu vybudoval. Nejdřív jsem nastoupil jako externí ředitel odboru sociální koncepce na federálním ministerstvu. Milan Horálek se tam stal náměstkem, a když se dělala česká vláda Petra Pitharta, Horálek se stal ministrem a přišel za mnou a přemluvil mě.
Našel jsem usnesení vlády z roku 1992, kde se vám oficiálně děkuje za zajištění humanitární pomoci krajanům z oblasti postižených válkou. O co šlo?
Na podzim 1991 jsme spustili program, který dostal děti z dnešního Chorvatska, tehdy země zmítané válkou, do Československa. Šlo zhruba o 1500 dětí a já to měl celé na starost. Dodnes si pamatuji, jak děti vystupovaly z autobusu nad ránem na přehradě Seč, kde měly bydlet, a první vyšlo se štěnětem v náručí. Ten obrázek nezapomenu.
Vraťme se ještě k listopadu 1989. Jak jste ho prožíval vy osobně?
To vám byl takový frmol, že to ani nejsem schopen říci. Spíš je pro mě důležité, jak se k listopadu dospělo. A ten začátek vidím někdy dvacet let předtím. Z toho vzešel jednak disent, jednak my, napůl vyhození, napůl zaměstnaní akademici. My dělali odbornou práci, oni řekněme tu zakázanou politickou. Později jsme se sešli v Občanském fóru. Že to klaplo dohromady, je práce zejména Václava Havla, který dal spolu s ostatními dohromady prvních asi dvacet lidí v Laterně Magice a celé to dostalo nějaký řád.
Přečtěte si:
Jak se změnil život od listopadu 1989?
Kdo byl tím mozkem, který v roce 1989 dokázal dávat věci dohromady?
Pokud jde o ustavení vlády, tak to byl Marián Čalfa. My jsme nevěděli, jak se co řídí, jak procesně věci fungují. Čalfa byl ten, kdo řekl, že kdo z komunistů chce pokračovat, musí odevzdat stranickou legitimaci.
Vy jste před listopadem neměli kontakt s disentem?
Věděli jsme o jejich prohlášeních, jako bylo Několik vět. K něčemu jsme se dostali, ale ty přímé kontakty, to bylo vždycky pofiderní. Nikdy jste nevěděl, kdy máte komu co věřit. Až teprve v prosinci 1989 to mělo nějaký řád, scházely se organizační skupiny, chodili jsme po divadlech a podobně.
Česko stále nemá důchodovou reformu, a pokud vím, vy jste byl ten, kdo dával tu první kdysi dohromady. Jak se díváte na to, že reforma stále není?
Psali jsme ji už v roce 1992, protože bylo zřejmé, že je důchodový systém dlouhodobě neudržitelný. Moje představa vycházela jednak ze vzorů ze zahraničí, jednak z tuzemských historických východisek. Před válkou tady bylo několik pojišťoven v hlavních průmyslových oborech a k podobnému systému jsme se měli vrátit. Ve světě je to tak, že příspěvky, které lidé do systému platí, dávají na finanční trh, kde se vydělávají peníze.
Čtěte esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace
Jak jste se poznal s Milošem Zemanem?
Poznal jsem se s ním stejně jako se všemi ostatními, kteří byli po roce 1968 vyhazováni z různých výzkumných ústavů. Já musel skončit v Sociologickém ústavu v Akademii věd a byl jsem rok bez práce. Podobně na tom byli i další a postupně jsme si pomáhali a scházeli se při různých dílčích výzkumných úkolech. Tehdy jsem se s Milošem Zemanem potkával sporadicky, později jsme pracovali úžeji v rámci Rady ekonomického výzkumu a Státního plánu ekonomického výzkumu.
Nevím, jestli se k tomu mám přiznat, ale s Milošem Zemanem mám ještě jedno pojítko. Moje žena pracovala dlouhé roky v administrativní pozici v divadle Semafor už od jeho začátků. Já tam byl pochopitelně častým hostem. Když začala sametová revoluce, divadla nehrála a sloužila jako diskusní platforma. A v Semaforu mi jednoho dne řekl Jiří Datel Novotný: Hele, vy se znáte s tím Milošem Zemanem, nemohl byste ho sem také přivést? Tak jsem Milošovi zavolal, on tehdy bydlel nahoře na Proseku, a domluvili jsme se. Vyzvedl jsem ho v divadle ABC a přivedl do Semaforu. Tím se tam dostal a časem tam vystupoval jednou za měsíc v programu Občanské Semaforum.
| Oto Sedláček (87 let) |
|---|
| • Odborník v oblasti sociologie práce, průmyslu a pracovních skupin. |
| • Narodil se ve Strakonicích, studium sociologie na Univerzitě Karlově dokončil v roce 1952, a jak s úsměvem říká, podle označení režimu se stal ihned buržoazním pavědcem. |
| • Pracoval v ČZ Strakonice, za Sokol ČZ Strakonice také závodil v atletice. |
| • Byl knihovníkem v Mariánských Lázních, pracoval i při odborové škole v Praze Na Zbořenci ve výzkumném týmu. |
| • Posléze nastoupil do Sociologického ústavu Československé akademie věd, odkud byl v roce 1969 vyhozen. |
| • Pracoval v Domě techniky Pardubice v odboru racionalizace práce a později ve Výcvikovém středisku energetiků při elektrárně v Tušimicích. |
| • Na federálním ministerstvu práce a sociálních věcí byl externím ředitelem odboru sociální koncepce, posléze byl náměstkem ministra práce českého ministerstva. |
| • Byl ředitelem výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, kde skončil v roce 1996. |
| • Byl starostou obce Vražkov. |
| • Je skaut, podílel se v 60. letech na obnově hnutí. Miluje Japonsko, kde půl roku přednášel a podílel se také na několika výzkumech se svým přítelem profesorem Akihiro Ishikawou, emeritním profesorem sociologie na univerzitě Chuo v Tokiu. |
Vy jste chodil ale po divadlech také, ne?
Měl jsem to štěstí, že jsem poznal všechny pražské scény. Byl vidět ten krásný rozdíl, například Semafor byl takový civilní, ale když jsme přišli na Vinohrady, tak to bylo pompézní, jako kdyby člověk přišel do království českého.
Zpátky ale k Miloši Zemanovi. Počítám, že v Semaforu jste se neviděli naposledy...
Potkal jsem ho ještě v době, kdy dělal předsedu ČSSD, to už jsem pracoval na ministerstvu práce a sociálních věcí. Viděli jsme se někde náhodou, ptal se mě, co dělám, a zval mě, abych se stal členem ČSSD. To se mi ale nechtělo. Pro mě politika nikdy moc nebyla.
Jaký byl Miloš Zeman po profesní stránce?
Svého času patřil mezi hvězdy ve svém oboru. Ve Státním výboru pro tělovýchovu a sport se podílel v roce 1977 na prognóze hokejového mistrovství ve Vídni. Pracovali na tom tenkrát s Pavlem Machoninem. A ono jim to vyšlo včetně toho, že se nám povede porazit Sovětský svaz a vyhrajeme. Stali se z nich velcí prognostici.
Jak se díváte na jeho vývoj dnes?
Protože ho znám, tak se mnohým věcem vůbec nedivím. On nikdy jiný nebyl. Jeho dnešní vztah k ČSSD je prostě jen odpovědí na to, jak se k němu chovali coby k bývalému předsedovi a kandidátovi na prezidenta už v roce 2003. To je prostě Miloš. Já jsem s ním měl naštěstí vždycky korektní vztah. Někdy si říkám, že bych rád viděl, jak by se tvářil, kdybychom se sešli. Ale že bych po tom nějak silně toužil, to říct nemohu.
Vy také pamatujete začátek kariéry nenápadného úředníka jménem Vladimír Špidla. Jak to bylo?
On byl původně ředitelem úřadu práce v Jindřichově Hradci. Tehdy jsme ho jmenovali do funkce. To se vždycky v příslušném okrese dělo na návrh místního Občanského fóra. On, pokud si pamatuji, byl autorem publikace Dělnické hnutí na Jindřichohradecku a jeho otec tam byl myslím ředitelem divadla.
Měl jste ale ještě nabídku vrátit se do vedení ministerstva. Proč jste ji nevyužil?
To přišlo za premiéra Fischera. To už byla ale úplně jiná doba a já politiku dělat nechtěl. Jak jsem vám už říkal.
Jak se díváte zpětně na přelom z komunismu do první svobodné vlády?
V té první vládě, kde jsem seděl, byla v institucích většina lidí, kteří nebyli politici nebo političtí nominanti. Šlo většinou o odborníky za komunismu vyhozené z různých vědeckých ústavů. Když jsme na ministerstvu začali vymýšlet, jak budou fungovat úřady práce, namalovali jsme si synoptický model a počítali, co se se systémem stane na druhém konci, když na tom prvním nastane změna. A to je to, co mi dneska chybí. Já bych si nedovolil udělat nějaké rozhodnutí, aniž bych věděl, co to všechno ovlivní. Ne, že si řeknu, že zvýším důchody a lidi mě budou volit.
My jsme třeba dělali takové věci, že jsme jeli na úřad práce, kde nás neznali, a nechávali se zaměstnat, abychom poznali, jestli to dobře funguje. Zpětně si někdy říkám, jestli to všechno stálo za to. Jestli všichni ti, kteří dnes svými auty zaplňují parkoviště před nákupním centrem, mají právo nadávat, když se jim daří mnohem lépe než předtím. I když mě tento prvek národní mentality dost štve, musím si vždycky říct, že jsme to snad nedělali celé nadarmo. Že to stálo za to.
Dále čtěte:
Bez odvahy Čechů by nebylo sjednocení Německa, prohlásil Steinmeier
Komentář: Vzpomínání na Zeď
Německo je Čechům vděčné za jejich roli při pádu zdi, řekl bývalý kancléř Schröder
