Jasno do česko–slovenského pozemkového sporu v osadě Na Kasárni měl vnést minulý týden. Zpočátku to ale vypadalo spíše na soumrak. Když Miloš Zeman po jednání s Mikulášem Dzurindou předstoupil v pondělí 28. května před novináře a prohlásil, že „nejdříve musí jednat zúčastněné strany samy mezi sebou a teprve poté je možné uvažovat o konkrétních zásazích , musely si ty „zúčastněné strany myslet, že spadl z měsíce. Jednalo se předtím už nejednou a bezvýsledně. A byl to právě Zeman, který už koncem dubna, v době, kdy spor o pozemky pod chatami dvou moravských tělovýchovných jednot gradoval, slíbil, že najde východisko: „Je to takové řešení, které na jedné straně uchová vlastnická práva, která jsou nesporná, a které nepovede k nezbytně nutným soudním sporům.
Přesto se ve středu opět jednalo. Dlouho, a čeští účastníci vyšli před novináře zachmuření: jsme tam, kde jsme byli. Postupem času se ale ze zpráv o jednání poskládala mozaika trochu jasnějších barev. Prý byla patrná větší snaha dosáhnout kompromisu. Marian Masnica, starosta slovenského Makova, na jehož území chaty stojí, vyzval, ale marně, nové vlastníky, aby pozemky vrátili obci. „Zúčastněné strany požádaly premiéry, aby zřídili zvláštní komisi, která by řešila propletenec právních vztahů. Premiéři vznik komise podpořili. A hlavně – má se jednat dál.
Za současné situace je to patrně maximum možného. Po pravdě řečeno, případný občanskoprávní spor, v němž by asi došlo i na vlastnictví chat, neslibuje tělovýchovným jednotám jednoznačné vítězství. Právníci jsou opatrní a asi vědí proč. Na Kasárni se nestal zločin. Obec Makov pravděpodobně získala pozemky v souladu se slovenskými zákony a právoplatně je prodala nynějším vlastníkům. Dobrým sousedským vztahům se vymyká to, že se tak stalo bez vědomí majitelů chat. Ti žili v dobré víře, že pozemky jsou jejich a nedostali přednostní možnost je aspoň dodatečně odkoupit. O příčinách teď nemá cenu spekulovat, jen by to přilévalo olej do ohně.
Toho je tam už tak zbytečně moc. Na Kasárni se život nezastavil a líčí–li někdo zdejší poměry jako předvečer honu na Čechy, pak neví, o čem mluví. Přes komplikovanost situace, kdy oblast s drtivou převahou českých obyvatel je na území cizího státu, tam spolu normálně žili Češi a Slováci a budou žít dál. Slova o „nenapravitelném narušení česko–slovenských vztahů zní krásně pateticky, ale je to sýčkování. Potíže, které Na Kasárni vznikly, a nejde jen o pozemky, nejsou fatální. Jde o důsledky rozdělení státu, které jsou řešitelné, i když dnes nikoliv rutinní, úřednickou cestou.
Deklarovaný nadstandard česko–slovenských vztahů vyžaduje i nadstandardní řešení. Možná to měl na mysli Stanislav Gross, když navrhoval úpravu státních hranic. Návrh je to racionální, ale přišel pozdě a není dobré jej dále rozvíjet. Existují však i jiné nadstandardy, méně radikální, a tudíž schůdnější. Smlouva o ochra–ně investic je potřebná, ale nejde jenom o ni. Buďme optimisty a věřme slovům představitelů státu „Když jsme spolu vyřešili již daleko složitější otázky, dokážeme si vzájemně vyjít vstříc i při této otázce, řekl Zeman o svých vztazích s Dzurindou. „Dejme ještě možnost premiérům, aby realizovali své představy, řekl Jan Kavan s tím, že na soud je ještě čas. To je posun, protože ještě nedávno dávalo ministerstvo zahraničí od případu ruce pryč s odůvodněním, že jde o běžný občanskoprávní spor.
Je dobré, že majitelé chat dali případ k dispozici médiím. Existuje tak přece jenom jistá kontrola veřejnosti a vysocí představitelé obou států nemohou slibovat do větru. Ani Zeman, ani Dzurinda nemůže přijít do Makova a říct novým majitelům pozemků: „Koukejte je vrátit. Autorita premiérů je ale významným faktorem obrušování hran a dosažení ani ne tak nadstandardu, jako standardu, kterému se říká dohoda. Nota bene až se bude ve volbách hodnotit úspěšnost jejich úřadování, rozumná část veřejnosti si na to třeba vzpomene.
