V čem je váš nový fond odlišný od toho, který jste v Purple Ventures založili před časem?
Ten původní je vlastně jakýmsi privátním investičním vehiklem, klasickým českým „eseróčkem“, kam investujeme jen vlastí peníze, které skupina Purple vydělala. Nový fond je oproti tomu otevřený i kvalifikovaným investorům zvenčí, kterým zaimponuje, jak venture kapitál investujeme, a budou do toho chtít jít s námi.
Jde o takzvanou lucemburskou strukturu, takže se jedná o malý alternativní investiční fond, který může držet aktiva o celkové hodnotě až do 100 milionů eur. Jedná se o daňově transparentní věc, která je napříč Evropou běžná.
Máte už vytipovány firmy, do kterých byste chtěli se svým novým fondem zainvestovat?
Máme vytipováno osm firem. Konkrétní jména prozradit nemohu, protože kdybychom je zveřejnili už teď, bylo by to v rozporu s právní regulací, které jakožto teprve vznikající fond podléháme. Každopádně se jedná o firmy, jež působí napříč několika odvětvími – od moderní energetiky přes krmiva pro domácí mazlíčky, entertainment, event management až po péči o zdraví a další. Některé z nich jsou z Česka, další ze Slovenska, ale máme třeba i firmy z Velké Británie nebo Chorvatska.
Čili půjde spíše o „panevropský projekt“, nebudou to jen tuzemské startupy…
Přesně tak. A ještě k těm startupům… Já osobně mám pocit, že tohle slovo je hrozně nadužívané. Z pohledu VC, tedy rizikového kapitálu, jsou zásadní dvě věci. Startup je firma, která přináší mezinárodní, či snad lépe řečeno globální inovaci a která je exponenciálně škálovatelná. Určitě to není tak, že každá nová firma musí být automaticky startupem, jak ho vnímají investoři.
Aby byla firma atraktivní, musí být společensky přínosná
Jaká jsou ta zásadní kritéria, podle nichž se rozhodujete, do jakých firem zainvestujete?
Těch kritérií, respektive filtrů máme celkem šest. Ideálně by se mělo jednat o evropského zakladatele s vazbou na region střední a východní Evropy, jehož firma se nachází v rané fázi vývoje a hledá typicky pre-seedovou investici. Investiční kola série A a pozdější odmítáme.
Také se musí jednat o firmu, která se zabývá něčím, co má pro společnost nějaký hmatatelný přínos. Čili jinak řečeno to nesmí být žádná kravina – samozřejmě nám je jasné, že každý podnikatel chce na své firmě vydělat, ale pro nás je zkrátka důležité, aby se jednalo o něco společensky prospěšného.
Pochopitelně nás zajímá i osoba samotného zakladatele a jeho kvality. Jestli je dostatečně houževnatý, motivovaný, jestli má nějakou mezinárodní zkušenost a podobně. Takže když nám někdo řekne, že má v plánu pokořit britský trh, a přitom byl nejdál s batohem na 14 dní v Chorvatsku na dovolené, tak do něčeho takového nejspíš nepůjdeme – za předpokladu, že si neumí najít spoluzakladatele, který tu mezinárodní zkušenosti má.
Platí totiž zásada, že ve střední a východní Evropě je relativně snadné najít technickou a inženýrskou excelenci, ale druhá věc je spojit se s někým, kdo vám na takovýchto trzích pomůže váš projekt prodat. Což je něco, co podle mě trápí většinu startupů – a vycházím přitom z vlastní zkušenosti.
Osobně vždycky nechám toho člověka chvíli mluvit, ale když mi ani po půl hodině není schopen vysvětlit, co jeho firma vlastně dělá, tak ho zastavím a poprosím ho, aby mi to zkusil popsat, jako kdyby to vyprávěl své babičce nebo sedmiletému dítěti. A stejně to řada lidí zkrátka a jednoduše nedokáže.
Že vás přerušuji… Co jsem měl tak možnost bavit se s různými investory nebo šéfy některých firem, dost z nich mi řeklo, že právě v tomhle „prodávání sebe sama“ jsou Češi takříkajíc na štíru. Podle vás jde tedy spíše o celoevropský problém?
Řekl bych, že ano. Možná to půjde o trochu lépe Britům nebo Polákům než třeba nám, ale jinak si myslím, že spolu se Slováky, Maďary, Bulhary, Rakušany, nebo dokonce i Němci jsme na tom de facto stejně. Zkrátka a dobře, tak jak to umí například v Americe nebo v Izraeli, k nim máme ještě hodně daleko.
Děkuji za objasnění, a teď tedy zpět k oněm kritériím…
Dalším faktorem je, jestli je daný trh dostatečně velký. To znamená, že i když váš produkt může dávat ze společenského hlediska smysl, musíte mít pro něj současně i velkou poptávku. S čímž souvisí i načasování celého projektu, protože každá investice má vždycky nějakou setrvačnost, přičemž se může stát, že když načasování nebude optimální, tak to ta firma vlastně vůbec nemusí přežít.
Současně musíme být přesvědčeni, že to nějaké peníze přinese i nám investorům. Musíme v dané investici vidět potenciál toho, že se nám naše peníze jednou vrátí desetkrát. Ono se samozřejmě stane, že část investic časem odepíšeme, ale jde o to, abychom si na začátku byli schopni před ostatními investory obhájit, že v danou chvíli jsme projektu opravdu věřili.
A nakonec záleží i na tom, zda má firma potenciálně nějakého kupce. Jinak řečeno, jestli se firmu podaří exitovat.
Jak to ve vašem byznysu vlastně chodí? Oslovují firmy spíše vás, nebo vy je?
V 95 procentech případů oslovují firmy nás. Tedy pokud je řeč o startupech. Ale je to do určité míry dáno i tím, že jsme stále docela mladý a malý fond. Ty větší mohou mít vyčleněný nějaký tým lidí/analytiků, kteří jednotlivé příležitosti aktivně vyhledávají. Nám ale při naší velikosti chodí poptávek tolik, že si s nimi bohatě vystačíme. Snažíme se být v centru dění, jsme vidět a ročně nám projde rukama zhruba tisícovka firem. Další kapacity si postupně budujeme.
Potřeba obrnit se trpělivostí
Když se na to podíváme z druhé strany, tedy ze strany investora, tak za jak dlouho se mu ona investice vrátí a jaký je její výnos?
Bude se jednat o čtyřleté investiční období s tím, že začátek bude letos v květnu. Po něm bude následovat pět let takzvaných deinvestic, což je období, během něhož se budeme snažit naše pozice ve firmách prodávat. Čili celková životnost fondu činí devět let.
Cílem přitom je, abychom peníze investorů zhodnotili alespoň třikrát. Takže když nám člověk dá milion, měl by mít na konci minimálně tři. S ohledem na naše poměrně střízlivé kalkulace a dosavadní zkušenost každopádně počítáme s tím, že bychom se chtěli dostat zhruba na dvacetiprocentní roční zhodnocení.
Jaká je minimální částka, kterou člověk musí do vašeho fondu vložit, aby se stal kvalifikovaným investorem?
Z pohledu regulace je to alespoň 125 tisíc eur (přes tři miliony korun), ale my jsme to stanovili na dvojnásobek, tedy 250 tisíc eur, přičemž v případě právnických osob je to dokonce 500 tisíc. Nevýhodou takovéhoto druhu investování je, že vložené finanční prostředky jsou málo likvidní, takže dotyčný musí být opravdu trpělivý.
Tato nevýhoda pak souvisí i s jedním nešvarem, kterého si napříč českým podnikatelským prostředím všímám. A sice že bohatí lidé mají v rizikovém kapitálu uloženou jen minimální část svého investičního majetku.
Téměř všichni mají velkou expozici v nemovitostech, jenže jejich schopnost vytvářet společenský blahobyt a další ekonomický růst společnosti jako takové je nízká. Proto jim vždy při různých fundraisingových akcích říkám a prosím je a snažím se je přesvědčit, aby investiční strategii změnili a aby pomohli Česku zbavit se nálepky pouhé montovny a přeměnit jeho hospodářství na znalostní ekonomiku. Zkrátka se snažím lidem vysvětlit, že je potřeba přestat lít tolik peněz do betonu, silnic a nemovitostí a přesměrovat část do startupů. Protože jednak, když se to dělá dobře, tak to může mít lepší výnosnost než kdejaká burza, a zároveň to pomáhá i společnosti se vyvíjet.
Váš nový fond si dal za cíl vybrat 40 milionů eur, respektive jednu miliardu korun – to zní docela ambiciózně. Za jak dlouho si myslíte, že takovou částku vyberete?
To je těžká otázka. Na druhou stranu, už teď ke konci dubna bychom měli mít vybraných zhruba 20 milionů, takže jsme de facto na polovině. Navíc jsme si řekli, že když to půjde dobře, tak ten fond bude nakonec až 50milionový.
Na vybrání celkové částky máme dva roky a já věřím, že se to povede. Jde jen o to – podobně jako u zakladatelů –, kolik set fundraisingových setkání s potenciálními investory uděláme. Apetit bohatých investovat do rizikového kapitálu se letos zvyšuje, jak klesají úroky na spořicích účtech.
Patnáct let pozadu vůči Izraeli
Jak vy obecně hodnotíte zdejší startupovou scénu? V Česku se v uplynulých letech zrodili hned tři jednorožci, konkrétně jde o Rohlík, Productboard a Mews. Kdo další by je podle vás mohl v nejbližší době následovat?
To se odhaduje nesmírně těžko. Zejména v našem případě, protože my se s kolegy zaměřujeme opravdu na začínající firmy, které k tomu mají opravdu daleko. Zkusil bych si tipnout, že takový potenciál má například společnost Rossum, ale současně říkám, že jelikož my v Purple Ventures se zaměřujeme na docela jiné firmy, tak můj názor nemusí být v tomto ohledu úplně kvalifikovaný.
Jak jsou na tom české startupy ve srovnání s dalšími zeměmi v regionu? Hodně se hovoří o tom, že například takový Izrael patří v tomto ohledu mezi světové premianty. Jak jsme na tom my?
Měl jsem možnost být s paní Markétou Pekarovou Adamovou (předsedkyní Poslanecké sněmovny – pozn. red.) a Hospodářskou komorou v Izraeli a musím říct, že tato země opravdu představuje jakýsi benchmark. Mají tam asi sedm tisíc aktivních startupů, což je neskutečné.
Osobně si myslím, že na Izrael ztrácíme tak 15 let. Ale když se podíváme na střední a východní Evropu, která je ve srovnání s Evropou západní asi tak desetinásobně podkapitalizovaná, tak jsem přesvědčen, že zdaleka nejvyspělejší startupový ekosystém mají v Estonsku.
V Estonsku se zrodila spousta dolarových milionářů díky firmě Skype, kteří začali své peníze do ekonomiky vracet, z čehož teď tamní společnost profituje. Skoro bych se nebál říct, že tam v přepočtu na hlavu jsou investice do startupů desetkrát větší než u nás. Teprve po nich možná následujeme my a Polsko jako další nejvyspělejší startupové země ve střední a východní Evropě.
A co by se podle vás mělo udělat, abychom se přiblížili třeba aspoň právě tomu Estonsku? Je to i otázka státních investic?
Podle mě jsou potřeba tři věci. Jednak abychom zde měli více těch jednorožců, respektive úspěšných startupů se zajímavým příběhem a zajímavými exity. Dále je potřeba, jak už jsem nastínil, aby investice do startupů začaly přitahovat bohaté lidi. V Česku máme nějakých 60 tisíc dolarových milionářů. Kdybychom se ale podívali na jejich investiční portfolia, tak zjistíme, že venture kapitál tvoří patrně méně jak jedno procento. To je potřeba změnit, protože je to žalostně málo.
V neposlední řadě je nutné, aby svoji práci odvedl i stát. U nás sice nejsme nastaveni tak, že bylo potřeba z jeho strany do startupů lít velké množství peněz, ale jde spíš o to, aby pomohl nastavit příznivé podmínky. To znamená, aby se zde ve velkém rozjely programy na zaměstnanecké akcie a podíly – což dnes ne úplně funguje. A aby tento rizikový kapitál byl nějak daňově zvýhodněný.
Žijeme v době vyčkávací
Loňský rok zůstal z pohledu startupových investic za očekáváním. Jejich objem klesl o 75 procent na necelých 11 miliard korun. Vycházím přitom z analýzy Czechcrunche. Čím si to vysvětlujete?
Je to trochu složitější, ale pokusím se to vysvětlit. V podstatě je to jako slepice a vejce. Lidé, kteří tomuto typu investování byli nakloněni, své investice již uskutečnili, přičemž jakmile v důsledku makroekonomické situace začaly valuace těchto startupů klesat, přestalo se exitovat. Jinými slovy, nyní jsme tak trochu v době vyčkávací, kdy se čeká, až zase nastane konjunktura.
Určitě bychom u nás aktuálně našli spoustu startupů s adekvátní hodnotou, které by měly i potenciálního kupce, avšak které jsou aktuálně ztrátové. Takže i když by se takový startup již dal v pohodě prodat, majitelé si řeknou, že ještě chvíli počkají.
Takže abych to ještě více zjednodušil… Nekonají se exity, čili se investorům nevracejí peníze, přičemž ti navíc musí lít dodatečné peníze do svých současných portfolií a vyčkávají, až nastane vhodná doba uspořádat další investiční kolo. A právě proto vloni tolik investic ubylo.
Jaký rok z pohledu startupových investic bude ten letošní?
Domníváme se, že dochází k mírnému a postupnému oživování. Už jsme se zvedli ze dna a situace se začíná zlepšovat.
