Plnění piva do PET láhví je stejné, jako kdyby Francouzi začali plnit burgundské do krabic, tvrdí spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard.
Češi jsou sice stále světovou mocností v pití piva, spotřeba oblíbeného nápoje na hlavu ale v posledních letech výrazně klesla. Český trh se od „krize“ v roce 2009 propadl skoro o pětinu, zhruba o osmnáct procent. Klíčové bylo, že lidé s krizí začali šetřit. Teď se situace mírně stabilizovala.
„Spotřeba je stále buď mírně klesající, nebo maximálně stagnující,“ tvrdí Stanislav Bernard, spolumajitel rodinného pivovaru nesoucího jeho jméno. Současně je přesvědčen, že poptávka stále klesá v restauracích a gastronomii, tedy v tržním segmentu, přes který se v tuzemsku prodává tradičně nejvíc piva. „V principu je to dáno tím, že se mění životní styl a je plno hospodských, kteří svoji práci dělají špatně,“ hodnotí aktuální situaci Bernard.
V čem dělají hospodští svoji práci špatně?
Co se děje v některých hospodách, je skutečně šílené. Samozřejmě že je i spousta hospodských, kteří svoji práci umějí. Hospoda není jen o čepování piva, je to komplex mnoha věcí, počínaje příjemným personálem přes dobrou kuchyni, čisté toalety. Není jednoduché dát něco takového dohromady, a hlavně je to nikdy nekončící řehole.
Důvodů, proč spotřeba piva v restauracích klesá, je samozřejmě víc. Lidé už nemají tolik času chodit do hospody, za bolševika to byla vlastně kromě spolků a sportu de facto jediná zábava. Všichni chlapi chodili do hospody na pivo, u kterého se všechno probíralo.
Tomu asi odpovídala i výtoč…
Pro vaši představu, tehdy průměrná hospoda ve vesnici vytočila zhruba tisíc hektolitrů piva ročně. A pivovar jí nemusel nic dávat. Tisíc hektolitrů jsou dva tisíce padesátilitrových sudů, což odpovídá zhruba osmi naloženým kamionům s pivem. Dnes průměrná hospoda vytočí ročně kolem 60 hektolitrů, ale zase je hospod mnohonásobně víc. A jak už jsem říkal, ne každý hospodský tuhle řeholi zvládá. Prodej piva v restauracích se nějak víceméně stabilizoval, ale za jakou cenu? Například si pivovary přetahují hospody, kupují si je za obrovské peníze.
Jak si je kupují?
Třeba po dobu prvních tří měsíců provozu prodají tři sudy za peníze, další k tomu přidají zadarmo. Kupování hospodských je bohužel někdy od poloviny devadesátých let standard. Náš pivovar nic takového nedělá.
Stanislav Bernard: Když jsme začínali, uvařil pivovar 26 tisíc hektolitrů, loni desetinásobek
Místo v hospodě se tedy pije více doma?
To je další věc, která drží trh, aby nepadal: plastové láhve. Ty považuji za suterén, který degraduje celé pivo. Neříkám, když budu vodák a vyrazím na řeku, tak si koupím zcela výjimečně pivo v plastové láhvi, protože vím, že se mi nikde nerozbije. Už jen to, že pivo někdo naplní do plastové láhve je špatně. Zvlášť když si vezmete, že české pivo je ve světě pořád pojem, i když už ne takový jako dříve.
Plnění piva do PET láhví je, jako kdyby Francouzi začali plnit burgundské do krabic. Takže trh se zkrátka jakžtakž drží, dál už nepadá, případně padá jen mírně, ale za cenu těchhle laciných piv, obrovských slev a přeplácení hospodských. Trh byl vždycky velmi těžký a trvá to dál s tím, jak přirozeně klesá spotřeba.
Je možné odhadnout, jak se trh s pivem bude vyvíjet v dalších letech?
Není, ale mám pocit, že bude ještě dál klesat. I z důvodu, který jsem ještě nezmínil. Rozhodující hráči na trhu se zásadními tržními podíly nejsou řízeni sládky, ale ekonomy. Jsou to nadnárodní firmy, schválně nejmenuji žádnou značku, ale jsou známé a velmi hodnotné. Myslíte si, že někoho v Londýně zajímá, jaké se vaří pivo v Česku, zda se dělá poctivě a zda se zlepšuje? Ne, je zajímají především peníze. A to je past nejen pivovarnického průmyslu, ale celé západní společnosti.
Chtěl jsem říci, že pivo je zprůměrované, není ničím zajímavé. Nechci tvrdit, že je nekvalitní, ono neublíží, neurazí, ale zároveň ani nepotěší. To je celosvětový problém. Třeba v Německu, které je pivovarnická velmoc, padá spotřeba již léta. I Němci říkají totéž co já, cítí současný stav stejně. Když si tam dáte piva známých a velkých značek a budete mít při pití zavázané oči, nerozeznáte je od sebe. Bohužel v Česku nastalo totéž. A ono to má mnohem širší přesahy.
Dívám se na aktuální situaci z mnohem větší perspektivy než jen z pohledu Česka. Celá západní společnost se chytla do představy permanentního růstu, to je naprostý nesmysl. Země jej unese, ale lidé ne. Znáte ten vtip, jak se potkaly dvě planety, až se přitom málem srazily?
Ne, neznám.
A jedna planeta říká té druhé: Já mám homo sapiens. A ta druhá na to: Neboj se, to přejde. Momentálně tady děláme neuvěřitelný nepořádek. Co se děje s deštnými pralesy a tak dále, to jsou neskutečné zvířeckosti, že to prostě nemůže dlouho fungovat. Mnoho lidí tvrdí, že je všechno jen o materiální rovině a logickém myšlení, tedy o tom, co oni považují za logické myšlení.
Znám ale zase kupu lidí, kteří jsou přesvědčeni, že existuje šance na změnu. Ze začátku jsem se na ně díval jako na blázny, ale postupně mně to začíná dávat smysl. Skutečně existuje šance, že se společnost postupně vnitřně změní.
To je ale debata na úplně jiné téma. Když jsme začínali, uvařil pivovar 26 tisíc hektolitrů, loni desetinásobek, letos stoupáme o nějakých osm devět procent, takže růst bude pokračovat. Když jsem se o tom bavil s naším ekonomem, tak jsem se ho ptal, jestli si myslí, že bude šťastnější, když budeme vyrábět místo 265 tisíc hektolitrů dva miliony a půl. Ani náhodou, nebude. Někdo je orientovaný na pocit vlivu, peněz, že si může víc dovolit. Ale o tom život není.
A o čem je podle vás?
Být obklopen fajn lidmi, nedělat sviňárny, být šťastný, bavit se životem. A ono to není vůbec jednoduché. Mně dělá radost, když se něco daří, když něco funguje, a že to přitom roste, je fajn, to je průvodní jev.
Dvě třetiny piva na českém trhu mají stejnou unifikovanou chuť, stěží od sebe rozpoznáte některé značky, pro řadu nakupujících je rozhodující cena. Podobná situace ale byla i u jídla. Jenže jídlo si dnes lidé začínají vybírat, už je nezajímá jen cena, ale z čeho je vyrobené, jakou má chuť a podobně. Bude stejný vývoj i u piva?
Už se tak děje. K dnešnímu dni je v Česku zhruba 270 minipivovarů, do konce roku jich mají být otevřeny celkem tři stovky. V sousedním Německu je jich asi tisícovka. Přitom Němců je osmkrát víc než nás, takže z tohohle pohledu jsme se stali obrovskou velmocí, a boom pokračuje. Samozřejmě že v budoucnu budou nekvalitní minipivovary zanikat. Protože je to spojené s hospodou, minipivovar bez dobré hospody nemá šanci.
Už cítíte na trhu sílící konkurenci ze strany minipivovarů?
Letos bude v tuzemsku 300 minipivovarů, hospod je tu zhruba pětatřicet tisíc. Vzhledem k tomu, že Bernard roste i v hosporozhovor dách, tak mi to vůbec nevadí. Naopak jsem na to hrdý, protože boom minipivovarů dost podstatně umožnil, že se mi v letech 1993 až 1995 podařilo prosadit sníženou diferenční daň, kdy ty nejmenší minipivovary platí polovinu daně. A je to jeden z důvodů, proč je tady takový boom a proč jsme tak rychle předstihli Německo.
Tehdy byly obrovské diskuse s Václavem Klausem a jeho partou. Klaus si rval vlasy z hlavy, říkal, že mu zničím daňový systém. V té době jsem Klause ještě uznával. Teď jsme ho měli před pár lety na billboardech, jak zametá pod koberec úplatky.
Vrátím se k pivu. Asi před dvaceti lety jsem v rádiu slyšel nějakého odborníka, který tvrdil, že těžká piva, jako je Plzeňský Prazdroj, nemají šanci na přežití, lidé prý budou mít jiné chutě, upřednostní mnohem lehčí pivo. Co si o tom myslíte?
To bych neřekl. Záleží, k čemu má pivo sloužit. Pokud si ho budete chtít dát v létě po nějakém sportu, sáhnete po lehčím pivu. To je i obecný trend, v létě se pije více slabších piv a v zimě více silnějších.
Není to tak, že by se chutě vyvíjely nějakým směrem? Že vždycky přijde nějaká módní vlna, třeba lehká piva s přísadou ovocné šťávy, která časem zmizí?
Určitě. Ale zase se vše liší podle zemí. Náš pivovar teď třeba hodně investoval a bude dál investovat do výroby piva typu ale, které má vyšší obsah alkoholu.
Když klesá návštěvnost, je nějaká šance, že by se podařilo lidi nahnat zpátky do hospod?
Je, ale je to hodně o invenci každého hospodského, o jeho dobrých nápadech. Znám hospody, které jsou pořád plné. Třeba jednu venkovskou kousek od polských hranic. Vesnička má pár chalup, a přitom je tam hospoda se stoletou tradicí, mají vlastní minipivovar.
Majitel vymyslel fígl: postavil si pec, které říká golem, pomaličku na bukovém dřevě tam peče krůty, kolena, úžasná věc. Chápete, o čem to je? A pak máte hospodského, který stojí za pultem, je naštvaný a brečí. A tak je to s celým životem.
Někde jsem četl, že máte v pivovaru tabulku, do které zadáte pár údajů a hned víte, zda je hospoda, do které dodáváte pivo, perspektivní, nebo naopak skončí ve ztrátě…
Máme propočet, do kterého když se dosadí odhadovaná výtoč, tak výsledný výpočet v podstatě obchodníkovi ukáže, kam až může jít, hranici, za kterou ho to již nepustí.
Třeba marže na pivu?
Spíš jaké může poskytnout vybavení a tak dále. Máte třicet lidí v terénu a každý se musí rozhodovat přímo na místě. Obchodní jednání nemůže vést ve stylu „no tak počkejte, já se zeptám v pivovaře“. A když výsledný propočet už obchodníka nechce pustit za určitou mez, pořád ještě má možnost v případě, že to bude třeba hospoda v Praze na Václavském náměstí, říci: Tohle je pro mě klíčová reklamní hospoda a já potřebuji víc. To už se ale musí zeptat svého oblastního šéfa. Většinou to pouštíme, logicky, když máte nějaké krásné místo.
Jestli to tedy chápu dobře, tak když jde o krásné místo, i Bernard sáhne k úplatku pro hospodského.
Ne, vy mi nerozumíte. Nejde o úplatek, ale že se mu může dát další vybavení, třeba značkovou markýzu. Těší mě, že posledních několik let se nám majitelé prestižních hospod začínají ozývat sami.
V kolik ráno si dáte první pivo a kolik jich denně vypijete?
Momentálně alkohol nepiju, dal jsem si pauzu, ale piju nealko pivo, teď spíš normálně na žízeň. Jinak běžně – samozřejmě, že jsem nepil pivo každý den, mám rád třeba i víno – to odhadem byla v průměru dvě tři piva denně. Když jsem šel večer na pivo, tak jsem si jich dal i pět šest.
Stáhl jste se do ústraní, firmu už každý den neřídíte. Znamená to, že ji předáváte mladší, nastupující generaci?
Ne. Já ji v podstatě řídím dál, ale přestal jsem se úplně zabývat denní agendou. To už bych nedal.
Asistentka říkala, že chodíte do pivovaru jen v úterý…
To zase ne, vidíte, že dneska je středa. O denní řízení jsem se staral dvacet let, už jsem toho měl dost. Měl jsem pocit, že musím mít vše pod kontrolou. To je problém spousty lidí, kteří něco takhle vybudovali, ale je to klamné. Máte pocit, že musí být všechno absolutně dokonalé, což je v pořádku. Když se vám ale podaří vytvořit dobré prostředí a dáte lidem důvěru, najednou zjistíte, že si to hlídají sami. Ne vždy vše udělají úplně stejně, jako byste to udělal vy, ale je to o tom, najít v sobě míru svobody.
Sílu nechat tomu volný průběh, hlídat jen, aby vše šlo správným směrem. Řízení, o kterém se bavíme, nakonec dopadá i tak, že jsem tu čtyři dny v týdnu, a když jsem třeba doma, stejně myslím na práci. Není to tak, že nepracujete, když nesedíte za stolem.
Jste takový magor, jak se prezentujete na billboardech?
Jsem. To si pište.
Jak se to projevuje, při rozhovoru působíte normálně…
(smích)
| Stanislav Bernard (59) |
|---|
| Narodil se v Opavě, kde vystudoval gymnázium, poté absolvoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. Před listopadem 1989 pracoval v Sigmě Dolní Benešov, v severomoravské divizi obchodních domů Prior a v podniku Textil Ostrava. Od konce roku 1991 je spolumajitelem a generálním ředitelem Rodinného pivovaru Bernard v Humpolci. Je zakladatelem Českého svazu malých nezávislých pivovarů, v letech 1993 až 1999 byl jeho prezidentem. V roce 2000 mu Sdružení přátel piva udělilo titul Pivovarská osobnost století za prosazení odlišné spotřební daně pro malé nezávislé pivovary. V soutěži odborného týdeníku Strategie získal titul Brand manager ČR roku 2000, od PR klubu České republiky v anketě Merkur obdržel cenu Osobnost roku 2008. V témže roce neúspěšně kandidoval do Senátu. |
Čtěte také:
V Česku přibývá pivovarů a piv, produkce však stagnuje
