Stát podporuje nemocnice – prodělávajícím dává stamiliony, úspěšným gratuluje
Nic proti tomu, když zřizovatel pošle dotaci do své přímo řízené organizace. Vlastně je to fajn, když stát trochu podpoří nemocnice. Vždyť už delší dobu dává takhle přímo do zdravotnictví čím dál méně peněz, zatímco zdravotní pojišťovny i pacienti o to víc. Jenže jako jiná rozhodnutí má i taková pěkná třičtvrtěmiliarda pro špatně hospodařící nemocnice svá „ale“.
Vláda schválila injekci 500 milionů pro brněnskou Fakultní nemocnici u sv. Anny a 200 milionů pro pražskou Nemocnici Na Bulovce. Že to jsou právě tyto ústavy, není nezajímavé. Naposledy šla větší mimořádná provozní dotace do nemocnic v roce 2006. Tehdejší ministr David Rath řešil 1,8 miliardy korun zadlužení ústavů, které neplatily včas svým dodavatelům.
Tipnete si, která nemocnice tehdy dostala nejvíc? Ano, 390 milionů dostal svatoanenský špitál, svých 290 milionů dostala i Bulovka.
Celkem pět přímo řízených nemocnic žádnou dotaci na oddlužení tehdy nedostalo, protože ji nepotřebovalo.
„Když má nějaké zařízení dluhy, musíte ho oddlužit. Tam o žádné systémovosti či nesystémovosti hovořit nejde,“ odvracel tehdy kritiku Rath. Do hospodaření nemocnic sice negativně promlouvají i těžko ovlivnitelné události, v případě Bulovky například 200milionová pokuta od finančního úřadu. Jenže to, že se na spodních příčkách v hospodaření přímo řízených nemocnic opakují stejná jména, není náhoda.
Problém svatoanenské nemocnice i Bulovky je systémový. Je to otázka organizace péče ve dvou největších českých městech, řízení ústavu a odvahy zřizovatele. O Fakultní nemocnici u sv. Anny se mluví jako o problematické od doby, kdy byl jejím ředitelem jistý Michal Pohanka, pozdější náměstek ministra Ratha a pak poslanec. Za něj se dluhy znásobily, měl také velký podíl na rozjezdu náročného projektu výzkumného centra ICRC, který není nemocnice schopna financovat, a zadlužila se proto desetimiliony u spolupracující americké kliniky Mayo.
Dávat dotace špatně hospodařícím nemocnicím je stejné jako půjčovat člověku, který nemá na splátky starších dluhů. Někdy je to sice nutné, ale samotný problém to neřeší.
Řešení přitom není až taková věda. Spočítat, co se nemocnici vyplatí, a na čem naopak tratí, není nemožné.
Prosadit změny je ovšem těžší. Už jen proto, že všichni ve zdravotnictví vědí, jaký strašlivý osud stihne fakultní nemocnici, která se opakovaně zadluží až po uši. Na rozdíl od těch, které i v těžkých dobách dokážou hospodařit lépe, dostane další dotaci.
