Proč by se měl lékař vzdát své zavedené ordinace i určité podnikatelské svobody a stát se zaměstnancem?
Zatímco odpůrci sítě ordinací, jako jsou MediClinic a Moje ambulance, nenacházejí ani jeden důvod, jejich zastánci určité klady objevili.
Sylva Otrubová (na snímku), která působí od března letošního roku jako lékařka ve zdravotnické síti Moje ambulance v Olomouci, tvrdí: „Být dobře zaměstnaným člověkem má také svoje výhody.“ Nabídka, kterou od společnosti dostala, jí připadala zajímavá finančně i stylem práce. Zaujal ji především objednávkový systém, který jiní obvodní lékaři nepraktikují. Bez problémů přiznává, že původně uvažovala o soukromé praxi, ale pro mladou lékařku není jednoduché ji získat.
Situace s praktickými lékaři se v Česku podle odborníků mění k horšímu. Zatímco dříve tvořili polovinu lékařů v terénu takzvaní praktičtí doktoři pro dospělé, dorost i děti a zbytek zaujímali specialisté – oční, kožní, gynekologové a podobně, od roku 1990 se počty takzvaných praktiků snižují. V tuto chvíli je 62 procent lékařů vykonávajících ambulantní praxi ve věku nad 50 let a nad 60 let je jich 22 procent. Starší doktoři se jen tak nechtějí vzdát svých ordinací, a tak nastává přetlak lékařů v nemocnicích.
Poměry jsou dokonce takové, že si mladí doktoři v nemocnicích připlácejí, aby tam mohli absolvovat ambulantní přípravu, bez níž se nemohou o soukromou praxi ucházet. Například podle předsedy představenstva MediClinic Petra Švrčka si v ostravské nemocnici platí ročně 70 tisíc korun. Pak ovšem musejí mít štěstí a další peníze, aby objevili lékaře, který je ochoten jim ordinaci i s pacienty a smlouvami se zdravotními pojišťovnami předat.
Koupit zavedenou ordinaci je téměř nemožné
Také Otrubová po atestaci sháněla soukromou ordinaci, ale marně. „Neobjevila jsem ani nabídku, že by lékař prodával praxi, ani že by zaměstnal asistenta s výhledem odkoupení praxe. A to jsem se hodně snažila,“ vypráví Otrubová, která nakonec skončila na takzvané železničářské poliklinice. Stala se zaměstnancem Českých drah a když ji oslovili zástupci společnosti Moje ambulance, dala přednost jim.
„Byla jsem ráda za tuto nabídku. Mám míň vedlejších starostí, třeba řešení dovolené, administrativy. Železniční zdravotnictví je veliký kolos, a když je něco moc velikého, je to trochu neprůhledné. Zatímco tady vím na čem jsem, řídím si ordinaci jak já chci, aby splňovala kritéria, která mám nastavena. Je to tu daleko průhlednější a dělám si to podle svých představ,“ tvrdí šestatřicetiletá lékařka.
V olomouckém moderně zařízeném středisku s recepcí, vyšetřovnou pro odběry krve či EKG, jsou od sedmi ráno do sedmi hodin večer otevřeny dvě ordinace, v nichž se střídají tři lékaři. „Střídáme se po šesti hodinách, nerotujeme a nemáme v tom guláš ani my, ani pacienti, jak se někdy píše. Každý z lékařů má pevně danou pracovní dobu, takže vím, kdy mám dopolední, kdy odpolední. Totéž vědí i moji pacienti. Je skupina lidí, která striktně chodí k jednomu lékaři a druhá, které je jedno, jaký lékař je ošetří, spěchají a chtějí být co nejrychleji hotovi. Podle těchto kritérií se objednávají,“ vysvětluje praktické věci kolem Mojí ambulance lékařka.
Svobody se nechtějí vzdát
Většina privátních lékařů se ovšem k aktivitám Mojí ambulance či MediClinic staví rozpačitě. Například třiapadesátiletý Josef Mládek z Loun, kde právě MediClinic shání lékaře, o zaměstnaneckém poměru prý vůbec neuvažuje. „Pro většinu praktických lékařů by to byl krok zpátky. Význam to bude mít pro kolegy, kteří jsou před důchodem a nevědí, co s ordinací. Ale pro mne to zatím není aktuální. Nechtěl bych být řízený. Líbí se mi určitý prostor a ten bych nevyměnil ani za to, že se nebudu muset trápit s administrativou,“ tvrdí Mládek. Ve své ordinaci má zaregistrovány tři tisícovky klientů, vlastní tedy na tuzemské poměry velikou praxi.
Kdyby se ji rozhodl prodat, má v tuto chvíli buď možnost nabídnout ji oběma novým zdravotnickým řetězcům, nebo jinému lékaři, což se zatím děje spíše polooficiálně. Součástí zdravotnické reformy je také právní úprava prodeje lékařské praxe i s kartotékou pacientů a smlouvami se zdravotními pojišťovnami. Podle Mládka je pro lékaře lepší, když ordinaci prodají svému kolegovi. „Myslím, že se většině praktiků nelíbí, aby nám někdo třeba určoval, ke komu máme pacienta poslat na další vyšetření, byť by to nebylo nejvhodnější řešení. A to v případě, kdy je řetězec ordinací propojen na další zdravotnická zařízení, hrozí,“ míní soukromý praktický lékař.
Jeho kolegyně Otrubová z Olomouce přiznává, že některé praktické lékaře dráždí ordinační doby, kterou například Moje ambulance zavedla. „Na využití ordinace dvanáct hodin denně přece není nic špatného. Vím, že v Evropě se někteří lékaři dávají dohromady a něco podobného realizují. Je to celkem běžná věc.“
