Daň z příjmů
Představa, že zaměstnanec chodí do práce, bere mzdu a jeho zaměstnavatel mu vše zdaní, je sice v zásadě správná, ale v mnoha případech se i takový člověk může setkat s problematikou, které se elegantně říká daňová optimalizace. Totéž platí i pro společníky a jednatele firem zapsaných do obchodního rejstříku.
Za zaměstnance, respektive za příjemce příjmů ze závislé činnosti, jsou podle zákona o daních z příjmů považováni nejen pracovníci v klasickém námezdním poměru (dělník, úředník, učitel), ale také lidé v řadě dalších roztodivných pozic. Ti všichni mohou v praxi dospět kupříkladu k problému, že nepeněžitá hodnota od zaměstnavatele je posouvá do vyššího nepříznivého daňového pásma. Anebo se mohou dostat naopak do výhodnějšího pásma třeba v důsledku daňového odpočtu úroků z e svého zcela soukromého hypotečního úvěru.
Mnoho „zaměstnanců
Na některé problémy z této oblasti, ale i z mnohem širší a závažnější problematiky upozorňuje publikace z pera odborného kolektivu nazvaná Optimalizace daní z příjmů a DPH v roce 1999*). Podle autorů jde daňově o „ zaměstnance kupříkladu i v situaci, kdy člověk (fyzická osoba, nikoli ale živnostník) sice není v pracovněprávním vztahu k firmě, ale vykonává pro ni práci na základě smlouvy, podle níž dostává odměnu a je povinen dbát příkazu plátce daně, tedy dané firmy. Podobně jako mzda (osobní příjem ze závislé činnosti) se daňově chovají rovněž odměny společníků a jednatelů společností s ručením omezeným. To samé platí také pro odměny včetně tantiém členů statutárních a dalších orgánů jiných právnických osob, v praxi hlavně členů představenstev a dozorčích rad akciových společností. Mezi příjmy ze závislé činnosti přitom patří tyto výplaty bez ohledu na to, zda jsou pravidelné, či ne, zda je na ně právní nárok, anebo zda je dostane v případě smrti zaměstnance mimo dědictví jeho manželka či děti.
Auto místo peněz
Zajímavé to začíná být mimo jiné tehdy, když zaměstnanec v širokém slova smyslu dostává od zaměstnavatele cosi, co lze nazvat nepeněžitým příjmem. Ten se pak musí ocenit cenou obvyklou podle platných předpisů.
Snad nejznámějším takovým případem je osobní vůz poskytnutý zaměstnavatelem nejen pro služební, ale také pro soukromé účely. Takováto nepeněžitá výhoda se oceňuje z hlediska daně z příjmů jako příjem zaměstnance částkou odpovídající jednomu pr ocentu měsíčně ze vstupní ceny vozidla v příslušném kalendářním měsíci. Od letošního roku se přitom musí formálně jednat vždy minimálně o tisíc korun měsíčně. V tomto ocenění nejsou zahrnuty pohonné hmoty pro soukromé účely. Kdyby je hradi l zaměstnavatel, musí je přičíst ke zdanitelnému příjmu zaměstnance. Ze vstupní ceny vozidla se vychází i v případě, že vozidlo poskytnuté zaměstnanci je daňově odepsáno.
Výkladový problém nastane podle autorů zmíněné publikace u společníka společnosti s ručením omezeným nebo člena statutárního orgánu akciové firmy, který nemá ve zdaňovacím období od příslušné právnické osoby kromě vozidla k soukromým účel ům žádný jiný příjem. Vzniká totiž oprávněná domněnka, že takový člověk není „zaměstnancem .
V publikaci lze najít celou řadu daňových tipů jak pro firmy, tak pro zaměstnance. Konkrétně v případě služebního vozidla pro služební a soukromé účely autoři dokládají svými propočty pro určité daňové pásmo mimořádnou výhodnost takového kroku pro firmu ve srovnání s jejími náklady na adekvátní zvýšení platu zaměstnance. Z propočtů přitom nepřímo vyplývá, že pro zaměstnance bude na druhé straně často výhodnější pokusit se vyjednat si místo firemního auta mzdu o pár tisíc vyšší a z tohoto navýšení financovat svůj vlastní automobil, zejména, když má pak šanci účtovat firmě jeho používání pro služební účely.
Skrovné padesátiny
Cestovní náhrady, pokud nepřesahují výši stanovenou zákonem, předmětem daně z příjmů nejsou. Pouze v případě, že by zaměstnavatel poskytl pracovníkovi na stravném nebo kapesném částku přesahující zákonnou normu, jde o výdaj z firemního zisku, který je třeba připočítat k hrubému platu zaměstnance pro účely zdanění. Při použití soukromého motorového vozidla na takzvané „kilometrovné jde pro zaměstnance o nezdanitelnou základní náhradu za auto a spotřebované pohonné hmoty.
Daňové osvobození se vztahuje podle zákona obecně na položky jako nemocenská, podpora v nezaměstnanosti, sociální podpora a podobně. Zaměstnanci (a společníci a jednatelé) jsou ale osvobozeni také od daní z celé řady dalších požitk ů. Kupříkladu může jít o stravu a nápoje v rámci závodního stravování zajišťovaného třeba i další firmou, nebo o nepeněžité plnění pro rekreační, zdravotní či vzdělávací účely. Určité omezení platí pouze pro zahraniční rekreace, u nichž lze takto poskytnout zaměstnanci ročně pouze ekvivalent deseti tisíc korun. Pokud jde o nepeněžité dary pro zaměstnance podle vyhlášky ministe rstva financí (například k padesátinám), od daně je pro zaměstnance osvobozena pouze hodnota odpovídající maximálně 2000 korunám ročně.
*) Optimalizace daní z příjmů a DPH v roce 1999. Two Publishers, Praha 1999.
