Na úvod jednu historku. Když autor těchto řádek studoval na gymnáziu, řešil se akutní nedostatek němčinářů. Škola nakonec sehnala kandidáta s dobrou kvalifikací a opravdu dlouhou praxí. Jenže nenastoupil. Ředitel mu totiž nebyl schopen splnit jedinou podmínku, kterou pedagog měl – přistavit sofa do kabinetu, na němž by si po obědě mohl zdřímnout. Tušíte správně: oním zneuznaným pedagogem byl penzista, který byl zkrátka zvyklý dávat si svých dvacet.
Historka je to bezmála dvacet let stará a zanedlouho nebude ani nijak vtipná. Meziresortní výbor německého Bundestagu už připravuje návrh zákona, podle nějž by se do penze mělo chodit v 69 letech. A protože Německo udává v ekonomice často trendy, dočkáme se jistě i u nás. Připomeňme, že u našich západních sousedů před pěti lety tamní velká koalice schválila navýšení penzijního věku z 65 na 67 let, boj o datum, kdy pravidlo začne bez výjimky platit, ale stále trvá.
Důchodový systém není malá násobilka a úvaha, že čím déle člověk pracuje, tím více od něj stát získá, tak úplně neplatí. Až jednou začne platit „šedesátdevítka“ můžeme tu mít armádu starců bez práce – stejně jako dnes jižní státy EU nevědí, co dělat s překvalifikovanou pracovní silou mladé, ale pracovně ztracené generace. Prací povinní senioři to pak buď do vysněné penze doklepou na rekvalifikačních kurzech, nebo se jim současný pracovní trh orientovaný na výkon a dynamiku bude muset podvolit.
Vlastně to není úplně tak špatná představa – služební mobily budou mít velká tlačítka, firmy místo benefitů v podobě vstupů do fitka zavedou poukázky na masážní křesla, kurz „jak naslouchat šéfovi“ se změní na „jak šéfa vůbec slyšet“ a kanceláře se vybaví pohovkami. Když už ne starci na chmelu, tak aspoň na fotelu.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
