Důsledky roční nečinnosti vlády sklízí nyní novopečený ministr financí Pavel Mertlík při přípravě státního rozpočtu na poslední rok tisíciletí. Oživení totiž, i pokud nastane, nepřinese příští rok do pokladny příliš nových peněz a staré nemoci českého eráru stále čekají alespoň na pokusy o léčbu. Potřebná reforma daňového systému zatím čeká na jasné zadání, reforma sociální zatím stále naráží na přesvědčení ministra Vladimíra Špidly, že důchodci a lidé potřební nemohou doplácet na neschopnost minulé vlády. A tak daňoví poplatníci doplácejí na Špidlu. Tedy především ti schopní a poctivě platící daně. Výsledek je jednoznačný. Čtyřicetimiliardový schodek navrhovaný Mertlíkem je jenom částí celkového schodku veřejných financí na příští rok. A to vše za rozsáhlých škrtů ve vládních záměrech. O prorůstovém efektu rozpočtu půjde hovořit opravdu jen těžko. Nakonec v době krize není schodek rozpočtu žádnou katastrofou. Dokonce i vždy přísný Mezinárodní měnový fond nemá proti státnímu zadlužování prakticky žádné výhrady. Jenže naprostá většina schodku bude projedena, protože stát musí uživit rychle rostoucí armádu nezaměstnaných a ke změnám v důchodovém systému se nemá. Na zaměstnané už nezbývá a ministr financí také požaduje zmrazit růst mezd státních zaměstnanců. Ti samozřejmě spustili halasný křik. Není divu. Například reforma veřejné správy, kterou se tato vláda tolik chlubí, moc nehovořila a úspornosti a zvyšování efektivity. Zatímco počty lékařů a učitelů mohou být jistě předmětem solidní a seriózní diskuse, u státních úředníků není o čem diskutovat. Bující aparát nabývá nepřímo úměrně s množstvím práce, které od něj společnost vyžaduje. Počet byrokratů roste ještě mnohem rychleji, než jak se snižuje angažovanost státu v životech jeho občanů. Za připomenutí stojí loňské propuštění patnácti procent zaměstnanců centrální banky. Lze odpovědně tvrdit, že nikomu nechybí a možná by nechybělo ani dalších patnáct. To na vládě a na ministerstvech naopak další stovky lidí našly teplé místečko a teď se všichni diví, že by příští rok neměli dostat přidáno. Mertlíkova snaha zatáhnout kohout na penězovodu do nenasytného byrokratického aparátu je v tomto ohledu daňovému poplatníkovi jistě sympatická. To je však asi jediné plus, které na letošním začátku rozpočtového vyjednávání lze ministru financí připsat. Návrat k mimorozpočtovému financování je rozhodně nebezpečným návratem ke starým praktikám, při nichž tekly již v první polovině devadesátých let desítky miliard korun do přehřáté a nerestrukturalizované ekonomiky a podílely se na vzniku obrovské vnější nerovnováhy. Navíc v době, kdy je jasně nevyhnutelné propojení bilancí transformačních institucí, jako je Konsolidační banka, Česká finanční a Česká inkasní, je vytváření fondu dopravy či bydlení spíše protisměrným pohybem, ať už to vládní představitelé deklarují jakkoli jinak. Oproti tomu neskrývaný záměr využít pro financování státu výnosy z privatizace asi nelze hodnotit zcela jednostranně. Jistě by bylo lépe počítat s tím, že Fond národního majetku má obrovské závazky týkající se dosud nevyčíslených ekologických škod, a také je třeba prozatím počítat s nároky na sanaci bankovního sektoru před privatizací v rozsahu mezi jedním až dvěma sty miliardami korun. Hrozba, že citelnou část výnosů z privatizace vláda spotřebuje třeba na valorizace penzí či jinou spotřebu, se blíží jistotě. Na druhou stranu slibovaný tlak na privatizaci nejen zbytkových akciových podílů, ale i klíčových firem, jako je SPT Telecom či České dráhy, je příslibem, že by si ekonomika mohla na prudce narostlý dluh v budoucnu vydělat. Pokud se ovšem vláda pohne z místa a skutečně připraví slibovanou daňovou a penzijní reformu. Dosavadní zkušenost však nesvědčí o tom, že bychom mohli být optimisty.
ČLÁNKY DO MAILU