Dosud jsme věděli, že firmy v Česku včetně těch pod kontrolou zahraničních vlastníků investovaly poměrně hodně. Ač se nám to nezdá ani náhodou, v celoevropském srovnání byly vysoké i vládní investice, a to i ve srovnání s novými členy, kteří měli a mnohdy ještě mají podobné mezery v infrastruktuře jako my. Podíl veřejných investic k HDP v Česku byl nad průměrem EU i v těch nejsušších letech dvojí recese. Neinvestujeme proto, abychom dělali radost betonářské lobby nebo dodavatelům strojů a technologií, ale aby firmy byly konkurenceschopné a mohly slušně zaplatit svoje zaměstnance a stát mohl z daňového výnosu zajišťovat veřejné služby.
Potíž je v tom, že od začátku tisíciletí až do roku 2007 celková kapitálová zásoba i produktivita práce rostly. V případě produktivity v průměru o 4,3 procenta ročně, což sice není hvězdná, ale v podstatě velmi solidní dynamika. Potíž je v tom, co se stalo v následujících sedmi hubených letech, v nichž dvojí recese v Česku srazila průměrný růst produktivity práce podle propočtů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj v podstatě na nulu. Loňský rok sice byl ve znamení významného oživení, nicméně pokud se produktivita práce nevrátí k předkrizové dynamice, máme zaděláno na problém. Úplně „polopaticky“ řečeno - více než pětinovou mezeru v kumulované produktivitě a ekonomickém výkonu, o kterou jsme v hubených letech přišli, budeme dohánět velmi dlouho.
Model českého ekonomického rozvoje, který tady platil posledního čtvrt století, tedy sázka na příliv investic, které se párují s využitím relativně levné a kvalifikované pracovní síly, přestává fungovat pro vyčerpání obou faktorů, které nás táhly kupředu. Žijeme v politicky nesnadné a technologicky (možná) převratné době, kdy staré recepty nebudou přinášet toužebně očekávaný růst životní úrovně.
Zvláštní období touhy
Není překvapivé, že Česko zažívá zřetelnou touhu po emancipaci ve věcech blahobytu, kterou odboráři podchytili výstižným heslem „konec levné práce“ - ostatně od listopadu 1989 uplynula dlouhá doba. Za stejný čas stihlo západní Německo sklidit ovoce jménem „Wirtschaftswunder“, Irsko se přehouplo z jednoduché zemědělské ekonomiky v jeden z nejbohatších států Unie, když už nebudeme mluvit o tom, co ve své růstové periodě předvedla taková Jižní Korea, o Číně ani nemluvě. Ani se sousedním Polskem nebo Slovenskem nedopadá srovnání úplně nejlépe a zdaleka ne všechno lze svést na efekt dohánění, kdy chudší země zkrátka přijímáním moderních technologií a přechodem lidí do mnohem produktivnějších oborů rostou rychleji než ty, které byly vepředu.
Je velký rozdíl, jak se na tohle klíčové téma dívají odboráři a jak podnikatelé, úplně jiné prizma má samotný národ, natožpak politické strany, které se snaží jeho vůli nějak vyslyšet. České vlády, od nichž by se očekávala koordinační role a strategie, samy dosud nenašly prakticky uchopitelnou odpověď. Bojuje se na frontách typu EET, zavádění sektorových daní nebo zvýšení minimálních mezd a na dalších, většinou zástupných polích.
Dle Miroslava Zámečník na ministru financí záleží. Čtěte:
Andrej Babiš, z boží milosti ministr financí
V souvislosti s neočekávaně dobrým výsledkem pokladního plnění rozpočtu se rázem objevily přehršle nápadů, co s penězi udělat, přičemž některé jsou ryze orientované na voliče v postproduktivním věku (ČSSD - vytvoření rezervy na důchodovém účtu), jiné se soustředily na návrhy, kterou investiční oblast posílit, případně na to, které daně snížit. Snížení daňového břemene by bylo příjemnou politickou operací, kdyby ekonomika měla před sebou perspektivu permanentních strukturálních přebytků, což samozřejmě nemá, a kam oko dohlédne, tak jí to nehrozí ani v budoucnu.
V situaci, kdy poptávka po pracovní síle nenaráží jen na problémy se strukturálním nesouladem nabídky, ale v podstatě s jejím nedostatkem, je jinak sympatický nápad na snížení sociálních sazeb také v podstatě neúčinný, pokud není doprovázen sofistikovanější úvahou, co třeba dělat s financováním zdravotnictví.
Kde je ta výzva?
Česká očekávání růstu kvality života byla po roce 1989 vysoká, jejich uspokojování je nerovnoměrné. Jsou zjevně prosperující aglomerace, ale i velmi zaostávající regiony - mimo jiné i kvůli tomu, že ačkoli jsme malá země, mobilita je ještě menší.
Navíc jsme dříve nebo později museli narazit na požadavky po platovém ohodnocení pracovní síly ve veřejných službách, třeba ve zdravotnictví, kde na jedné straně máte vysoké kvalifikační požadavky a na straně druhé vysokou zahraniční poptávku. Lékař, který může do Německa nebo Anglie, nebude levný věčně a levná nebude ani zdravotní sestra, která může najít méně stresující práci prakticky v každém jiném odvětví.
Vnitřní mezioborová emigrace potkala a potkává pedagogický personál, ale také veřejnou správu - a nebuďte na omylu, dobrý a motivovaný učitel a kompetentní úředník nebudou levní. Zbytek je o úrovni managementu v těchto sektorech a o tom, jak stát umí uchopit tyto proporce a zvedat produktivitu mezi produkčními a servisními odvětvími.
Jsou dvě cesty. Jedna znamená natolik rychlý rozvoj produktivity v mezinárodně obchodovatelných oborech, tedy v podstatě exportních, aby dokázaly vytvořit zdroje na saturaci nákladů „vnitřního servisu“ v podobě veřejných služeb, kde platové nároky rostou a porostou.
Opačným extrémem je cesta „vnitřního zahnívání“, nabírání dluhu a pomalého růstu. Zatím jsme nepřijali evropskou měnu, takže máme větší manévrovací prostor na omyl, ale to neznamená, že budeme úspěšní.
Ve skutečnosti tápeme, jak uchopit svou vlastní ekonomickou budoucnost. Připusťme, že to zvlášť dneska, kdy se dostáváme na nějaké technologické rozhraní a politika je zatížena velmi špatně kvantifikovanými riziky a chaosem, není snadný úkol. Mnou tolik obdivované Finsko, země spořádaná a ještě před deseti lety veleúspěšná, také neví, jak se ze svojí „sekulární stagnace“ vyhrabat.
Notoricky omílaným receptem, jak se dostat na správnou výhybku, je podněcování investic do vzdělání, obnovy technologií a podpora výzkumu a inovací, ať už prostřednictvím daňových nástrojů, nebo subvencí z národních či evropských zdrojů.
Přečtěte si další komentáře autora:
Lords of Finance
Jak tržní tlak učí chovatele sviní efektivnosti
Trump, Ryan a firemní daně: dopady může pocítit i Česko
Největším programem podpory průmyslových inovací v Česku je Operační program Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, který představuje částečnou zpětnou náhradu vynaložených nových investic a dalších „způsobilých výdajů“. Sto dvacet miliard korun do roku 2020 plus dvouletá časová rezerva znamená hodně peněz. Některá pravidla jsou přísná, například zástavy majetku, které omezují ochotu bank předfinancovat dané investice, ale jinak bych netvrdil, že výrazně omezují firmy při výběru technologií.
Zneklidňují dvě věci: v investiční výstavbě jsme vlastní iniciativou vytvořili jeden z nejpomalejších schvalovacích procesů na světě, a tedy významnou brzdu ekonomického rozvoje.
V případě dotací jsme na penězích z Bruselu přisátí jak tele k vemeni. Je na nich nezdravě závislý nejen veřejný sektor, ale jsou schopné zacvičit také s rozhodováním firem, protože i ty velké dovedou dostat zpátky až 20 procent nákladů.
Všeho do času. Každé tele je jednou odstaveno a i tenhle zlatý déšť je do pěti let u konce. Snad by bylo dobré o tom přemýšlet dřív, než přestane pršet.
