Britští labouristé se po další porážce ve volbách dostali na rozcestí. Buď mohou pokračovat v radikální agendě Jeremyho Corbyna, která se ukázala jako neúčinná, nebo zkusit „blairovský“ obrat a posunout se zpět více do politického středu. S vítězstvím Keira Starmera, bývalého advokáta, se ukázalo, že si straníci vybrali druhou volbu a rozloučili se tak s ultralevicovou agendou Jeremyho Corbyna. Starmer tak dostal za úkol partaj sjednotit, což je u levicových stran vždy trochu problém, ostatně šéf českých sociálních demokratů Jan Hamáček by o tom určitě mohl dlouze povídat.
Po uplynulém roce, značně poznamenaném globální pandemickou krizí, se však z větší vzdálenosti zdá, že Starmerovi se přesně tento krok povedl. Nový předseda vyčistil stranické orgány od zástupců krajní levice a sám se snaží více oslovovat ty voliče, kteří dříve byli důležitou součástí vítězné voličské koalice labouristů – sociálněkonzervativní Brity. Starmer si uvědomil, že Velká Británie není ideální místo pro kulturní války amerického formátu a snaží se tak cílit i na voliče mimo proslulé městské liberály, kteří se pro mnoho evropských stran sociálnědemokratického ražení stali neodmyslitelnou voličskou skupinou.
Starmer vystupuje daleko více patriotisticky než jeho předchůdce, u kterého by to zřejmě stejně bylo těžko uvěřitelné. Předseda labouristů například klade důraz na úctu k válečným veteránům, nadále se už nesnaží zvrátit Brexit či oslovuje konzervativní část společnosti skrze komentáře v jejich médiích. To vše je výčet aktivit, které labouristům dosud nebyli vlastní a které jim mohou v další kampani značně zvětšit okruh potenciálních voličů. Starmerův přístup se mírně projevuje i v průzkumech veřejného mínění – z původního rozdílu 26 procent mezi labouristy a konzervativci je už mezera jen sedm procent.
Šéf hlavní opoziční strany navíc změnil způsob vyjadřování k současné vládě. Ve svých vystoupeních akcentuje hlavně neschopnost (či nekompetentnost) konzervativního kabinetu, která se projevila hlavně při koronavirové krizi, kdy vláda Borise Johnsona předvedla hned několik chaotických změn politiky. Symbolem krizového řízení se stal sám premiér Johnson, který se kvůli svému nebojácnému přístupu k potenciální pandemii sám nakazil a na několik dní musel být připojený na dýchací ventilátor.
Ostatně i průzkumy věnované samotným politickým lídrům ukazují, že Starmerovi se podařilo veřejnosti úspěšně prezentovat sebe jako kompetentnějšího politika, než je současný premiér. Avšak jak poukazuje vlivní zpravodajský web Politico – přimět veřejnost o tom, aby nevolila jednu stranu je jedna věc, ovšem přesvědčit ji, aby volila jinou stranu, je věc druhá. Starmer tak má před sebou ještě dlouhou cestu. Má na to ještě hodně času, volby by se měly konat až v roce 2024.
