Co by měla Evropa na Japonsku doopravdy pečlivě studovat, nejsou jen jeho tristní zkušenosti s pokusy, jak rozhýbat ekonomiku po prasklé nemovitostní a akciové bublině na přelomu 80. a 90. let minulého století.
Japonci vyzkoušeli skoro všechno, vlastně úplně všechno. Když nefungovaly výdaje na infrastrukturu, zkusili snížit daně, když nezabraly nižší daně, zkusili to znovu s výdajovou expanzí. Banky nejdřív ztráty zamlčovaly, pak po nich vláda chtěla, aby se vyčistily samy, nakonec je nákladně rekapitalizovala za peníze daňových poplatníků.
Japonsko tak nepromarnilo jenom jednu dekádu – prasklá bublina a její následky poznamenávají souostroví dodnes. Mimo jiné i proto, že se mezitím stalo nejstarší zemí na světě (měřeno věkovým mediánem), kdysi velmi spořivé domácnosti podstatně omezily míru úspor a vláda pokračovala v deficitním hospodaření.
Přes velmi nízké nominální úrokové sazby nemá vláda potíže s financováním schodků a „otáčením dluhu“ – i když je suverénně nejzadluženější velkou ekonomikou na světě. Firmy vytvářejí vysoké úspory, a vládní dluhopisy tak pořád nacházejí doma odbyt. Váha Japonska na celosvětovém exportu ale není ani poloviční oproti konci 80. let, kdy zejména Amerika při pohledu na japonskou expanzi propadala doslova hysterii.
Výnosy z obrovského naakumulovaného zahraničního majetku Japonsku umožňují „vyhladit“ ledasjaký problém, nicméně jak zvládnout zajistit seniory, splácet vládní dluhy a zároveň nezchudnout, to musí vrtat v hlavě nejen Japoncům. Tak jako východ slunce i tyto otázky přicházejí do Japonska oproti ostatním vyspělým zemí s předstihem.