Stárnutí se stává tak staromódní

5. 10. 2004

Podle nových ohromujících objevů lze lidské tělo zdokonalit.

V rámci projektu Výzkum stoletých Nové Anglie se shromažďují údaje o lidech, jimž je sto a více let. Do výzkumu se už zapojilo patnáct set osob velmi pokročilého věku, přičemž nalézt odpovídající osoby je stále snazší: ve Spojených státech jich žije čtyřicet tisíc a jde o nejrychleji rostoucí demografickou kategorii. Možná je to tím, že velmi staří lidé nezvykle dobře odolávají ničivým účinkům stáří. Dlouho žijící lidé se vysokého věku překvapivě nedožívají díky svému životnímu stylu. Ve zprávě docenta Thomase Perlse, jenž přednáší medicínu na Lékařské fakultě Bostonské univerzity a pracuje jako hlavní badatel Výzkumu stoletých, se píše, že řada osob zapojených do tohoto projektu po většinu života jedla tučné potraviny, pila alkohol, zřídkakdy sportovala. Pětina z nich dokonce kouřila. Patří ke všem typům sociálních a rasových vrstev. Jejich společnými jmenovateli jsou pouze to, že jde nejčastěji o lidi hubené, kteří dobře zvládají stres, a to většinou o ženy (85 procent). Jedním z typických příkladů je Jeanne Calmentová, o níž se roku 1997, kdy ve 122 letech zemřela, mělo za to, že byla nejstarším člověkem na světě. Kouřit přestala pouhé dva roky před smrtí a svou dlouhověkost přisuzovala portskému vínu, stravě bohaté na olivový olej a smyslu pro humor.
Výsledky Perlsova výzkumu ukazují, že Calmentové k vysokému věku pomohlo něco mnohem jednoduššího. Perls se domnívá, že století lidé žijí dlouho proto, že jejich těla nezvykle dobře odolávají chorobám a zdravotním poruchám, jako je rakovina a srdeční choroby, na něž většina populace umírá před devadesátkou. Perls to označuje za „selektivní přežití“, neboli výraznou schopnost překonávat zdravotní překážky, jimž většina lidstva podléhá. Vzhledem k tomu, že existují celé rodiny stoletých osob, zdá se, že tato schopnost je dědičná.

NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY Na světě existuje mnoho vědců odhodlaných odhalit faktory, které umožňují takové přežití. Lámou si nad tím hlavy ve státních laboratořích, na akademické půdě i v malých začínajících podnicích. Již přišli na to, jak o 30 až 40 procent prodloužit život kvasinek, červů, much a hlodavců. Takové výsledky ukazují, že na některé zásadní – dosud nezodpovězené – biologické otázky je třeba nahlížet ze zcela nové perspektivy. Najdou-li se na ně odpovědi – a bude-li tedy možné zdokonalit lidské tělo tak, aby se mohlo běžně dožívat sto deseti, sto dvaceti či sto padesáti let – všechny sociální aspekty života to ovlivní mnoha způsoby, o nichž ekonomové, odborníci z oblasti medicíny a sociální vědci zatím pouze začínají uvažovat.
Vědci budou zřejmě rychlejší než zákonodárci, kteří se snaží formulovat sociální politiku vhodnou ke zvládnutí dopadů práce vědců. Šéf experimentální gerontologické laboratoře Národního institutu stárnutí (NIA) Dr. Donald Ingram připouští, že než dojde k převratným objevům prodlužujícím život, může to ještě trvat deset i více let, a že zásahy do procesu stárnutí mohou přinést značná rizika. Přesto konstatuje: „Myslím, že objev nějakého prostředku, který by prodloužil život o dvacet až třicet let, není nemožný.“
Existence takového prostředku je zatím zcela hypotetická. Mnoho lektvarů, jež spotřebitelům vnucují „kliniky dlouhověkosti“ a prodejny zdravé výživy, je tak neúčinných, že 51 renomovaných vědců otisklo v časopisu Scientific American manifest, v nichž osvětlují zjevné lži šířené o těchto prostředcích reklamou. „O žádném – naprosto žádném – na trhu nabízeném prostředku se dosud neprokázalo, že by zpomaloval, zastavoval či obrátil proces lidského stárnutí. Některé z těchto prostředků mohou být přímo nebezpečné,“ obviňují vědci. „Kdokoliv dnes nabízí produkt proti stárnutí, buď se mýlí nebo lže,“ dodávají.
Vzhledem k tomu, že stárnutí je nesmírně složitý proces, je logické, že proti němu neexistuje žádná jednoduchá obrana. Vědci proto zkoumají tisíce způsobů, jak ho zpomalit. Někteří si pohrávají zhruba s desítkou genů, které mohou ochránit lidské tělo před útoky stáří, zatímco jiní se snaží zmanipulovat podobně fungující hormony. Další skupiny vědců se věnují zpožďování procesu, kterým částice kyslíku, zvané volné radikály poškozují buňky a obrazně řečeno způsobují rezivění těla zevnitř.
Vzhledem k vlastnostem, jež by mohly eventuálně prodlužovat život, se předmětem výzkumů staly látky obsažené v borůvkách, červeném vínu, špenátu a v dalších potravinách. V důsledku snah o prodloužení života maximálním omezením přísunu kalorií, které se ze všech pokusů tohoto druhu těší největší publicitě, se po celém světě vytvářejí téměř kultovní skupiny – ty pevně věří, že ošálí čas držením diet hraničících s hladověním. Všechny tyto snahy patří k pokusům o nalezení elixíru mládí, o nějž lidstvo usiluje už nejméně tři tisíce let (jedny z prvních takových teorií byly formulovány již na egyptském papyru zvaném Kniha k proměně starého muže do dvacetiletého mladíka). Ale až zhruba před sto lety se mohla většina lidí těšit na to, že se vůbec dožije středního věku. V roce 1900 byla průměrná délka života v USA 48 let, v dnešní době je to 80 let u žen a 75 let u mužů. Prakticky celé toto prodloužení života lze přisoudit pokrokům v péči o zdraví a bezpečnost obyvatel, k nimž patří například čistota vody, mražení potravin, bezpečnostní pásy v automobilech a pravidelná očkování.
V nedávné minulosti prodloužil úspěch v boji proti srdečním chorobám a rakovině délku života lidí ve věku nad pětašedesát let o dalších přibližně sedm let. V rámci léčení chorob však lze život prodloužit pouze o omezený počet let. Proto, aby se lidé mohli běžně dožívat sto deseti až sto dvaceti let, by se musel zpomalit samotný proces stárnutí.
Cíl to není snadný, neboť neexistuje jediný faktor, jako je jeden gen, který přímo podmiňuje stárnutí – tento proces spíše připomíná vedlejší produkt evoluce. Příroda zkrátka nepotřebuje, aby jakýkoliv organismus žil déle než do reprodukčního věku a po dobu, po kterou vychovává svá mláďata. Jakmile má většina tvorů rozkvět svého reprodukčního období za sebou, jejich těla začnou chátrat. Všechny buněčné procesy potřebné k udržení života začnou ochabovat a organismy jsou pomalejší, slabší a náchylnější k nemocem. Poněvadž lidé nejsou ohroženi žádnými přirozenými predátory, jsou schopni – stejně jako jejich domácí zvířecí miláčci – probíjet se životem ještě dlouho po tomto „datu spotřeby“. Ale i jejich tělo se nakonec porouchá. Nicméně neexistuje žádný biologický vypínač, který by se musel v určitý okamžik vypnout, aby se lidský život ukončil. Nejsme naprogramováni na to, abychom zemřeli.
Absence „genu smrti“ vedla mnohé vědce ke spekulacím o tom, že neexistuje žádný biologický důvod, proč by se lidé nemohli dožívat až 150 let. Největším rizikovým faktorem úmrtnosti je ve skutečnosti věk, protože v důsledku stárnutí lidské tělo snáze podléhá srdečním chorobám a rakovině, nejčastějším příčinám smrti. Vědce zkoumající dlouhověkost to staví před nelehké dilema. Měli by usilovat o zpoždění samotného procesu stárnutí nebo o posílení schopnosti lidského těla odvrátit choroby zapříčiněné stářím?
Například omezení přísunu kalorií je pokusem o zpomalení stárnutí tak, aby se smrtelné choroby dostavily až v mnohem pokročilejší fázi života. Vědci zjistili, že červi, myši a potkani, jejichž strava se omezila na třicet i méně procent kalorií, než by obsahovala normálně, mohou žít o 30 až 40 procent déle než průměrně žijí, a těšit se dokonce i lepšímu zdraví. Zdá se, že druh stravy zpožďuje stárnutí a zvířata tak mohou déle odolávat chorobám.

HLADOVÉ OPICE Podobné experimenty provádí Ingram z ústavu NIA a tým vedený Richardem A. Weindruchem na Wisconsinské universitě také na opicích, konkrétně makacích a kotulech. Tato zvířata, jež mají většinu genomu společného s lidmi, se obvykle dožívají 24 až 40 let. Po patnácti letech diety nyní primáti středního věku disponují nižším než očekávaným krevním tlakem a hladinou triglyceridů, a vyšší hladinou hormonů, které chrání zdraví. Tyto výsledky naznačují, že tato zvířata by ve věku stáří nemusela trpět srdečními onemocněními, cukrovkou a chronickými nemocemi.
Tuto dietu by však sneslo jen málo lidí. Jediný sledovaný experiment s omezením přísunu kalorií uskutečněný na lidech proběhl nechtěně na osmi účastnících projektu Biosphere 2, když zjistili, že jejich zásoba potravin je mnohem nižší, než očekávali. Jeden z členů této skupiny – Dr. Roy L. Walford – prohlásil, že po dvou letech diety s přísunem mezi 1750 a 2100 kalorií denně (doporučená denní dávka je 2500) se u účastníků projektu projevily stejné příznivé změny metabolismu jako u dlouhověkých hlodavců na dietě s omezeným přísunem kalorií. Nicméně všichni účastníci si celou dobu stěžovali na pocity hladu. Otázkou tedy zůstává, zda by století lidé s podobnou dietou o tak dlouhý život vůbec stáli.
Proto mnoho vědců na poli dlouhověkosti hledá látky, které by napodobily funkci redukce kalorií a ošálily tělo k domněnce, že dodržuje drastickou redukční dietu. Jeden z nejzajímavějších kandidátů byl poprvé nalezen v obyčejných kvasnicích. Leonard P. Guarente, profesor biologie na Massachusettském technologickém institutu (MIT), roku 2000 objevil v kvasnicích gen zvaný SIR2 fungující jako hlavní přepínač, který aktivuje nebo vypíná části genomu na základě toho, kolik energie je k dispozici.
Při nedostatku potravy SIR2 zpomalí funkci zpracování energie v kvasnicových buňkách tak, aby přežily a pak se dokázaly rozmnožit v příznivějších podmínkách. Guarenteova laboratoř zjistila, že kvasnicové buňky s přidaným genem SIR2 žijí déle než obvykle, zatímco buňky bez SIR2 mají životnost daleko kratší.

BOJOVNÍK S TUKEM Guarenteova laboratoř se zaměřila na lidský ekvivalent genu SIR2 zvaný SIRT1, který se vyvinul jako ochrana buněk před odumíráním v dobách hladomoru. SIRT1 vypne schopnost těla ukládat tuk a místo toho jej používá jako zdroj energie, což z tohoto genu činí významný objekt při výzkumu obezity. SIRT1 by také mohl objasnit léčebný přínos, který se často připisuje červenému vínu: bylo zjištěno, že resveratrol – látka obsažená ve slupkách hroznů – tento gen aktivuje.
Guarente je zapojen do jedné z mála společností, které se věnují výzkumu obrany proti stárnutí. V roce 1999 založil spolu s přední vědkyní v této oblasti, Cynthií Kenyonovou z Kalifornské university v San Francisku, společnost Elixir Pharmaceuticals se sídlem v massachusettské Cambridži. Později se k nim přidali šéf Výzkumu stoletých Perls a dále Louis Kunkel a Dr. Annibale Puca z Harvardovy lékařské fakulty. „S mnoha odborníky jsme diskutovali o komercializaci našeho výzkumu, ale velké farmaceutické firmy nejsou připraveny přijmout myšlenku, že za nemocemi se skrývají ústřední mechanismy,“ uvádí Guarente.
Proklamovaným cílem společnosti Elixir je vyvinout léky, jež ovlivňují geny spojené s procesem stárnutí. Guarente předpokládá, že takové léky by mohly být k dispozici do pěti až deseti let, ačkoli dodává, že pravděpodobně budou vyvinuty v rámci léčby obezity nebo cukrovky, než jako obrana před stárnutím. A to vzhledem k tomu, že klinické testy by trvaly přibližně sedmdesát let, než by se prokázalo, že stárnutí lze opravdu zpomalit.
I kdyby však geny dokázaly zbrzdit míru stárnutí, tělo se musí stále vyrovnávat s životním stresem. Na buňky každý den útočí volné radikály – toxické oxidanty, jež vznikají, když kyslík, tuky a uhlohydráty společně vytvářejí energii. Tyto částice bombardují každou buňku až desetitisíckrát denně. Postupem času tyto útoky buňku unaví a způsobí její menší odolnost vůči nemocem, podobně jako rez oslabí konstrukci auta. Mnoho vědců se domnívá, že pokud by byl nalezen biologický protějšek antikorozní látky, jenž by chránil před volnými radikály, tělo by nemocem dokázalo vzdorovat mnohem déle.
Tato látka by mohla mít něco společného s enzymem SOD (superoxide dismutasy), který tělo produkuje, aby rozkládalo nejagresivnější volné radikály. Několik experimentů sledovalo vliv zvýšení aktivity SOD a doprovodného enzymu zvaného kataláza na prodloužení doby života mušek octomilek a červů až o třetinu proti normálu.
Podstatné však je, že podobný úspěch se nedostavil u pokusů prováděných na myších, což vyvolává jisté pochybnosti o využití SOD u savců. Vědci z Oregonské státní univerzity došli k lepším výsledkům, když starší krysy krmili kyselinou lipoovou a acetyl-kartinem, látkami, jež se v buňce změní na antioxidanty. Krysy znovu získaly agilitu, vypadaly mladší a jejich mozky a imunitní systémy fungovaly lépe.
Zablokování volných radikálů by však mohlo způsobit negativní reakce. Gordon J. Lithgow, docent v ústavu Buck Institute for Age Research varuje, že „volné radikály potřebujeme jako ochranu před infekcí. Manipulací s těmito geny můžeme zavést do systému katastrofální chybu“¨.
Samosebou, že také existují naprosto bezpečné způsoby, jak si prodloužit život. Pokud lidé zhubnou, přestanou kouřit, budou pravidelně cvičit a opatrně řídit, průměrná délka života by se mohla snadno zvýšit o dalších deset let. Většinu lidí by však neuspokojilo žít jako mumie dalších deset let. Lithgow k tomu poznamenává: „Každý by chtěl dalších deset let. Ale v podstatě nejde jen o prodloužení života, ale o delší zdravý život.“
Tato touha zajišťuje, že výzkum dlouhověkosti se bude i nadále rozvíjet. A než se dočkáme výsledků, můžeme zatím pít portské.

Jak stárneme Tělesné orgány postupem času utrpí nespočetné množství různých útoků, jsou čím dál více narušovány genetickými signály a vystaveny každodennímu opotřebení. Co tedy můžeme očekávat, pokud se dožijeme dlouhého věku:

MOZEK
Kolem padesátého roku začínají buňky odumírat ve výraznějším počtu; asi polovina lidí, kteří se dožijí 85 let nebo více, trpí stařeckou demencí.

ZRAK
Mezi čtyřicátým a padesátým rokem se zrak zhoršuje poté, co byl celá desetiletí vystaven slunečnímu záření. Degenerace sítnice, šedý zákal i zelený zákal mohou způsobit slepotu.

SLUCH
Struktury v uchu, jež umožňují slyšet a udržovat rovnováhu, se časem zhorší. Navíc ztrácíme schopnost slyšet vysoké tóny.

KŮŽE
Zhruba ve věku šedesáti let klesá počet potních žláz a nervových zakončení v kůži. Tělo je tak více vystaveno teplotním výkyvům.

KOSTI
Klesá hustota kostí a zejména u žen jsou následky osteoporózy ničivé. U stárnoucích kostí dochází snadněji ke zlomeninám.

SVALY
Po osmdesátce akceleruje svalová atrofie. Slábnutí svalů na nohou vede k závislosti na holích nebo kolečkovém křesle.

PLÍCE
Od dvaceti let dál plíce pomalu ztrácejí vzdušné sklípky. Ve vysokém věku je dýchání mělké a lidé jsou náchylnější k zápalu plic a dalším plicním onemocněním.

SRDCE
Srdeční stěna, chlopně a artérie věkem zesílí a ztuhnou, takže do krevního oběhu se dostává méně krve a zvyšuje se riziko arteriosklerózy.

MOČOVÝ MĚCHÝŘ
Snižuje se maximální objem močového měchýře a svaly okolo slábnou. Kvůli tomu trpí mnoho starších lidí inkontinencí.

Hledání elixíru mládí Ačkoli neexistuje důkaz, že lze prodloužit délku lidského života, vědci dokázali díky třem různým přístupům prodloužit délku života červů, octomilek a myší:

GENY
Manipulací nejméně patnácti genů „dlouhověkosti“ – včetně genu produkujícího inzulín – byl prodloužen život organismů.
• Zablokování některých těchto genů vedlo k dvojnásobné délce života červů a mušek.

ANTIOXIDANTY
Buňky jsou neustále napadány volnými radikály, vedlejším produktem okysličování. Vědci se snaží zlepšit činnost antioxidačních enzymů.
• Zvýšením činnosti dvou antioxidantů dosáhli prodloužení života octomilek o třetinu.

OMEZENÍ PŘÍJMU KALORIÍ
Drastické snížení denního přídělu kalorií u zvířat zpomalilo rychlost stárnutí u několika živočišných druhů.
• Snížení denního příjmu kalorií u myší o třicet procent prodloužilo jejich život o 30 %.

BusinessWeek online Máte-li zájem o počáteční komerční aktivity na cestě za dlouhověkostí, navštivte stránky www.businessweek.com/75