Žádná teorie neprokázala, že inflace urychluje růst produktivity
Panuje mezi velikostí inflace a tempem hospodářského růstu konkurenční vztah? Tomuto tématu je věnováno velké množství teoretických úvah i empirických analýz. O problému se v odborné literatuře diskutuje pod hlavičkou existence takzvané Phillipsovy křivky, která vyšším hodnotám hospodářského růstu přiřazuje i vyšší inflaci (alternativně nižší nezaměstnanost). Takže kandidátské země, které nově oživují problém takzvané reálné versus nominální konvergence, zdánlivě příliš mnoho výzev nepřinášejí. Vždyť co originálního je na obavách, zda dávání přednosti maastrichtskému kritériu pro inflaci nebude zpomalovat uzavírání výkonnostní mezery vůči zemím Evropské unie? Nebylo již vše podstatné řečeno pod hlavičkou Phillipsovy křivky? Zcela jistě tomu tak není, neboť ekonomický vývoj málokdy vstupuje dvakrát do stejné řeky.
Danost časových rámců.
Jedním z konvenčních vyústění polemiky kolem Phillipsovy křivky bývá tvrzení, že pokud nějaký konkurenční vztah mezi růstem a inflací existuje, pak nejvýše v krátkém období. V dlouhém období jsou peníze neutrální a růstové parametry ekonomiky závisejí na dynamice potenciálního produktu. V takto obecných úvahách nás pak obyčejně nezajímá výsostně praktická otázka, kdy končí krátké a kdy začíná dlouhé období. To však neplatí pro problém reálné a nominální konvergence, který můžeme zasadit do stále zřetelněji se rýsujícího časového rámce. Získání členství v Evropské unii se snad již dá ukotvit rokem 2004, exi–stující pravidla umožňují následně kalkulovat s dvouletou lhůtou pro zájemce o společnou měnu. Viděno optikou Phillipsovy křivky se tak stále více posouváme do krátkého období. Znamená to tudíž, že do doby přijetí za člena Evropské unie je nutné počítat s konkurenčním vztahem mezi růstem a inflací?
Pozornosti jistě neunikne, že k sestupu do pásma nízké inflace na hladinách čtyř až pěti procent došlo kromě jiného i na pozadí hospodářské recese. A tak se vtírá otázka, zda dokončení sestupného manévru na maastrichtské parametry inflace nebude rovněž spjato s negativními dopady na agregátní výstup. Dnes pozorované vzedmutí inflace dává těmto obavám zcela aktuální náboj. Hospodářská politika vlády i měnová politika centrální banky by proto měly být připraveny i na eventualitu, že takzvaný trade–off mezi růstem a inflací se bude projevovat s houževnatější silou. Dobře se připravit znamená pěstovat vzájemnou komunikační otevřenost, permanentně promazávat koordinační mechanismy a posilovat prvky konsenzu. Nezastupitelnou roli při budování konsenzu zaujímá idea udržitelného růstu, který není doprovázen prohlubováním vnitřních i vnějších nerovnováh. Centrální banka bude při této příležitosti vždy argumentovat, že nízká inflace představuje významný příspěvek k udržitelnému růstu tím, jak otupuje stimuly pro rozvratný pohyb krátkodobého kapitálu. V soudobém globalizovaném prostředí se nízkoinflační charakter ekonomiky stává důležitým (ne však jediným) nástrojem prevence měnových krizí a také účinnou zbraní proti efektu nákazy. Nízká inflace tak posiluje imunitní systém ekonomiky proti bacilům s nejvíce ničivým potenciálem pro hospodářský růst. Nedoceňování těchto souvislostí stojí za vysvětlením určitého paradoxu, proč nemálo osobností má větší strach z dezinflačního úsilí centrální banky než z narůstání nerovnováh, jež snižují odolnost vůči měnovým otřesům.
Špatná i dobrá inflace.
Pasáže učebnic věnované Phillipsově křivce obyčejně pracují s obecnou kategorií inflace a nerozlišují, že určitá část cenového pohybu může být svým způsobem nevyhnutelná, až žádoucí. Integrace bývalých plánovaných ekonomik do tržních struktur Evropské unie však vyžaduje dokončit cenové deregulace a harmonizovat daňové sazby, uvést do života řadu ekologických a sociálních standardů s cenovými dopady, akceptovat pravidla Společné zemědělské politiky. Člen řídící rady Evropské centrální banky Padoa–Schioppa to nazývá nepatologickou inflací, kterou považuje za důležitou součást nezbytných transformačních změn, a tedy svým způsobem za prvek reálné konvergence. Před měnovou politikou kandidátských zemí proto stojí úkol potlačovat patologické formy inflace dané přehříváním ekonomiky a bujením nerovnováh a současně nekomplikovat prosazování nepatologických, proreformních a prointegračních forem.
Zcela jistě nejde o to, že nastavení úrokových sazeb by nemělo brát v úvahu celkovou hladinu inflace a ústit do dlouhodobé politiky záporných reálných sazeb. To by se mohlo vymstít v neadekvátně nízké míře úspor a v rozvolnění makroekonomické stability. Jde spíše o detailní posuzování dočasnosti či trvalosti nejrůznějších inflačních impulsů a v návaznosti na to o aktivnější přístup k výjimkám z plnění inflačního cíle. Záměrem zpřísňování měnových podmínek by neměla být snaha o rychlé potlačení nepatologického růstu inflace. Dnešní zkušenost je ale i taková, že příliš mnoho nepatologické inflace najednou může povzbudit inflační očekávání, a tím se zvrtnout v inflaci patologickou.
Minulá praxe měnové politiky částečně pamatovala na tento problém konceptem čisté inflace. Měnově–politické rozhodování bylo odfiltrováno od rozhodování vlády v oblasti deregulací a změn nepřímých daní čili od vesměs nutných faktorů inflace, jejichž dávkování však bylo silně ovlivňováno politickými aspekty. Může se zdát, že přechod na cílování celkové inflace jako by zrovnoprávnil všechny složky cenového pohybu. To ovšem není tak zcela pravda, neboť součástí nově deklarovaného cíle bylo sdělení o aktivaci výjimek v případě výraznějšího příspěvku cenových deregulací a nárazových změn nepřímých daní. Režimová změna daná záměnou cílování čisté inflace inflací celkovou proto nebyla až tolik ostrá. V rámci vztahu reálné a nominální konvergence však nejsou důležité ani tak formální rozdíly mezi institutem očišťování a výjimky jako udržení potřebné rozlišovací schopnosti mezi patologickými a nepatologickými formami inflace.
Balassa a Samuelson.
Existuje ještě jeden významný nepatologický faktor inflace s vysokou publicitou, který nese pojmenování Balassa–Samuelsonův efekt. Bývá interpretován jako modelové ztělesnění úvahy o tom, že rychlejší růst produktivity s sebou zákonitě nese vyšší inflaci. Pak se již nabízí závěr, že příliš ambiciózně nastavená dezinflační politika může podvazovat růst produktivity, a tím pádem komplikovat budoucí členství v Evropské unii, neboť bez růstu produktivity se nezvyšuje konkurenceschopnost. Je jistě zbytečné vést polemiku s logickou konstrukcí BS efektu, který zůstává definičně vždy pravdivý v rámci závěrů plynoucích z přijatých předpokladů. Mnohem důležitější je ocenit jeho faktickou sílu a relevanci pro praktické provádění měnové politiky. V této souvislosti nemusejí být bez zajímavosti následující dvě poznámky.
Za prvé: uvažování BS efektu je striktně vázáno na členění ekonomiky do obchodovatelného a neobchodovatelného sektoru, přičemž definičním znakem prvního z nich je parita domácí a zahraniční ceny při daném tržním kursu. V obchodovatelném sektoru se předpokládá plné vyrovnání domácí a zahraniční cenové úrovně, takže intenzita působení BS efektu je tudíž přímo úměrná velikosti neobchodovatelného sektoru. Ten je však permanentně zmenšován silami globalizace, což je například plasticky vidět na sektoru služeb. V české ekonomice, která je malá a otevřená, toho zůstane významově málo, co nebude podléhat tlaku mezinárodní cenové konkurence. Do budoucna můžeme proto očekávat, že význam BS efektu se bude progresivně snižovat.
Za druhé: k prosazování specifické kauzality mezi růstem a inflací dochází výlučně prostřednictvím mzdové nákazy. Růst mezd v obchodovatelném sektoru, podložený růstem produktivity (mzdový růst nepodložený produktivitou by podlomil vnější cenovou konkurenceschopnost), je kopírován neobchodovatelným sektorem. Jelikož ten však není dle předpokladu schopen generovat stejné přírůstky produktivity, nezbývá než absorbovat mzdové požadavky růstem cen neobchodovatelných statků, což statisticky zvyšuje domácí míru inflace.
Posoudit praktickou sílu BS efektu tudíž také znamená ocenit relevanci tvrzení o mzdové nákaze jdoucí od obchodovatelného sektoru. Proti modelovému východisku lze postavit takové jevy, jakými jsou například kapitálovým účtem tažené zhodnocování koruny, které v obchodovatelném sektoru nedovoluje plně promítat zisky v produktivitě do mezd, nízká mzdová úroveň v těch segmentech obchodovatelného sektoru, které jsou vystaveny konkurenčnímu tlaku z rozvojových zemí, náročné konkurenční prostředí uvnitř domácí ekonomiky, které neumožňuje jednoduše praktikovat mzdové dohánění mezi sektory, restriktivní působení nižší mzdové hladiny v dominantním domácím sektoru na mzdové požadavky ve firmách pod zahraniční kontrolou.
Zůstává úkolem pro ekonometrické techniky, aby daly BS efektu číselné vyjádření. Přitom je však třeba z reálných dat vydestilovat skutečně jenom nepatologickou část inflace, která má vazbu na procesy související s růstem produktivity. Bylo by chybou učinit z BS efektu alibi pro jakoukoli inflaci generovanou v prostředí hospodářského růstu, tedy zejména alibi pro patologickou inflaci, tlačenou například nesouladem produktivity práce a reálných mezd či nadměrnou fiskální expanzí. Naopak tím, že BS model dává do jedné rovnice diferenciály v produktivitě a inflaci, fakticky říká, že problém nižších cen a mezd v české ekonomice vůči průměru zemí Evropské unie je v první řadě problémem nízké produktivity. A ani v náznacích nenapovídá, že vyšší inflace je způsob, jak růst produktivity urychlovat.
