Michael Bloomberg má deficit 6,4 miliardy dolarů a jen malý manévrovací prostor
Když Michael F. Bloomberg 1. ledna loňského roku přebíral úřad starosty New Yorku, chtěl při správě města dělat stejné zázraky jako ve světě podnikání. „Daně zvedat nemůžeme. Najdeme si jinou cestu,“ řekl tehdy v nástupním projevu.
Dnes už Bloomberg zpívá jinou písničku. Ukočírovat New York v době hospodářské stagnace se ukázalo mnohem těžší, než si tento miliardář vůbec uměl představit. Koncem listopadu proto starosta prosadil razantní osmnáctiprocentní zvýšení majetkové daně. Cílem tohoto smělého kroku bylo zacelit díry v rozpočtu, který má v letošním fiskálním roce plánovaný schodek ve výši 1,1 miliardy dolarů a v tom příštím, počínaje od července roku 2003, ve výši 6,4 miliardy.
Potíže přitom nejsou jen důsledkem teroristického útoku na Světové obchodní centrum. Bloomberg musel čelit dalším dvěma zdrcujícím faktům. Za prvé newyorské hospodářství prochází kratšími cykly než celé Spojené státy, protože jeho výkon silně kopíruje dění na Wall Street, kde jsou zisky velmi nestálé. Za druhé má New York značné fixní náklady včetně dluhového zatížení majetku převyšujícího všechna větší města vyjma Filadelfie, která se s tímto problémem potýká už delší dobu, a možná Detroitu. Právě tato kombinace, tedy cyklická ekonomika a vysoké fixní náklady, jsou při zpomalení hospodářství téměř jistou zárukou fiskální krize.
To neznamená, že starosta i město jsou bezmocní. Z dlouhodobého hlediska jsou priority New Yorku naprosto jasné: snížit vysoké náklady městské správy, splatit dluhy a obnovit infrastrukturu od školství po dopravu, a tím přilákat obyvatele i podniky.
Nyní je však třeba poprat se s rozpočtovou krizí. Zvýšení majetkové daně by mělo příští rok do rozpočtu přinést 1,7 miliardy dolarů navíc. Bloomberg také rozhlásil své plány vydupat si daň z příjmů pro osoby dojíždějící do New Yorku za prací ve výši 2,7 procenta. To je šestinásobek částky z podobného daňového návrhu, který zákonodárci státu New York už jednou zamítli v roce 1999. Snad by je mohl přimět, aby mu kývli na jednoprocentní daň, na které by vybral necelých 400 milionů. Také má v plánu napřesrok ušetřit 1,7 miliardy dolarů rozpočtovými škrty a na zaměstnaneckých výhodách. K tomu si chce vyžádat 600 milionů dolarů navíc v rámci státní a federální pomoci, i když z toho dostane asi jen zlomek.
Kritikové Bloomberga varují, že další zvyšování daní je cesta špatným směrem. „Tady platí jednoduché pravidlo: během recese se daně nezvedají,“ říká Fred Siegel z vědeckého centra Progressive Policy Institute.
Zvyšování daní s sebou skutečně nese mnohá rizika. Leo F. Wells III., ředitel realitních fondů Wells Real Estate Funds ze státu Georgia, tvrdí, že nárůst majetkové daně by ho mohl přimět k tomu, aby místo na Manhattanu investoval do koupě budov za řekou Hudson v Jersey. „Lidé vám snáze odejdou, než se pak zase vracejí. Když se snažíte řešit jen krátkodobé problémy bez výhledu do budoucna, může vám to v delším časovém horizontu zlomit vaz,“ říká Wells. Alan Johnson, ředitel konzultační firmy Johnson Associates sídlící na Wall Street, varuje, že zvýšení daní spolu se zlepšením komunikačních služeb může urychlit exodus investičních bank a makléřských firem z New Yorku, a odhaduje, že „během příštích pěti let se z města pravděpodobně odstěhuje jedna z velkých společností“.
Je nasnadě, že Bloomberg teď musí čelit krajní podobě jedné z největších krizí, s níž se nyní potýká velká část amerických starostů a guvernérů. Kromě Washingtonu má většina států a orgánů místní správy oddělené rozpočty pro provozní a kapitálové výdaje a má podle příslušných státních zákonů povinnost každoročně udržovat vyrovnaný provozní rozpočet, a to i v období ekonomické krize.
Problémy New Yorku patří k nejhorším. Zčásti je to způsobeno jeho závislostí na obchodu s cennými papíry. Finančnictví se chlubí platy v průměru nad 200 tisíc dolarů ročně a představuje dvacet procent příjmů obyvatel města. V roce 1980 to bylo pro srovnání jen pět procent. V období rozkvětu to sice byla výhoda, ale ty časy jsou tytam. Daňové výnosy z podnikání na Wall Street, počítaje v to i daně z kapitálových zisků jednotlivců, poklesly od své kulminace v roce 2000 celkem o čtyřicet procent. Zaměstnanost spadla o deset procent, tedy na úroveň roku 1998, a dále klesá.
Propad na Wall Street je o to nepříjemnější, že téměř dvě třetiny newyorského rozpočtu ve výši 42 miliard dolarů směřují na zákonem stanovené výdaje. Nemalou částku představují náklady na splácení úroků z dluhů, které rostly i v době prosperity za starostování Rudolpha Giulianiho. Město vytvořilo dluhy ve výši přibližně 5000 dolarů na osobu, což dohromady činí ročně 2,3 miliardy dolarů za úroky. Důchody přijdou na dalších 1,7 miliardy dolarů a veřejná sociální a lékařská péče stojí ročně 4,5 miliardy. Mezi další povinné výdaje se počítá i čtrnáct miliard dolarů na školství a sociální služby, vzhledem k tomu, že jsou hrazeny speciálně vyčleněnou částkou ze státní a federální kasy. Jestliže město tyto výdaje oseká, nebude mít z velké části právě k těmto prostředkům přístup.
Město tak má volnou ruku nad pouhou třetinou rozpočtu, tedy patnácti miliardami dolarů. Velký balík z toho jde na nezbytné služby, jako policii, hasiče, hygienu, nápravná opatření a lokálně dotované školství. Podtrženo a sečteno: schodek ve výši 6,4 miliardy dolarů se s největší pravděpodobností nepodaří rychle smáznout pouhými škrty ve výdajích na diskreční opatření. Hlavní mluvčí starosty William Cunningham říká: „Najít ekonoma, kterému by to celé vyšlo, je nemožné.“
Časem mohou samozřejmě důslední úředníci z městských orgánů náklady na městské služby snížit. Sám Bloomberg dal vyniknout svému talentu v osekávání nákladů už kdysi, když pozval do firmy Bloomberg truhláře, aby přes víkend zkrátili pracovní stoly. Jeho záměrem bylo vměstnat do kanceláří více pracovníků. New York má nyní jen jedinou možnost, jak okamžitě snížit náklady - omezením služeb. To poslední, po čem by ale Bloomberg toužil, je návrat sedmdesátých let, která se vyznačovala vysokou kriminalitou a špinavými ulicemi. Ohrožení kvality života vyšlo jasně najevo v polovině prosince, když se město semklo při přípravě na možnou nelegální stávku 34 tisíc zaměstnanců podzemní a autobusové dopravy pracujících pro Metropolitan Transit Authority, což je momentálně těžce zkoušená, státem provozovaná organizace.
Pokles trvá a Bloombergovo dilema asi jen tak nezmizí. Jeho kolegové minulý měsíc předpověděli, že celkový produkt newyorské ekonomiky očištěný o inflaci se příští rok sníží o dalšího půl procenta po loňském poklesu ve výši 2,7 procenta a letošním odhadovaným na 2,5 procenta. Hlavní ekonom z centrální banky v New Yorku Rae D. Rosen varuje, že nejvíce pracovních míst přibude v restauračních a nemocničních zařízeních, kde je menší daň z příjmů než ve finančnictví. „Fiskální situace zřejmě nadále zůstane problematická,“ uvádí Rosen.
A přece má starosta více možností než jen látat díry v rozpočtu. Může začít tím, že dá najevo svou odhodlanost bojovat s výdaji. Zaměstnanců místní správy je v poměru k celkovému počtu zaměstnanců v New Yorku o pětinu více než ve Filadelfii a asi o třetinu více než v Chicagu. Občanská rozpočtová komise financovaná soukromými firmami odhaduje, že newyorské výdaje na policejní ochranu rozpočítané na obyvatele jsou o 46 procent vyšší, než činí průměr velkých měst. Komise nedávno navrhla úsporná opatření, od prodloužených pracovních týdnů, přes změnu harmonogramu služeb policie až po snížení výdajů za elektřinu, která by městským orgánům a podnikům ročně ušetřila 1,2 miliardy dolarů.
Bloomberg by neměl na výhrůžky firem, že odejdou z města, reagovat zoufalými kroky. Bude-li se snažit uplatit firmy, aby zůstaly, a nabídne jim velké daňové úlevy, o to vyšší daně budou pak muset platit ostatní. V současné době věnuje hodně času krizovému managementu. Slavný miliardář dnes asi jen toužebně sní o dobách, kdy mu ke snížení nákladů stačila truhlářská pila.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Michaela Šimková
