POEZIE NENÍ MRTVÁ, JAK OBČAS SLÝCHÁME OD NAKLADATELŮ A KNIHKUPCŮ. JENOM SE ZE STRÁNEK KNIH PŘESUNULA JINAM - NAPŘÍKLAD DO KONCERTNÍCH SÁLŮ, POTAŽMO PAK NA ALBA NĚKTERÝCH PÍSNIČKÁŘŮ. JAROMÍR NOHAVICA A JEHO NOVÉ ALBUM BABYLON JE TOHO DŮKAZEM.
Babylon nabízí posluchačům to, na co jsou od padesátiletého barda už po léta zvyklí - snad jen v trochu temnějších barvách než obvykle. I rozverné popěvky působí spíš jako naražená šaškovská čepice, se kterou v titulní písni „po hlavní ulici kráčí apoštol Jan“. Ostatně jak jinak se vyrovnat ze světem, ve kterém se překrývají Signály z vesmíru/A obrázky z Kosova…? Nohavica má pro tenhle typ písní výhodu sugestivního hlasu. I kdyby mu jako text posloužil zveršovaný návod na obsluhu automatické pračky, posluchači by mu nejspíš stejně uvěřili. Aranžmá skladeb jsou střídmější než na zlomovém Divném století. Když už se ozve jiný nástroj než akustická kytara, je to vždy zásah do černého. Například heligonku uslyšíme především v písních věnovaných Nohavicově milované i prokleté Ostravě (písně Ostrava a Milionář). Právě v Milionáři zpívaném v ostravském dialektu poznáváme autora Pochodu marodů či Když mě brali za vojáka. Ze zcela jiného ranku je Dlouhá tenká struna. Z klavíru doprovázejícího tuhle skladbu mrazí. Ozývá se v něm přesně ta dávka naléhavosti a zároveň monotónnosti jako v Nohavicově zpěvu: Taková je ve mně tíseň/Taková je tíseň ve mně/Nezmění se, nezmění se/Dokud klavír hraje temně/Takové jen písně umím/Takové jen písně umím/Jinak světu nerozumím… Paradoxně více naděje nabízí minimalistická balada Mařenka, dedikovaná Karlu Krylovi. Křišťálově jednoduchá melodie a text, se kterým se alespoň občas může ztotožnit snad každý: Jdu jenom v košili, ty v kabátku/Cestu jsme ztratili hned zpočátku/Blikají dvě hvězdy temnou nocí/Pánbu nás zanechal bez pomoci. A naděje? Snad se najde někdo, kdo touhle smutnou cestou půjde s námi, doufáme spolu s Jarkem Nohavicou. Na své si ale přijde i ten, kdo hledá autora Andělů na kůru a podobných popěvků. Například v písni „Nic moc“. Chytlavá melodie doprovázená na kytaru a tamburínu, v textu drzý úšklebek: Jsem děvkař a frajer tvářící se pyšně/Zhouba národa špatný vzor/Krycí jméno Never more. Jenže i tuhle píseň zakončuje stárnoucí písničkář jinak než kdysi, bez vzdoru a tiše: Promiňte všichni domácí i cizí/Já už mizím…“
(Jaromír Nohavica: Babylon)
