Nástup Číny je výzvou pro partnerství mezi Evropskou unií a USA
Všichni vědí, že nástup Číny ve světové ekonomice a politice je dynamický, Evropané i Američané počítají s dalším posilováním jejího vlivu. Musejí se připravovat na novou situaci na globální scéně, byť v modernizaci Číny nevidí jen samá rizika, ale také příležitosti.
Americký prezident George Bush se tento týden schází se státníky, kteří hýbou evropskou politikou. Sváry mezi Spojenými státy a jejich evropskými spojenci stále existují, ale pro tentokrát ustupují do pozadí. V popředí mají být společné evropsko-americké zájmy. Zatím nevíme, jak často se během Bushových rozhovorů bude přímo mluvit o Číně. V úvahách politiků ale asijská velmoc přítomna rozhodně bude.
Bush zřejmě uslyší i konkrétní návrhy. Šéf zahraniční politiky Evropské unie Javier Solana již vyzval ke strategickému dialogu mezi Washingtonem a Bruselem o tom, jak zvládnout nástup Číny jako mocnosti. Připomněl, že obě strany už spolupracovaly při integraci asijské země do Světové obchodní organizace.
Velká čínská zeď.
Právě politika vůči Číně však také zůstává jedním ze sporných témat, na němž mohou evropsko-americké námluvy ztroskotat. Část politické scény ve Washingtonu nadále hájí nekompromisní postoj vůči Pekingu, zatímco Evropané vidí hlavně ekonomické příležitosti na čínském trhu.
Evropané, včetně německého kancléře Gerharda Schrödera, francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka i britského premiéra Tonyho Blaira, chtějí zrušit evropské embargo na vývoz zbraní do Číny. Tvrdí, že jde spíše o symbolický krok, který ve skutečnosti export zbraní nezvýší, ale zato přispěje ke stabilním vztahům s nastupující velmocí.
Administrativa George Bushe ale zásadně nesouhlasí. Američané nadále poukazují na skutečnost, že Čína nedodržuje lidská práva. Evropské zbraně údajně zvýší pravděpodobnost útoku Pekingu na Tchaj-wan, vůči němuž má Washington spojenecké závazky.
Za vším obchodní válka?
Ani jedna ze stran však není ve svém oficiálním stanovisku zcela upřímná. K čemu by bylo Evropě zrušení embarga, kdyby na něm neměly vydělat její zbrojovky? Celkem jasně to řekla francouzská ministryně obrany Michele Alliot-Marieová, byť použila trochu komický argument: Když tam zbraně dodají Evropané, nebudou je třeba Číňané vyvíjet sami. Takže zrušení embarga je v tomto pojetí vlastně lepší ochranou evropsko-amerických zájmů. Ministryně tvrdí, že rychle se vyvíjející čínský průmysl je schopen Pekingu zajistit nejmodernější výzbroj do pěti let - tak jako tak.
Američané zase veřejně příliš nemluví o jiném významném aspektu. Dodávky evropských zbraní do Číny by mohly nejen posílit pozici rodícího se asijského rivala Spojených států, ale také nabídnout obrovskou konkurenční výhodu evropským firmám. Ty by získaly další odbytiště pro své výrobky, což by jim výrazně pomohlo v souboji s americkými zbrojovkami. A to je evidentně také jeden z důvodů, proč někteří američtí kongresmani hrozí novou roztržkou ve vztazích s Evropou.
George Bush však musí mít - stejně jako evropští státníci - na paměti další věc. Čína má zřejmě jako jediná silné páky k tomu, aby umravnila Severní Koreu. Severokorejci nedávno oznámili, že vyvinuli jadernou zbraň. I kdyby to byl jen bluf Pchjongjangu, faktem je, že Washington považuje komunistickou diktaturu na korejském poloostrově za velkou bezpečnostní hrozbu. Součinnost s Čínou nutně potřebuje.
Co Evropa nemůže slíbit.
Zbrojní embargo vůči Číně není jediným sporným tématem pro evropsko-americké rozhovory. Dalším je politika vůči Íránu, který je pravděpodobně rovněž schopen vyrobit v dohledné budoucnosti jadernou zbraň. Zatímco Američané hrozí Teheránu silou, Evropané vsadili na to, že lepší je dohodnout se po dobrém - Íránci by měli pozastavit svůj jaderný program výměnou za ekonomickou spolupráci, ale i za bezpečnostní záruky.
Problém je v tom, že právě tyto cukříky Evropané nejsou schopni Íránu sami nabídnout. Bez amerického souhlasu není možné Teheránu slibovat členství ve Světové obchodní organizaci. A Evropané hlavně nemohou Íráncům zaručit, že na ně George Bush nezaútočí.
Právě proto dal německý kancléř Gerhard Schröder jasně najevo, že bude George Bushe přesvědčovat, aby se aktivněji zapojil do hledání optimální politiky vůči Íránu. Evropané úplně nezpochybňují potřebu „amerického biče“, ale soudí, že hrozba silou nestačí. Jednou už ostatně v podobné situaci svého cíle dosáhli, když se Tony Blair zasadil o obnovení vztahů Západu s Libyí. Tamní vládce Muammar Kaddáfí se jaderného programu vzdal. V případě Íránu to bude mnohem složitější…
Schröderova sprška.
Čertíků, kteří pokoušejí transatlantické partnerství, by se našlo ještě více - od Kjótského protokolu až třeba po francouzský návrh globální daně. Zastánci silné vazby mezi Evropou a Amerikou však mohou před Bushovou cestou zůstat optimisty. Americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, která v Evropě připravovala terén pro svého prezidenta, dala jasně najevo, že Washington se chce nyní zaměřit na společné zájmy. A také Evropa dobře ví, že těch je více než neshod.
Spory z doby války v Iráku už nejsou tak žhavé. Francouzi i Němci nyní chtějí přispět k mírové obnově země a podílet se na výcviku tamních bezpečnostních sil, byť nikoliv přímo na iráckém území. Evropané i Američané se v rámci NATO dohodli na posílení sil Severoatlantické aliance v Afghánistánu. Nestabilitě na Blízkém východě chtějí zabránit všichni. Nástup nového palestinského vedení nahrává tomu, aby se sblížily přístupy Evropy a Ameriky k řešení izraelsko-palestinského konfliktu.
Zastáncům pevné evropsko-americké vazby však krátce před Bushovou cestou do Evropy v jednu chvíli přece jen hodně zatrnulo. To když kancléř Gerhard Schröder po svém ministrovi obrany vzkázal účastníkům prestižní mnichovské bezpečnostní konference, že už nepovažuje NATO za fórum, na němž se řeší ta nejdůležitější témata. Představitel německé opozice Wolfgang Schauble označil Schröderova slova za populistický krok, který mu má získat sympatie německých kritiků Bushovy politiky.
Odpustit všem.
Jenže to byl právě Schröder, kdo se nakonec současné americké diplomacii přiblížil svým postojem mnohem více, než by se mohlo na první pohled zdát. Když kancléř uváděl svůj postoj na pravou míru, ujistil Washington, že pouze realisticky popisoval současný stav. A jeho skutečným cílem údajně je posílit jak NATO, tak transatlantický dialog na jiných fórech. Je evidentní, že stále důležitější mají být přímé rozhovory mezi Evropskou unií a Spojenými státy.
Schröderovi dal za pravdu americký analytik mezinárodních vztahů Ronald Asmus. V době studené války dosahoval Washington svých cílů v západní Evropě ze sedmdesáti procent prostřednictvím NATO a ze třiceti procent skrze Evropská společenství či bilaterální kontakty. Dnes je to přesně naopak, tvrdí Asmus - ze sedmdesáti procent Evropská unie a pouze ze třiceti NATO.
Se Schröderem se do značné míry shoduje Condoleezza Riceová, která má obrovský vliv na George Bushe. Právě ona totiž nedávno v Paříži prohlásila, že silná Evropská unie je pro Ameriku výhodná, a podpořila společnou evropskou zahraniční politiku. To, že Spojené státy považují Evropskou unii za klíčového partnera, dávají ostatně najevo už tím, že se Bush v Bruselu sejde s Evropskou radou - tedy nejvyššími představiteli všech pětadvaceti zemí unie.
Některé výroky amerických politiků z doby před válkou a po válce v Iráku dnes znějí legračně. Byla to sama Condoleezza Riceová, kdo navrhoval „odpustit Rusům, ignorovat Němce a potrestat Francouze“. A byl to ministr obrany Donald Rumsfeld, kdo dělil unii na „nové a staré země“. Sama tato slova však zastarala a dnes už nikoho nestraší.
Posun v americké politice vůči Evropě není až tak překvapivý. Už jako akademička a odbornice na mezinárodní vztahy měla Riceová blízko k teoriím multipolárního světa, jimž v Evropě holduje francouzský prezident Jacques Chirac. Condi bezpochyby vidí v silné Evropské unii záruku stability na evropském kontinentu a také důležitého partnera v nových globálních poměrech. Otázkou spíše je, zda takový přístup americké diplomacii vydrží nadlouho.
Česko vysílá Klause i Grosse
Když se chystá opravdu prestižní mezinárodní akce, je téměř jisté, že se v české kotlině začne dohadovat Hrad s úřadem vlády. Tuto tradici Češi neporušili ani nyní. Dohady o to, zda má na setkání Evropanů s Georgem Bushem do Bruselu (22. února) vyrazit prezident nebo premiér, se vyřešily také po česku - do sídla unie a NATO zamíří Václav Klaus i Stanislav Gross.
V Bruselu se ve stejný den uskuteční dva summity. Nejprve budou jednat nejvyšší představitelé Severoatlantické aliance a pak se k rozhovorům s Bushem sejde Evropská rada - tedy hlavy států a vlád všech pětadvaceti zemí Evropské unie. Tento druhý summit je historickou novinkou.
Sporná byla především Klausova účast na Evropské radě, neboť v minulosti na tomto fóru zastupoval Česko vždy premiér. Hlavy státu obvykle vysílají jen ty země, které mají prezidentský systém (typickým příkladem je Francie). Zařídit je však možné leccos. „Evropské rady se obvykle účastnil premiér, v případech, kdy to uzná za vhodné, se zasedání může po příslušných konzultací zúčastnit prezident republiky,“ sdělil týdeníku EURO Ladislav Mravec, ředitel politického odboru prezidentské kanceláře.
