Politici možná rozpadem Československa připravili oběma národům lepší budoucnost
Ačkoli éterem i novinami lomcuje „okurková sezona“ a média vděčně skočí po jakémkoli štěpném výroku, k rozpadu Československa, o němž bylo rozhodnuto před patnácti lety, politici mlčí. Není divu. Vlastně tehdy selhali, protože nedokázali po volbách udržet stát, který před nimi slibovali vylepšit, a ne rozpoltit, a na jehož ústavu přísahali. Třeba však neselhali, a naopak osvědčili odvahu, předvídavost a smysl pro odpovědnost, jež by politikům se státnickými ambicemi měly být vlastní. Třeba napravili omyl dějin!
Blížil se konec první světové války a USA se obávaly atomizace střední Evropy. T. G. Masaryk však přesvědčil prezidenta Woodrowa Wilsona, že „československý národ“ má právo na vlastní stát. Byl to malý zázrak: Češi a Slováci žili předešlých tisíc let odděleně, přičemž ti první byli spjati s Rakouskem, zatímco slovenská „Horní země“ byla uherským lénem. Protože však v českých zemích žila silná německá a na Slovensku maďarská menšina, nárok na nový stát bylo třeba podepřít statistickou fintou: České a slovenské obyvatelstvo bylo sečteno a zkonstruován z něj „československý národ.“ I tak byl na území nárokovaném Masarykem pro příští Československo jen v chabé převaze nad Němci a Maďary. Problém nastal poté, co se z tohoto účelového konstruktu stala oficiální státní doktrína první republiky. A tak sice Češi pomohli Slovákům od Maďarů, vychovali jim inteligenci, postavili komunikace, školy, nemocnice a všestranně Slovensko pozvedli, ale zároveň zraňovali jejich národní hrdost. Silnější a zkušenější „český bratr“ jevil se jim být nikoli rádcem, nýbrž poručníkem. Využívali toho komunisté, očekávající mezinárodní proletářskou revoluci a léta vydávající Československo za přechodný produkt versailleského systému, a zejména Hlinkova slovenská ľudová strana, jež emancipační úsilí slovenského národa přetavila v autonomistický program a 14. března 1939 pod Hitlerovou patronací v samostatný „Slovenský štát“.
Účastí Slováků v československých zahraničních jednotkách, v povstání jejich politických zástupců v moskevském a londýnském exilu, se Slovensko rehabilitovalo. Košický vládní program z dubna 1945 sice vycházel emancipačním touhám Slováků značně vstříc tím, že předjímal udělení rozsáhlých pravomoci slovenskému sboru pověřenců (vládě) a národní radě, ale po květnových volbách 1946, v nichž celostátně zvítězila Komunistická strana Československa (KSČ), avšak na Slovensku nekomunistická Demokratická strana, byly „třemi pražskými dohodami“ přislíbené kompetence osekány. Vznikl a ustálil se „asymetrický model“, v němž sice mělo Slovensko na rozdíl od Českých zemí svoji „vládu“ a „národní radu“, ale zásadní rozhodnutí přicházela z Prahy. Zvláště zabedněně centralistická byla Novotného garnitura. Díky masivní distribuci investic sice Slovensko tlačila vzhůru, ale Slováci měli Prahu ještě méně v lásce než za Masaryka, který je sice nepokládal za svébytný národ, ale pyšnil se tím, že je „poloviční Slovačisko“. Až s pádem Novotného, když „obrodný proces“ posunul do čela KSČ slovenské soudruhy, našel režim odvahu k mírné decentralizaci, jež státoprávně dostala podobu federace. Na její vyhlášení však došlo dva měsíce po sovětské okupaci Československa, která místo dubčekovské „demokratizace“ přinesla husákovskou „normalizaci“. Husák byl však Slovák a za jeho éry Slovensko ekonomicky a sociálně dostihlo české země. Ani „normalizace“ tam neměla podobu intelektuální genocidy jako v českých zemích. Přesto, jak se ukázalo, zůstala federace pro Slováky málo federativní.
Až do listopadu 1989 ji držel pohromadě komunistický byrokratický centralismus (i Komunistická strana Slovenska byla jen „územní organizací“ KSČ) a fungující „penězovod“, jímž až 30 miliard korun vytvořených v ČR napájelo každoročně rozpočet Slovenské republiky. V Listopadu převzaly otěže české Občanské fórum (OF) a slovenská Veřejnost proti násilí (VPN), ale nedohodly se na sloučení, čímž se federální vláda ocitla bez celostátní politické opory. Snaha prezidenta Havla vyškrtnout z názvu státu slovo „socialistická“ vyvolala zjara 1990 „pomlčkovou válku“, jež ve slovenské společnosti obnovila emancipační proces, neslavně skončivší za „Slovenského štátu“ a umrtvený minulým režimem. Koncem roku 1991 bylo zřejmé, že se naposledy podařilo domluvit fungování českého „penězovodu“ na Slovensko v příštím roce. OF už neexistovalo, rozkládala se VPN a iniciativu přebíraly nové politické formace nezatížené listopadovým sentimentem. Přesto s výjimkou Slovenské národní strany ani jedna jediná nešla do červnových voleb 1992 s programem zbořit společný stát.
Po volbách se nicméně ukázalo, že dvě vítězné strany, ODS a Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), se na podobě a funkčnosti československého státu nedokážou domluvit. Zkombinovat vizi autentické federace podle ODS s představou konfederace či unie se společnou měnou, ale dvěma emisními bankami, a se společnou zahraniční politikou, avšak při mezinárodněprávní suverenitě Slovenska a dělených ambasádách, prostě nebylo možné, a tak na čtvrté schůzce ODS a HZDS 23. července 1992 padlo rozhodnutí, že dále se bude jednat už jen o klidném a legálním rozdělení Československa. Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem se sice mohli schovat za referendum, pokud by se vůbec česká a slovenská strana dohodly na jeho pravidlech. Kdyby ale občané rozhodli o zachování společného státu, nebyli by schopni jejich verdiktu vyhovět. Přišli jsme o šanci zůstat patnáctimilionovým státem se silnějším hlasem a vahou v Evropě, než máme dnes. Jistý diktátor kdysi Československu předhazoval, že je pouze „sezonním útvarem“. Snad jsme tím, když jsme je zrušili, zahájili pro Čechy i Slováky nejen novou, ale i šťastnější sezonu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
