… a pak přišel trenér Brückner. Jak asi bude jeho éra reprezentačního trenéra nahlížena za sto let? Tu otázku lze položit už v tomto okamžiku, ještě před začátkem mistrovství světa 2006 v Německu. A na odpověď, že bude nahlížena jako éra historicky velmi úspěšná, netřeba vůbec čekat. Neboť vězte, že Karel Brückner je vůbec prvním československým a českým trenérem, kterému se podařilo dovést reprezentaci na dvě po sobě následující vrcholné akce. Proč se mu to podařilo? Troufáme si předložit jednu z možných odpovědí, která přesahuje hranice, v nichž se obvykle pohybují rozbory Brücknerova pojetí týmu, herní strategie či psychologické práce.
Otázka první: Je pravda, že silnější tým jsme nikdy neměli?
Při vší úctě ke generacím 1934, 1962, 1976 či 1996 je situace Brücknerova výběru ojedinělá. Tým, který na předloňském mistrovství Evropy v Portugalsku získal bronzové medaile, zůstal pohromadě a do Německa odjíždí v téměř nezměněném složení. Ve třiadvacetičlenné nominaci chybějí jen čtyři hráči (Bolf, Hübschman, Týce, Vachoušek), kteří reprezentovali v Portugalsku, a to většinou ze zdravotních důvodů. To je mnohem neobvyklejší, než se na první pohled zdá. Sehranost a dobré vztahy uvnitř mužstva by měly být velkým plusem týmu. V minulosti se totiž československé reprezentace zdaleka nesestavovaly tak cílevědomě a s dlouholetou koncepcí. Nominační „hrátky“ patřívaly do poslední chvíle k československým specialitám. Stávalo se dokonce, že hráč si na světovém šampionátu odbýval reprezentační debut (Václav Hovorka v roce 1958 a Vlastimil Petržela v roce 1982; je příznačné, že po návratu ze šampionátu již nikdy nereprezentovali).
Do nominace zasahovaly komunistické orgány. „Cti reprezentovat“ byli zbaveni nejen hráči zlobiví, ale také politicky nespolehliví. A důležitou roli sehrával též poměr mezi českými a slovenskými hráči, aby náhodou nebylo uraženo velmi vyvinuté národnostní cítění bývalých slovenských spoluobčanů. (Připomeňme ovšem, že v případě mistrů Evropy 1976 to byli naopak právě Slováci, kteří tvořili páteř mužstva.)
Další výhodou Brücknerova týmu je, že téměř všichni hráči působí v zahraničí, vzdáleni od výkonnostního a morálního bahna české ligy. Z té je v nominaci jen náhradní brankář Blažek. A je charakteristické, že je zapleten do nepoctivé šaškárny, kterou předvedla Sparta v posledním ligovém kole se zachraňující se Plzní. Ne že by v zahraničí bylo vše čisté (potíže podobného charakteru má například v italské lize Jankulovski), ale brutalita české fotbalové amorálnosti je přece jen podstatně hrubšího kalibru. Jen pro zajímavost dodejme, že prvním československým fotbalistou nominovaným na mistrovství světa ze zahraničního klubu byl v roce 1970 Andrej Kvašňák (hrál za belgický Mechelen), v roce 1982 ho následoval Antonín Panenka z Rapidu Vídeň. V roce 1990 si zahrálo sedm hráčů působících v zahraničních klubech. V Brücknerově nominaci je jich 21.
Jen zdánlivou raritou je fakt, že v nominaci je i druholigový fotbalista Karel Poborský, který byl z nejvyšší soutěže odstraněn vedením Sparty poté, kdy řekl, co si o něm myslí. I v tom má reprezentace tradici. V roce 1958 hrál ve Švédsku Jiří Feureisl, který opovrhl všemi prvoligovými nabídkami a hrál (i hokej) za druholigové Karlovy Vary, o čtyři roky později zářil v Chile obránce Dynama Praha (rozumějte Slavie) Jan Lála, jehož slavný klub v té době také okoušel tvrdost druholigových – tehdy ještě většinou škvárových - hřišť.
Výhoda třetí: Dosáhla-li naše reprezentace úspěchu na vrcholné světové či evropské soutěži, opírala se většinou o výkony brankáře. V Itálii 1934 byl k dispozici jeden z nejuznávanějších evropských gólmanů doby František Plánička, v Chile 1962 byl s výjimkou finále oporou velice pružný Viliam Schrojf. Na mistrovství Evropy v roce 1976 spolehlivě chytal rovněž mezinárodně vysoko ceněný Ivo Viktor, a to se ještě zapomíná na výjimečně talentovaného Břetislava Dolejšího. Ten byl v brance při všech reprezentačních úspěších v letech 1956 až 1958. Vychytal Maďary v Budapešti, na Maracaná kryl penaltu Djalmovi Santosovi a odchytal švédský šampionát. Jenže v roce 1959 se zapletl do aféry s manipulováním výsledků utkání zařazených na tikety Sazky a byl exemplárně potrestán. Z vynikajícího brankáře se stal neméně úspěšný filmový kaskadér a později emigrant do Spojených států. Jedinou brankářskou výjimkou potvrzující pravidlo byl Petr Kouba. Stříbrné medaile z Evropy 1996 získalo Československo navzdory jeho prachmizerné formě.
Přes tento úctyhodný výčet však stavíme Petra Čecha do čela pomyslného žebříčku, současný reprezentační gólman je světovou extratřídou.
Poněkud složitější je situace v obraně, v níž je hlavním trumfem Tomáš Ujfaluši. Jeho nový partner uprostřed obrany David Rozehnal občas nevyniká jistotou a proti skutečně hbitým útočníkům je jeho pohyb poněkud kostrbatý. Z krajních obránců trpí Grygera nestálostí formy (a také zraněními), přeškolený záložník Jankulovski v AC Milán příliš nehraje a je také otázkou, jak na něj dolehne sázkařská aféra, v níž figuruje. Srovnání s tvrdými předválečnými odkopávači Burgrem, Čtyřokým či Ženíškem, kteří jistě byli mistry ve svém oboru, je bezpředmětné, funkce obrany je již zcela jiná, počínaje zakládáním akcí, přes podporu ofenzivy až po často klíčovou údernou roli při standardních situacích v šestnáctce soupeře. Nicméně před současnou reprezentační čtveřicí obránců bychom dali přednost stejné řadě z Chile se skvělými a tvrdými hlavičkáři Popluhárem a Pluskalem uprostřed a technicky vyspělými Lálou a Ladislavem Novákem po stranách. Nikoli náhodou si všichni zahráli v exhibičních utkáních výběrů FIFA či UEFA.
Výhoda čtvrtá: Ve středu hřiště, na postech tvůrců hry i dirigentů defenzivy se za více než sedmdesát let vystřídalo mnoho jmen, která zdobí historii československé či české kopané. Čambal, Košťálek, Kvašňák, Masopust, Dobiáš, Panenka, Hašek, Kubík, Patrik Berger… Ale nikdy se současně nesešlo tolik talentovaných osobností jako ve čtveřici Poborský - Rosický - Galásek - Nedvěd. A to ještě (bude-li zdráv) je v záloze vítěz Ligy mistrů Šmicer. Spolu s postem brankáře je právě střed pole hlavní Brücknerovou zbraní. S jednou výhradou: kromě Rosického jde o třicátníky. Ne že by fyzicky nestačili, ale s přibývajícím věkem se zákonitě zvyšuje riziko zranění. A náhradníci jsou přece jen o stupínek níže.
Výhoda pátá: Pokud jde o útočníky, postupně se z fotbalu vytrácejí. Začali v pěti, v šedesátých letech už byli jen čtyři, v sedmdesátých tři, nyní zbývají dva a často jen jeden. Dávno pryč jsou doby břevna (nahnilá) lámajících a sítě (zpuchřelé) trhajících ostrostřelců typu Franciho Svobody či Jozefa Adamce, tanků tlačících míč do sítě i s obránci (skvělým reprezentantem tohoto pojetí byl Adolf Scherer) i hbitých křídel lehce unikajících podél postranní čáry (Puč, Pospíchal, Jelínek, oba Veselí, Masný). Současnou první reprezentační dvojici Koller-Baroš lze poměřovat jen s hráči soupeřů působícími na stejných postech. Jak by obstáli? Předpokládejme, že například brazilští či francouzští útočníci budou jako hráči komplexnější. Ale - a teď jsme u Karla Brücknera - neznamená to, že budou také užitečnější pro tým. Oba útočníci jsou důležitou součástí důmyslného soukolí české hry, jak ji vymyslel a hráčům vtiskl přemýšlivý trenér. Také ten se totiž řadí k nejschopnějším mužům, kteří kdy vedli československou a českou reprezentaci, ke Karlu Kolskému, Rudolfu Vytlačilovi, Václavu Ježkovi, Dušanu Uhrinovi.
Ano, je to nejsilnější hráčská generace a Brücknerovi se z ní podařilo udělat tým.
Kdyby připojili k bronzu z mistrovství Evropy i úspěch na světovém šampionátu, budou na dlouhou dobu nedostižní.
Na jak dlouhou? Tím se dostáváme ke druhé otázce, přičemž odpověď na ni nemůže být tak docela fotbalová.
Otázka druhá: Proč se Karlu Brücknerovi podařilo sestavit mimořádný tým?
Odpověď nechť vyplyne bez dalšího komentáře z historických faktů.
Kongres FIFA stanovil za první dějiště světového šampionátu v roce 1930 Uruguay. Vzhledem k dominantnímu postavení této země v tehdejším světovém fotbalu to byla volba logická, leč nepraktická. Dlouhá cesta přes oceán a s ní spojené vysoké finanční náklady odradily od účasti většinu evropských zemí (odjely jen čtyři reprezentace), takže místo předpokládaných šestnácti týmů se turnaje zúčastnilo pouze třináct mužstev. Nedostatek financí na cestu do zámoří zabránil v účasti i Československu.
Až 27. května 1934 sehrálo první zápas na mistrovství světa. Soupeřem bylo Rumunsko, dějištěm italský přístav Terst. Mužstvo složené výhradně z hráčů Slavie (osm) a Sparty (pět) nezačalo nijak slavně, s pouze průměrnými Rumuny v prvním kole dokonce prohrálo poločas a zvítězilo nejtěsnějším poměrem. Turnaj, v němž postupně vyřadilo Švýcary a Němce, však mužstvo dovedl až k finálové porážce v prodloužení od Itálie. Upřímně řečeno, ve vítězství nad domácími fotbalisty v prostředí přesyceném nadšením z idejí fašismu mohl doufat jen neuvažující optimista.
Jaké to bylo mužstvo? Opíralo se zejména o výkony celoevropsky vysoce ceněného brankáře Pláničky, rázné obránce, spolehlivé dirigenty hry Čambala a Sobotku, rychlé křídlo Puče a koncového útočníka Nejedlého, který se stal nejlepším střelcem šampionátu. Jistě silná fotbalová generace třicátých let ovšem již dalších úspěchů nedosáhla. Na dalším světovém šampionátu ve Francii z „italského“ mužstva zbylo jen pět hráčů, brankář Plánička, obránce Burgr, záložník Košťálek a útočníci Nejedlý a Puč. Československé naděje se však už upínaly k fenomenálnímu útočníkovi Josefu Bicanovi, který po vídeňských angažmá přestoupil do pražské Slavie. Jenže Bican na šampionát nakonec vůbec nejel. České úřady mu nestačily včas vyřídit státní občanství. Vytrvale přežívající vyhlášená „pružnost“ českých byrokratů sahá až do pravěku. (Paradoxem bylo, že Bican mohl nastoupit hned k prvnímu mezistátnímu utkání, které se hrálo po šampionátu, a na vítězství 6:2 ve Stockholmu nad Švédskem se podílel třemi góly.)
Bez Bicana to Československu ve Francii nešlo. Ojediněle brutální čtvrtfinálové utkání s Brazílií, které vinou vyloučení a zranění (tehdy se střídat nesmělo) dohrálo jen devět Čechů (z toho Plánička se zlomenou rukou) a osm Brazilců, skončilo i po prodloužení remízou a muselo se dle tehdejších pravidel opakovat. Bez Pláničky Československo v neméně tvrdém opakovaném střetnutí podlehlo 1:2 a jelo se domů.
Návrat bez poct znamenal vlastně konec ne jedné, ale dvou českých fotbalových generací. Lépe na tom byla ona „stará“, stříbrná. Podstatně hůře dopadla generace nastupující v čele s Bicanem, Kopeckým, Kolským, Říhou, Ludlem, Seneckým a dalšími. Nejprve okupace země a potom druhá světová válka zploštily její mezinárodní ambice na minimum, takže pokud jde o mezinárodní styk, byli na tom fotbalisté přibližně stejně jako borci z národní házené. Vrcholná událost: utkání Čechy-Morava. A sotva válka skončila a stále ještě výkonní hráči se mohli předvést na mezinárodním poli, „vítězství pracujícího lidu“ přineslo do fotbalu stejný chaos a zlobu jako do celé společnosti. Novým mocipánům nevyhovovali ani nadprůměrní jedinci, ani celé kluby, nastala zásadní a dokonale zmatená reorganizace, zaštítěná zaklínadlem „sovětský vzor“. Kluby byly přejmenovávány a přiřazovány k továrnám a k ozbrojeným složkám. Začala dlouholetá krize, která vyvrcholila fiaskem na mistrovství světa 1954.
V době, kdy se označení profesionál zařadilo mezi nejhrubší nadávky, stejně jako například inteligent, skončila v reprezentaci většina hráčů válečné generace. Jejich nástupci, a to i ti nejtalentovanější, v nastolených podmínkách „sjednocené tělovýchovy“ nemohli na mezinárodním poli stačit. Zásada zněla: když trénovat, tak po práci, a to ještě za nejlepší trénink byla považována brigáda. Známý snímek Josefa Bicana „radostně“ se ohánějícího spolu s dalšími spoluhráči krumpáčem, je děsivým dokumentem doby.
První poválečné mistrovství světa hostila v roce 1950 Brazílie a stejně jako na první šampionát dorazilo do vzdálené Jižní Ameriky jen třináct zemí. Československo mělo dost starostí samo se sebou a do soutěže se vůbec nepřihlásilo.
O čtyři roky později si již trouflo a za tuto „odvahu“ zaplatilo mezinárodní blamáží. Celkové skóre 0:7 při zisku 0 bodů. Po švýcarském šampionátu i vládnoucí komunistická byrokracie pochopila, že cesta k důstojné reprezentaci „radostné socialistické přítomnosti“ zřejmě nevede přes Píseň práce. Povolili, ba přímo zavedli jakýsi profesionální amatérismus. Všichni hráči měli své občanské povolání, za které také byli placeni, ale ve kterém je nikdy nikdo neviděl. A protože komunisté zásadně nesnášeli rovné a spravedlivé podmínky, právě prostřednictvím přidělovaných peněz preferovali kluby „ideologicky čisté“, působící při ozbrojených silách a velkých závodech. Proto víceméně pravidelnou špičku československé kopané vytvořily vojenská Dukla Praha (nejprve pod názvem ÚDA - Ústřední dům armády), policejní Rudá hvězda Bratislava a Spartak Praha Sokolovo, působící při největším československém průmyslovém závodě. Vzhledem k tomu, že šlo o bývalou Spartu, líbila se komunistům jistě i barva dresů, přestože ty sparťané kdysi dávno převzali od profesionálů z londýnského Arsenalu. Pro uspokojení nikdy nehynoucích národnostních tužeb Slováků byl do této party přiřazen i Slovan Bratislava (bývalý I. ČsŠK), pro podtatranský národ něco jako „fotbalová Matice slovenská“.
V těchto klubech se soustředili nejtalentovanější hráči, kteří dostali nejlepší podmínky k přípravě, a výsledky se dostavily nečekaně záhy. Namátkou: reprezentace rozdrtila v Ženevě Švýcarsko 6:1, v Budapešti senzačně zvítězila 4:2 nad maďarským supertýmem, který doma neprohrál od roku 1953, a v Bělehradě 2:1 nad Jugoslávií. Aby nebylo senzací málo, při zájezdu do Jižní Ameriky vyhrála i ve svatostánku Brazílie Maracaná 1:0. Tím začalo jedno z nejúspěšnějších období československého fotbalu, které trvalo sedm let. Ve Švédsku 1958 zaujala reprezentace spíše hrou než výsledky, a tak od ní byl odvolán Karel Kolský, první reprezentační trenér, jehož práce měla výrazný podíl na výsledcích mužstva. V roce 1959 ho nahradil vídeňský Čech a bývalý Bicanův spoluhráč Rudolf Vytlačil. Blížilo se Chile 1962.
Ziskem stříbrných medailí na světovém šampionátu vyvrcholila sedmiletka Masopusta, Pluskala, Ladislava Nováka, Popluhára, Scherera a mnoha dalších výborných hráčů velice silné generace. Na mistrovství světa 1970 již vybojoval postup docela nový tým. Z „chilské“ jedenáctky hráli v Mexiku jen Adamec a Kvašňák, naopak v mužstvu již byli Viktor, Dobiáš, Pollák a František Veselý, kteří o šest let později získali titul mistrů Evropy. V úvodním zápase předvádělo Československo proti Brazílii půl hodiny dobrou kopanou, pak ho však zcela zlomily neproměněné šance a herní převaha Brazilců ve středu hřiště. Ovšem zatímco s porážkou od Brazilců se muselo počítat, následující prohra s Rumuny byla - stejně jako úděsný výkon - šokem. Proti Anglii již mužstvo nemělo co ztratit, zahrálo uvolněně, ale soupeř byl opět lepší, i když jen o gól z penalty. Reprezentace opět na šampionátu nezískala ani bod. A ejhle: mexický propadák rozlítil nastupující normalizační politiky, kteří v případném úspěchu fotbalistů spatřovali ideální příležitost, jak odvést pozornost od vlastních kroků, důsledně likvidujících vše, co přineslo politické uvolnění na jaře 1968. Reprezentaci nejprve pomluvili (údajné podplácení hráčů západními firmami vyrábějícími sportovní vybavení) a vzápětí rozpustili. Na řadu proto přišlo jakési C mužstvo (první dvě jedenáctky byly v Mexiku), v němž měli přímo symbolicky převahu hráči z východního Slovenska. Ti ovšem nebyli schopni porazit v mistrovství Evropy v Praze ani Finsko. Až poté normalizační bossové seznali, že tyto „reprezentační atrapy“ jsou pro jejich záměry ještě škodlivější než nenávidění reprezentanti z Mexika. Ti se tedy mohli vrátit a v normalizačním marastu prohrát postup na světový šampionát 1974 v Německu.
Začal se ale rodit velice silný tým, který v roce 1976 získal v Bělehradě titul mistrů Evropy. Vedle již jmenovaných předváděli v kvalifikaci i ve finálových bojích pod vedením legendárního trenéra Václava Ježka nemalé umění Pivarník, Ondruš, Panenka, Nehoda, Masný. Po bělehradském triumfu zůstalo mužstvo pohromadě, v kvalifikaci pro mistrovství světa 1978 v Argentině však ztroskotalo stejně jako jeho předchůdci na průměrném Skotsku. Československo jaksi muselo vzít na vědomí, že svět se mění jinak, než se říká v televizi, že mnohé reprezentace, které ještě nedávno hladce poráželo, jsou již pro ně těžko překonatelnými soupeři. Rodil se nadnárodní evropský fotbal a československým hráčům jeho zkušenosti logicky chyběly.
I když mužstvo téměř zopakovalo bělehradský úspěch o čtyři roky později na evropském šampionátu v Itálii, z něhož přivezlo bronzové medaile, účasti na světovém mistrovství se nakonec dočkali jen čtyři mistři Evropy. Reprezentace, omlazená o výrazné talenty Vízka, Bičovského, Jana Bergera či Štambachra, postoupila na mistrovství světa 1982. Jenže zklamali všichni tři brankáři a hlavně zklamala opatrnická a odevzdaná hra s minimálním pohybem, jako by byli šťastní, že vůbec vyjeli zpoza opony.
Přestože společnost již byla čtrnáct let po začátku ruské okupace „znormalizovaná“ až do apatického nenormálna, neúspěch ve Španělsku ji zasáhl více než skutečnost, že na předešlé dva šampionáty se reprezentace vůbec neprobojovala. Bylo-li rozpuštění reprezentace po Mexiku 1970 zhovadilou politickou pomstou, po Španělsku 1982 byly změny nutností.
Jenže jak měnit, když není co? Osmdesátá léta v Československu symbolizovala průměrnost. Kvality života, cílů, schopností, vášní. Do průměrné společnosti vyrostli noví, pochopitelně průměrní fotbalisté. Proto po roce 1982 následovala souvislá řada neúspěchů: třetí místo v kvalifikační skupině evropského šampionátu 1984, dokonce až čtvrté místo v kvalifikaci na mistrovství světa 1986 v Mexiku, druhé - leč též nepostupové - místo v kvalifikaci pro evropské mistrovství 1988.
Euforie ve společnosti se obvykle projeví i euforií na sportovištích. Oni průměrní reprezentanti socialistického Československa si vybojovali z druhého místa postup na mistrovství světa v Itálii 1990 a všeobecné nadšení z pádu komunistického režimu je na šampionátu vyburcovalo k nadprůměrným výkonům. Symbolické bylo, když do týmu těsně před šampionátem povolal trenér Vengloš emigranty z Německa a Itálie Knoflíčka s Kubíkem. Symbolické i proto, že této generaci fotbalistů se už otevírala evropská kopaná.
Na čtvrtfinálového soupeře z Německa (pozdější mistry světa) ovšem nadšení nestačilo a vystřízlivění bylo bolestné. Euforii z náměstí rychle utlumily politické čachry, které se projevily v proslovech Vladimíra Mečiara před domácími zápasy Slovanu Bratislava a nakonec v rozpadu Československa. Ještě společný československý tým nezvládl postup z kvalifikační skupiny mistrovství Evropy 1992 a jeho posledním počinem bylo až třetí místo v kvalifikační skupině pro světový šampionát 1994 ve Spojených státech.
Jenže kdo pobral talentu i rozumu, byl už nadechnutý pro docela jinou fotbalovou kariéru, než jakou plánovali hráči předchozích generací, a proklestit si cestu k velké evropské kopané nebylo v těchto plánech cílem posledním. Vědomí příležitosti. Úspěšná kvalifikace pro mistrovství Evropy 1996 vygradovala ziskem stříbrných medailí v Anglii a hromadným odchodem hráčů, kteří tam ještě nebyli, do západní Evropy. Členy veleúspěšného mužstva již byli nejzkušenější ze současných reprezentantů Nedvěd, Poborský a Šmicer. Opravdu, jen tři.
V tolik populární „blbé náladě“ pak ale česká reprezentace nezvládla svůj první pokus o postup na mistrovství světa 1998 ve Francii. Souvisí to? Všimněte si, až doposud to obvykle souviselo… Ale možná, teprve bezmála sedm desetiletí od italského stříbra, se přihodilo cosi z českého hlediska netypického, nehistorického. Jako by ve fotbalové reprezentaci šlo zase „jen“ o fotbal, tedy alespoň na reprezentační úrovni.
Po famózní kvalifikaci, v níž v deseti utkáních získala deset vítězství, reprezentace ještě zklamala ve finálovém turnaji mistrovství Evropy 2000 a nepostoupila ani na „asijský“ světový šampionát 2002 po nepodařené baráži s Belgií. Pak přišel trenér Brückner.
Brücknerova volba 2006
Na mistrovství světa v Německu (9. června až 9. července) nominoval reprezentační trenér tým, který experti FIFA charakterizují jako „jemnou směs mládí a zkušenosti“. Hodnocení hráčů, které předkládáme, je přirozeně subjektivní, odvážili jsme se nicméně jakési kategorizace z hlediska jejich postavení ve světovém měřítku.
Hodnocení:
5 = světová extratřída
4 = evropská extratřída
3 = evropský nadprůměr
2 = evropský průměr
1 = český nadprůměr
Jaromír Blažek (33)
Sparta Praha
Zkušený brankář s rychlým startem na míč a solidním odhadem centrů. V mezinárodních utkáních (reprezentačních i klubových) bývá jeho výkon poznamenán nervozitou, takže se přímo nabízí jako viník případné porážky.
1
Petr Čech (24)
Chelsea Londýn
Přes své mládí komplexně ovládá brankářské řemeslo, panuje v pokutovém území, na brankové čáře těží z ojedinělého postřehu a reflexů, díky „zázračným“ zákrokům miláček nejen londýnských ochozů.
5
Antonín Kinský (31)
Saturn Ramenskoje
Spolehlivý gólman, který sice nekryje „nechytatelné“, ale také nepouští laciné góly, takže si jeho přítomnost na hřišti mnohý divák ani neuvědomuje.
1
Zdeněk Grygera (26)
Ajax Amsterodam
Rychlý a tvrdý krajní obránce s dobrými centry v útočné fázi, je-li fit a ve formě, dokáže pokrýt i nejlepší útočníky a ještě významně podporovat útok. Svou výbušnou hrou velice nápadný.
2
Marek Jankulovski (29)
AC Milán
Důsledný krajní obránce, přeškolený záložník, jistý při bránění a nebezpečný v útoku průniky podél postranní čáry i tvrdým zakončením. Po delší absenci vždy citelně postrádá herní jistotu.
3
Martin Jiránek (27)
Spartak Moskva
Obratný, ale v ničem výrazně nevynikající krajní obránce. Jeho hra občas působí příliš laxně, až ospale, takže mnohé fanoušky zajímal spíše jeho soukromý život s Dianou Kobzanovou.
1
Radoslav Kováč (26)
Spartak Moskva
Důrazný střední obránce, případně defenzivní záložník, nejméně zkušený hráč Brücknerova výběru, dobrý zejména ve hře hlavou. Dosud mu však chybí jistota, kterou lze získat jen v těžkých mezistátních utkáních.
1
Pavel Mareš (30)
Zenit Petrohrad
Především obětavý krajní obránce, který se nedopouští fatálních chyb, ale také nepřinutí diváky k aplausu na otevřené scéně.
1
David Rozehnal (25)
FC Paříž St. Germain
Velmi dobře hlavičkující střední obránce, méně jistý při odebírání míčů nohama a v rozehrávce, kterou občas založí i nebezpečnou útočnou akci soupeře. Své minulé minely v reprezentaci již mnohokrát odčinil.
2
Tomáš Ujfaluši (28)
AS Fiorentina
Vysoce výkonný střední obránce, pilíř obrany, téměř dokonalý ve hře hlavou i nohama, výborný pozičně. Při svých hlavičkových schopnostech by se měl více prosazovat při standardních situacích před brankou soupeře.
4
Tomáš Galásek (33)
1. FC Norimberk
Ojediněle pracovitý defenzivní štít ve středu pole, díky svým zkušenostem dokonale čtoucí hru a dostatečně tvrdý. S přibývajícím věkem však přibývá i občasných chyb.
3
Marek Heinz (28)
Galatasaray Istanbul
V ofenzivního záložníka přeškolený útočník a střelec s dobrou kopací technikou a rychlým pohybem. Jeho význam pro mužstvo však snižuje časté kolísání formy, případně osobní problémy.
2
David Jarolím (27)
Hamburger SV
Technicky dobře vybavený konstruktivní středopolař, vytrvalý s nápaditou přihrávkou, chybějí mu však zkušenosti z mezistátních utkání.
2
Pavel Nedvěd (33)
Juventus Turín
Komplexní fotbalista, záložník, jehož hlavními klady jsou jistá kopací technika, originální tvorba hry s geniálními a přesně uskutečněnými nápady, prudká střela i herní obětavost. Vůdčí typ, jenž svými výkony často donutí k potlesku i fanoušky soupeře.
5
Jaroslav Plašil (24)
AS Monako
Stále ještě spíše nadějný než plně výkonný krajní záložník, na hřišti však neobyčejně pilný, čímž je cenný pro každé mužstvo. Rozhodně má blíže k fotbalovému dělníkovi než umělci.
1
Karel Poborský (34)
SK České Budějovice
Mimořádný technik bavící svými kousky hlediště, ale také přesně kombinující a centrující krajní záložník, důsledně plnící i obranné povinnosti. S lety poněkud ztratil rychlost, ale dostane-li přihrávku do běhu, nadále připomíná utržený vagon.
3
Jan Polák (25)
1. FC Norimberk
Tvrdý, ale i technický defenzivní záložník s až nečekaně prudkou (a často i přesnou) střelou z dálky. Po získání větších zkušeností pro poziční hru bude důstojným nástupcem Galáska.
3
Tomáš Rosický (25)
Arsenal
Nápady hýřící tvůrce hry, jemný technik s překvapivou střelou a zároveň i obětavý bojovník s tváří udiveného dítěte, komplexní fotbalista od přírody strhující diváky svým uměním. Dosud mu chybělo jen působení v klubu nejvyšší úrovně, kterým Arsenal jistě bude.
4
Vladimír Šmicer (33)
Girondins Bordeaux
Bývalý dravý útočník a obávaný střelec se přeškolil v ofenzivního záložníka, který je svým pohybem, originálním fotbalovým myšlením a přesnou přihrávkou stále pro mužstvo velmi cenný.
3
Milan Baroš (24)
Aston Villa Birmingham
Pro každého soupeře nebezpečný útočník, oblíbenec především dámské části publika, těžící zejména ze své rychlosti a schopnosti vystřelit v plném běhu. Měl by však zlepšit zpracování míče a omezit pády po jakémkoli dotyku soupeře.
3
Jan Koller (33)
Borussia Dortmund
Jeden z nejlepších současných střelců světové kopané, jenž při své výjimečné výšce střílí překvapivě dobře i nohama, těžko ubránitelný hráč, jemuž ke světové extratřídě chybí jen přesnější přihrávka, lepší klub, než je současný Dortmund, a také dřívější prosazení do absolutní hráčské špičky.
4
Vratislav Lokvenc (32)
Red Bull Salcburk
Koncový útočník s dobrou technikou, hrou hlavou i pohotovou střelou, jenž na hřišti působí až ojediněle flegmatickým dojmem, kvůli čemuž ho jedni fanoušci zbožňují a druzí nenávidí.
2
Jiří Štajner (30)
Hannover 96
Průbojný útočník, jenž je schopen pokazit i nejjednodušší přihrávku, ale vzápětí předvede s míčem kousek nevídaný a famózní. Fotbalový bohém z rodu hráčů, kvůli kterým chodí do hledišť fotbaloví fajnšmekři, jimž na výsledku nezáleží.
2
Karel Brückner (66)
Přemýšlivý, zkušený a duševně vyrovnaný trenér s hlubokými teoretickými znalostmi, které dokáže převést do praxe. K zařazení do kategorie světová extratřída mu chybí jen výrazný úspěch z mistrovství světa.
4
