Prezident Václav Havel symbolicky završil své dlouholeté fungování v čele země třináctým novoročním projevem. V tomto případě to byla šťastná třináctka - přinejmenším v tom, že proslov hlavy státu se tentokrát nestal rozbuškou k nedůstojným politickým tahanicím. Léta to byl předem očekávaný rituál.
Havel promluvil a novináři už měli připraveny diktafony a rozjety kamery, aby mohli občanům zprostředkovat, čím prezident urazil zbylé dva velikány české polistopadové politiky: Klause a Zemana. Projev a reakce na něj pak zaujímaly čestné a úctyhodné místo v hlavních zprávách a na titulních stranách. Mohlo se zdát, že v této zemi je s každým Novým rokem k řešení problém zásadní důležitosti, který musejí přední mužové republiky bezodkladně a s důkladným boucháním do stolu rozebrat. Přitom ve skutečnosti až o tolik nešlo. Přesněji řečeno, forma tu hanebně kulhala za někdy docela vážným obsahem. Místo soupeření o ten správný poměr mezi občanskou svobodou a politickou mocí jsme spíše vnímali tři ješitné kohouty na jednom smetišti. To je důsledek toho, že český politický systém jistá témata přezírá a vylučuje z debaty. Novoroční projev prezidenta ovšem není nejvhodnější tribunou k jejich řešení. Havlův poslední proslov, pronesený v době, kdy Klaus a Zeman nezastávají žádnou ústavní ani stranickou funkci, postrádal ono znervózňující politické napětí. Možná se proto mohl zdát nudný. A to je dobře. Vždyť se pronáší k občanům zmoženým silvestrovskou oslavou, ne v parlamentu či na stranickém sjezdu.
