P l y n á r e n s k é a k c i e
Stát už zase kontroluje čtyři z osmi polostátních plynárenských firem. Jistotu však chce mít i v těch zbývajících. Drahý špás, při němž si musí kupovat akcie, které kdysi lehkomyslně rozdal, proto pokračuje.
K získání ztracené majority v plynárenských firmách používá stát metody, které dříve tvrdě kritizoval. Stejně jako účastníci divoké privatizace totiž vykupuje akcionářská práva.
Akce, která se rozběhla před třemi měsíci, nicméně slaví úspěchy. Více než padesát procent akcií již stát kontroluje v obou moravských firmách (Jihomoravské a Severomoravské plynárenské) a k majoritnímu podílu se už dostal i ve Východočeské a Západočeské plynárenské společnosti. Těsně před vysněným cílem je údajně i ve Středočeské plynárenské. Akcie nebo akcionářská práva i nadále kupuje přes BNP Dresdner Bank státní podnik Transgas.
Stoprocentně státní podnik Transgas se do hry dostal jako prostředník a proto, že má díky ziskovému tranzitu plynu na tyto nákupy peníze. Když vloni nabízel odkupy drobným akcionářům za pevně stanovenou cenu, musel mít po ruce téměř půl miliardy korun.
Přestože tyto odkupy skončily už v lis-topadu, akce pokračuje. Ve všech distribučních společnostech musí Transgas dokoupit tolik, aby měl dohromady s Fondem národního majetku padesát procent plus jednu jedinou akcii. Podle náměstka ministra průmyslu Roberta Sýkory toho musí i u zbývajících čtyř společností dosáhnout za každou cenu.
Protože se oficiálním skupováním volných akcií ani v jednom případě nepodařilo shromáždit potřebnou majoritu, musí ji koupit od jiných vlastníků. Nebo si ji zajistit nestandardním způsobem, jakým je nákup hlasovacích práv.
Příklady firem, kde již majoritu dosáhl, přitom ukazují, že se právě tyto nestandardní postupy uplatňují nejčastěji. K majoritě v Severomoravské plynárenské přispělo prodejem hlasovacích práv město Olomouc. Rovněž ve Východočeské plynárenské doplnil Transgas potřebný počet akcií tím, že od některých měst a obcí získal pověření k výkonu hlasovacích práv.
Tyto nákupy mohou být pro stát, a tím i daňové poplatníky výhodné. Za převod práv zaplatí například městu Zlín (Jihomoravská plynárenská) téměř o pětinu méně, než vloni nabízel drobným akcionářům.
Přesto má tento postup i negativní stránky. Není sice v rozporu se zákonem, stejné obchody, prováděné soukromými firmami, si však před časem vysloužily označení divoká privatizace. Mimo jiné i proto, že nákup mimo oficiální trh a od předem vybraného vlastníka snižuje hodnotu ostatních podílů.
I tentokrát se proti podobným nákupům, byť v režii státu, už postavilo sdružení měst a obcí jižních Čech. Padla tím připravovaná dohoda s českobudějovickým magistrátem, který nakonec prohlásil, že bude přání sdružení respektovat. V regionu vystupují města a obce při výkonu hlasovacích práv jako jeden subjekt. Sdružení nyní požaduje, aby i ostatní obce dostaly možnost své akcie prodat.
Problémy s majoritou se mohou objevit i v Pražské plynárenské. Město Praha, které je v této distribuční společnosti jediným vlastníkem „obecních akcií , zatím dohodu o převodu práv odmítá. Rovněž strategický vlastník, německá společnost RWE Energie s 11,7 procenta, stěží něco prodá. „Ty akcie jsme kupovali s úmyslem dlouhodobého vstupu, nikoli proto, abychom se jich zbavovali , vysvětlují zástupci strategických firem. Státu sice chybí v Pražské plynárenské jen 0,8 procenta, mezi drobnými akcionáři však už tolik akcií není. Zbývá tedy jednat s investičními fondy, které mají dohromady téměř tříprocentní podíl. Je téměř jisté, že pokud by tito vlastníci chtěli něco prodat, vyšroubují cenu velmi vysoko. „Pochopitelně je třeba zvážit ekonomickou výhodnost nákupu, pokud by cena byla extrémně vysoká. Majoritu však nutně potřebujeme, potvrdil náměstek ministra průmyslu Robert Sýkora. Rozhodující hlas nyní stát potřebuje i proto, aby distribuční firmy podepsaly kontrakty na odběr plynu. Jedině tak bude nově uzavřená patnáctiletá smlouva na dovoz plynu i do budoucna výhodná.
K posílení vlivu má stát i další pádný důvod. Za majoritní podíl lze nepochybně při prodeji získat mnohem víc než za 46 až 48 procent akcií, které vlastní Fond národního majetku.
Zemanova vláda sice prozatím dokončení privatizace, a tím i prodej podílu odložila až na konec svého volebního období, k rychlejšímu postupu ji však může donutit i prázdná státní pokladna.
Když stát ztratil před čtyřmi lety majoritu, nikdo se tím netrápil. Vliv jediného státního vlastníka, Fondu národního majetku, se zdál neohrozitelný. V distribučních firmách, které jsou jako finální dodavatelé plynu strategickou součástí energetického systému země, mu sice zůstalo od 46 do 49 procent akcií, teoreticky to však byla rozhodující většina. Pojistkou a pomocníkem při prosazování strategických rozhodnutí měla být města a obce, které bezplatně získaly po 34 procentech v každé z místních distribučních firem.
Tito vlastníci(v jednotlivých regionech je jich kolem dvou tisíc) sice dostali akcie s omezenou obchodovatelností, brzy si však našli cesty, jak je prodat. Vliv státu, který si svou pozici nezajistil ani zlatou akcií, však byl vratký i tam, kde tyto obchody neprobíhaly. Po několikaměsíčním skupování akcií z kuponové privatizace (na oficiální trh se s ní dostalo zhruba kolem 18 procent akcií) se totiž ve většině firem objevil další silný vlastník. S rostoucím vlivem těchto strategických partnerů pak na valných hromadách záleželo i na tom, na kterou stranu se města při hlasování přidají.
