Tak například tento týden oznámilo ministerstvo financí výsledky státního rozpočtu. Hospodařili jsme se schodkem o 20 miliard nižším, než se čekalo. První ekonomické zprávy v novém roce a hned takový důvod k optimismu!
Kromě ministerstva se lichotivým skóre pochlubil i jeho ex-šéf Miroslav Kalousek, který se k němu hned na facebooku přihlásil. „Je to pokračování trendu postupného snižování deficitu, který jsem prosazoval a který nám získal mimořádnou důvěru kapitálových trhů,“ napsal na svém profilu na sociální síti.
Podívejme se na ten skvostný výsledek trochu podrobněji. Předně nelze přehlédnout 28,8 miliardy z evropských fondů, které oproti loňskému roku rozpočet vylepšily navzdory tomu, jak diletantským způsobem Češi s bruselskými penězi zacházejí. To je jedno významné zlepšení.
Nárůst 20 miliard způsobil vyšší výběr DPH. A tady s nějakými přírůstky na příjmové straně končíme. V případě DPH je třeba Kalouskovi přiznat kredit, byť se teprve teď naplnil jeho záměr vybrat více peněz zvýšením sazeb (což mělo v minulosti jen mizivý efekt).
A kde jsou ony zázračné úspory? V kapitálových, tedy investičních výdajích, kde se uspořilo deset miliard. Ano, podobně jako v minulých letech se škrtalo hlavně tam, kde by v budoucnu mohla vzniknout nějaká skutečná ekonomická hodnota. Tady má skutečně Kalousek pravdu, že jde o trend, který on sám nastolil. Ovšem zda jde doopravdy o dobrou zprávu, si nejsem – i vzhledem k tragickému výkonu naší ekonomiky oproti okolním zemím – tak docela jistý.
Rozhodně bych nechtěl pana Kalouska nějak prvoplánově kritizovat. Při pohledu na vznikající koalici mám naopak pocit, že už brzy na něj budeme vzpomínat s nostalgií. Ovšem jeho úspornou politiku aplikovanou v minulých letech rozhodně není možné přijmout jako a priori správnou či úspěšnou. O tom ještě budou muset rozhodnout budoucí makroekonomové.
Co si ale rozhodně kritiku zaslouží, je ona všudypřítomná snaha přijímat úspory jako správnou a ctnostnou věc. Utratili jsme méně, poplácejme se po zádech.
Podobné uvažování není ničím výjimečné, jako zákeřná choroba postihuje kde koho i v mnohem vyspělejších zemích a společnostech. I když úspěšní podnikatelé chápou, že v krizi je třeba omezit výdaje a zároveň využít konkurenční výhody (kterou my – v podobě nízkých úrokových sazeb – nepochybně máme), ve státním sektoru se démon úsporné politiky stále činí. A vychází ze stejných vášní a emocí, jako Moliérův Harpagon v roce 1668.
Od autora se dočtete více zde:
Bankovní daň jako nejnižší forma politiky
Rozpočtové provizorium jako lepší varianta
