Příliš mnoho politologů nás dnes poučuje, že nad islámským terorismem nemůžeme zvítězit a budeme si na něj muset zvykat jako na samozřejmý prvek současného života. Je to prý proto, že terorismus se nesoustřeďuje ve státu, proti kterému by se dala vést obranná odveta, a jeho pachatelé jsou často plnoprávnými občany nebo rezidenty našich zemí. A že tudíž nemůžeme bojovat proti abstraktnímu terorismu, nýbrž jen proti konkrétním teroristům, kteří nejsou vojáky nepřátelského státu, nýbrž zločinci páchající trestné činy v demokratických zemích, a tudíž požívající veškeré ochrany demokratických zákonů.
Obrana je porážkou?
Politologové liberálně sociálního cítění nás napomínají, že si za to můžeme sami, protože se k etnikům, z nichž teroristé vyrůstají, nechováme dost laskavě a štědře, a tím vlastně vytváříme teroristy sami. A že tato etnika jsou v zásadě mírumilovná, až na tu hrstku mimořádně fanatických extremistů. Politologové s láskou k svobodě nám připomínají, že největší hodnotou naší civilizace je osobní svoboda a že chceme-li ji mít, nesmíme podléhat pokušení ji omezovat ani ve prospěch větší bezpečnosti, neboť právě tím bychom přiznali vítězství teroristům, jimž je naše individuální svoboda největším trnem v oku. Že tedy - dotaženo logicky - se nesmíme bránit, neboť obrana by byla naší prohrou a jejich vítězstvím.
Politologové s troškou právních znalostí nás také upozorňují, že teroristé mohou být stíháni až po spáchání trestného činu, neboť stíhání před jeho spácháním by dle našich zákonů bylo porušováním jejich lidských práv. Stejně tak by jím bylo upření jakýchkoli požitků, jaké příslušejí svobodnému občanu, i po usvědčení ze spáchání trestného činu. Neboť základní princip demokratického právního systému praví, že spravedlnost musí raději nechat tisíc viníků ujít trestu, než potrestat jednoho nevinného.
Svět podle Ummy.
Z obyčejného pudu sebezáchovy se pokusme na chvíli politologům nevěřit. Abychom válku proti terorismu vést mohli, museli bychom se pokusit identifikovat stát, který proti nám válčí. Bude to stát trochu jiný, než ty, na které jsme historicky zvyklí. Pomůže nám k tomu samotná islámská doktrína, která zavedla do světa absolutní ztotožnění státu, národa, lidu, zákona a ideologie. Tento všeobsažný stát a národ se jmenuje „Umma“ a znamená to něco jako „celosvětová komunita islámských věrných“. Má své všude platné zákony a jeho státním územím je celý svět, který islámská doktrína vnímá jako prozatímně rozdělený na část, kde Umma už vládne, a část, kde Umma ještě nevládne, ale vládnout bude, protože to je vůle Boží.
Tu první část tvoří státy s islámskými vládami, kde se v posledním desetiletí dá pozorovat sílící moc fundamentalistického islámu, od štvavých médií až po styl oblékání. Vlády a státní systémy, které dosud vládnou v té druhé části, jsou perverzí Božích zákonů, tudíž nelegitimní. Umma má proto svatou povinnost je infiltrovat a svrhnout.
Tato doktrína je prvotní příčinou islámského terorismu. A na té nic nezměníme laskavou argumentací, nýbrž jen tím, že to Ummě znemožníme takovým způsobem, aby tuto doktrínu mohla s čistým svědomím ze své ideologické výzbroje vymazat jako historický omyl. Abychom si k tomu dodali odvahu – vlastně spíš strach - potřebujeme si identifikovat, jak Umma funguje.
Madrasa.
Umma od svých občanů nepřipouští žádné pochybnosti o tom, zda její vládci mají či nemají pravdu či právo vládnout. Ty by byly urážkou islámu a vůle Boží, což je hrdelní zločin. Současnou a skutečnou vládou Ummy je rozsáhlá mezinárodní síť teologických seminářů zvaných madrasa, na nichž se vyučuje, jak nenávidět vše, co není islám, a jak dosáhnout toho, aby to přestalo existovat. Nejde přitom jen o Západ – jak se nám politologové snaží namluvit – nýbrž také o Indii, Thajsko, Filipíny, Východní Timor, Bali a Afriku, proti nimž Umma vede již řadu let vytrvalou a vražednou válku. Na Čínu si zatím netroufá.
Z madras vycházejí dokonale zdoktrínovaní imámové, kteří jsou rozesíláni do islámských komunit po celém světě. Jejich funkcí je zpracovávat muslimy kdekoli na světě pro nevyhnutelnost vítězství islámu jako jediné a poslední pravdy Tvůrce vesmíru. Stát Umma se svými madrasami je bohatě financovaný jednak z grantů Saúdské Arábie, jednak z povinných charitativních daní muslimů na celém světě. Vyžaduje loajalitu každého muslima, ať žije kdekoli.
Pud sebezáchovy.
Početní síla a politická moc Ummy roste jednak vysokou porodností, jednak snadností konverze na islám a trestem smrti za přestup z islámu na jiné náboženství. Ten se sice v současné době a dočasně ve většině zemí důsledně nepraktikuje, ale zůstává pevným článkem islámského zákoníku.
Přiznejme politologům, že tuto válku proti nám aktivně nevede úplně každý muslim a že existují i muslimové mírumilovní. Všimněme si ale, jak málo muslimů veřejně vyslovuje nespokojenost s jakýmkoli aspektem vládnutí Ummy, s jejím trvalým ekonomickým bankrotem a sociálními nespravedlnostmi, a jak téměř žádný muslim vůči ní nevede aktivní opozici. Protože je to stát bez opozice, je to stát totalitní, a jako všechny totalitní státy vládne potlačením diskuse, vymýváním mozků, násilím a strachem. Daří se mu to i v západních zemích, kde se i ti demokraticky smýšlející muslimové snaží Ummu si neznepřátelit. Proto nás tak často překvapují naši muslimští přátelé, když se v kritické chvíli Ummy emočně zastávají, i když racionálně vědí, že neprávem. Nedělají to nutně z nenávisti k demokratickému státu, jehož jsou občany, a dokonce ani z upřímné náboženské víry, nýbrž z pudu sebezáchovy. Neloajalitu totiž Umma trestá, demokracie ne.
Disidenti a ti ostatní.
Až si troufneme islámský terorismus definovat jako totalitní vládu státu, který ohrožuje naši existenci a jehož občané jsou nesvobodní a nesvéprávní jako občané každého totalitního státu, teprve pak budeme moci jeho vražednou výzvu přijímat jako válku. A jeho občany žijící u nás – ať už přišli nedávno, nebo se tu narodili a mají i naše občanství - pak rozlišovat na dvě kategorie: Na jedné straně disidenty, kteří u nás hledají politický azyl, protože stejně vášnivě jako my věří ve svobodu a demokracii a chtějí ji bránit. Na druhé straně všechny ostatní. Ti první jsou nám přínosem a máme povinnost je před pomstou jejich státu chránit. Před těmi druhými máme povinnost chránit sebe, svůj stát, svou kulturu, svůj život. Toto principiální rozlišení a metody, jak obě kategorie identifikovat a jak potom vůči nim odlišně postupovat, by měly být co nejdřív zabudovány do legislativy Evropské unie jako dodatek k dnešnímu zákonu o lidských právech, jehož současná nerozlišující aplikace aktivitám teroristů napomáhá.
Zároveň dát vládcům Ummy jasně najevo, že nenechají-li nás v míru, použijeme na svou obranu – a bude-li třeba, i na zničení Ummy - všech možných technologií, které máme a ona nemá. A že mír mezi námi dvěma bude možný teprve tehdy, až i ona poskytne všem svým občanům táž práva a svobody, jaké mají u nás.
Nebo jsme už zapomněli, čím Reagan porazil komunismus?
