Kvůli nedostatku sociálních pracovníků ohrožené děti dál končí v ústavní péči
Jak se nejlépe postarat o ohrožené děti, jejichž rodina se dostala do problematické situace? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá zvláště proto, že představuje zásadní výpověď o fungování celého systému péče o ohrožené děti u nás. Jako ve všech vyspělých zemích je i v té naší základní autoritou v ochraně práv dětí stát. Ten by měl garantovat, že dítě bude vyrůstat v bezpečném, přirozeném a emočně vřelém prostředí. Nikoho tak nepřekvapí, že nejvhodnějším prostředím pro život dítěte je rodina, a stát by měl napřít veškeré úsilí k tomu, aby byl tento princip beze zbytku naplněn. Proč tedy vyrůstá v Česku více než 11 tisíc dětí v ústavní péči? Znamená to snad, že jsou české rodiny tak problematické? Anebo je to stát, kdo svou roli nezvládá?
Nová pravidla, staré potíže V lednu 2012 schválila vláda národní strategii Právo na dětství, která má významným způsobem zlepšit současný systém ochrany práv dětí. Tento dokument počítá i s rušením kojeneckých ústavů a jejich nahrazením pěstounskou péčí do konce roku 2013. Ministerstvo práce a sociálních věcí na podzim minulého roku navíc zaznamenalo další úspěch, a to když se poslancům podařilo přehlasovat prezidentské veto novely zákona o sociálněprávní ochraně dětí, která výrazným způsobem zlepšuje podmínky pro výkon pěstounské péče. Aktivita na straně státu je tedy více než dostačující, chtělo by se říci. V praxi se ale zatím žádné vítězství nekoná. Stát totiž pouze rozdal úkoly, podmínky pro jejich splnění však dosud nenastavil.
Aktuální situace v krajích a tzv. trojkových obcích (s rozšířenou působností) je doslova a do písmene nezáviděníhodná. Orgány sociálněprávní ochrany dětí byly již před přijetím novely zákona přímo zavaleny prací. K té navíc přibyla s novými pravidly celá řada dalších úkolů, které poddimenzované stavy sociálních pracovníků nemohou ani při nejlepší vůli zvládnout. Ne nadarmo se říká, že papír snese vše. Nadějně vyhlížející plány ministerstva, které měly na úřady přivést více zájemců o náhradní rodičovství, berou zasvé ve zděšených tvářích státních zaměstnanců, kteří se obávají, že se nebudou schopni v rozumném čase o nadstandardní počet zájemců o pěstounství postarat. Představy o tom, jak je většina opuštěných dětí umisťována do náhradních rodin namísto do ústavů, tak mizí v nenávratnu. Nic na tom nemění ani fakt, že osobní nasazení a entuziasmus lidí, kteří se této problematice v jednotlivých regionech věnují, jsou více než obdivuhodné.
Je to především personální posílení orgánů sociálněprávní ochrany dětí, které je v této situaci naprosto klíčovým a základním krokem, jejž by měl stát podniknout k naplnění cílů, které si v ochraně práv ohrožených dětí stanovil. Pouze dostatečný počet sociálních pracovníků totiž může zajistit, že se stát bude v první řadě snažit pomoci biologickým rodičům vyřešit jejich problémy tak, aby jim dítě nemuselo vůbec být odebráno. Teprve pokud selžou všechny způsoby pomoci rodině a ani mezi příbuznými se nenajde nikdo, kdo by se mohl o dítě postarat, začnou sociální pracovníci uvažovat o umístění dítěte v náhradní rodinné péči.
Aby však systém disponoval dostatečným počtem náhradních rodičů, je třeba zájemce o pěstounskou péči aktivně vyhledávat a zároveň jim zajistit dostatek doprovodných služeb, o které se budou moci opřít. Nepostradatelným partnerem v náboru nových pěstounů a zajištění těchto služeb pak může být pro úřady neziskový sektor.
Peníze až na prvním místě Pokud si nyní kladete naprosto legitimní otázku, kde má stát na tyto změny vzít peníze, pak vězte, že odpověď se skrývá právě v transformaci systému péče o ohrožené děti jako takového. Zatímco průměrně stojí péče o jedno dítě v ústavu měsíčně 30 278 korun, v pěstounské péči je to pouze 9947 korun, sanace biologické rodiny pak vyjde stát na 4651 korun. Peníze, které ušetří tím, že nebude děti posílat do ústavů, tedy minimálně jednu miliardu ročně, může stát využít právě na podporu prevence a vyhledávání nových náhradních rodičů, jimž poskytne odpovídající podmínky pro výkon náhradní rodinné péče.
Každý známe ve svém okolí někoho, kdo by se mohl stát pěstounem. Mnohdy jsme to dokonce právě my. Mnozí z nás s hledáním vhodných náhradních rodičů již začali. Věřím, že i vy se přidáte.
O autorovi| Gabriela Lachoutová • zakladatelka Nadačního fondu J&T
