Stát nechápe drobné podnikání. A píše bajky jak z komunismu

18. 12. 2016

Státní správa sepisuje bajky o Daňkovi Krátilovi, jako by vůbec netušila, od koho skutečně vybírá daně. Je patrné, že stát se ve svém pohledu na živnostníky vrací do druhé poloviny čtyřicátých let minulého století.

Andrej Babiš nějak nechápe, proč na venkově, ale i v mnoha městech po zavedení elektronické evidence tržeb definitivně zavírají hospůdky a restaurace. Soudí, že je to kvůli tomu, že jejich majitelé kradli na daních, a aby se neukázalo, že měli léta mnohem vyšší tržby, tak otevřou pod novou firmou. Jeho nechápavost je celkem pochopitelná, pokud čerpá informace ze zdrojů své Finanční správy, která na podporu EET vyprodukovala svěží ilustrované dílko nazvané Příběhy ze života Daňka Krátila. Tato publikace vrací čtenáře až neuvěřitelně přesvědčivě do druhé poloviny čtyřicátých let minulého století. Do doby štvanice na keťasy a kulaky, tedy na stejnou skupinu živnostníků, jaká je cílem EET.

Daněk Krátil je slizký a pupkatý padouch povalující se na titulní straně publikace na plážovém lehátku s longdrinkem v ruce pod slunečníkem s nápisem Welcome to the Bahamas. Povoláním je živnostník a daňový podvodník, který má skutečně tržby ve své provozovně ve výši 1,9 milionu korun, ale finančnímu úřadu přiznává jen 1,1 milionu. Za rok tak stihne nás všechny, poctivé občany, okrást na dani z příjmu, DPH, zdravotním a sociálním pojištění o 410 212 korun českých. Díky tomu má každý rok nové auto a luxusní dovolenou u moře, zatímco poctivý živnostník tře bídu s nouzí.

Krátil se nám všem vysmívá, protože úředníků na berňáku je na podobné lumpy málo a musejí si na ně důkladně posvítit pomocí kontrolních hlášení DPH a zázračné EET. To vynese desítky miliard, za něž postavíme školy, školky a nemocnice pro všechny poctivé pracující.

Před těmi sedmdesáti lety to na válkou zdivočelou lůzu fungovalo a možná to bude fungovat i dnes. Tahle hra na zloděje a policajty má jistý politický potenciál, který má být využit v nadcházejících volbách a vynést Andreji Babišovi vytoužené premiérské křeslo, jakkoli je ta hra z hodně velké části falešná a zlá. Ne že by se v hospodách, obchodech a dalších službách nekrátily daně. Jenže realita se dost podstatně rozchází s obrazem vytvářeným odpudivou propagandistickou brožurou vyrobenou za peníze daňových poplatníků ministerstvem financí.

A teď realita

Kdo není líný počítat, může si zkusit projít reálný byznys Daňka Krátila na následujících řádcích. S tržbami pod dva miliony korun jde opravdu o drobného živnostníka, který má třeba malou hospůdku ve střediskové obci v Krušných horách. Dvě třetiny tržeb tam dělá pivo, rum a fernet. Jen zbylou třetinu nealkoholické nápoje a jídlo, na němž lze dosahovat lepší marže než na pivu a kořalce. Vzhledem k malému obratu jde jen o klobásy, sekanou a utopence, které zpestří v turistické sezoně nějaká polévka a guláš.

Pan Daněk Krátil na rozdíl od finanční správy dobře ví, že aby mohl tohle všechno prodávat, musí to nakoupit a za nákup zaplatit. Jestliže chce prodat pivo a kořalku za 1,2 milionu, musí totéž nakoupit za osm set tisíc korun. Jedenáctka kozel, kterou čepuje, totiž stojí v nákupu 15,10 a on ji prodá za 23. Víc si netroufne, protože by byl mezi štamgasty za zloděje. U jídla a nealka je to lepší. Tam mu na zbylých sedm set tisíc tržeb stačí nákup surovin za dvě stě tisíc. To jsou náklady ve výši jednoho milionu. K tomu si přičtěme, že v hospodě svítí, topí, myje sklo a nádobí, provozuje lednice a chlazení piva a na plynu ohřívá ty klobásy a vaří guláš.

Pavel Páral: Štvanice na hostinské začíná

Andrej Babiš reaguje na Párala: Štvanice na EET pokračuje

Páral odpovídá Babišovi: Už je to tady, hospodští budou zdražovat

Náklady na energie a vodu nejsou sice enormní, ale přesto musejí být zhruba dvojnásobné oproti běžnému bytu. Tedy přibližně sto tisíc korun za rok. Dalších sto tisíc ročně dělá nájem a provozní náklady na úklid, opravy a obměnu zařízení a instalací. To jsme na milionu dvou stech tisících. A už jsme překročili přiznané tržby, což vypadá nelogicky, ale Daněk je mazaný a prodává část piva úplně načerno, čímž krátí stát o DPH ze své marže, takže se mu to pořád vyplatí.

Jenže náklady rostou dál. Panu Krátilovi sice nevadí pracovat deset hodin denně, i když má doma ženu s dítětem, ale sám stejně nezvládne čepovat, obsluhovat, vařit, mýt nádobí, jezdit pro zboží a po zavíračce uklízet hospodu. Má tak k ruce pomocnici.

Samozřejmě načerno, za deset tisíc měsíčně na dlaň. Ročně 120 tisíc. Aby mohl jezdit po nákupech (v tak malých objemech ho žádný velkoobchod zavážet nebude), potřebuje auto. Benzin ho přijde ročně na pětadvacet tisíc, dalších pětadvacet tisíc stojí pojistky a údržba. Odpis auta nepočítáme, protože ho používá i pro soukromé účely. K tomu zdravotní a sociální pojištění, byť v minimální výši, protože nemá zisk. I tak to dělá 45 tisíc ročně. A nějakou DPH taky přiznat musí.

Že prodává bez marže, mu prostě nikdo neuvěří. Aspoň třicet tisíc. To je dohromady 1 445 000. Zbytek, tedy 445 tisíc korun, mu jde do kapsy. Nepočítáme s tím, že by splácel nějakou půjčku na zařízení hospody, která i ve skromném a malém vesnickém provedení nepřijde na méně než půl milionu.

S třiceti sedmi tisíci čistého měsíčně je ve vesničce střediskové jistě majetným občanem. Pokud se mu však nepodařilo v devadesátých letech minulého století ukrást státnímu podniku zahraničního obchodu mnohamiliardové kontrakty, tak rozhodně na nové auto a luxusní dovolenou u moře pro celou rodinu prostě nemá.

To ale nevadí. Se všemi těmi zlodějským hajzly je třeba zatočit. EET na ně a nezatají ani kačku. Dopady pro pana Krátila jsou následující: Z DPH nezatluče ani korunu.

Místo třiceti tisíc zaplatí z piva a kořalky 84 tisíc a z jídla a nealka po snížení sazby z 21 na 15 procent devadesát tisíc. Navíc na paní zaměstnanou načerno nebudou peníze, takže ji musí zaměstnat alespoň za minimální mzdu, tedy 10 500 měsíčně, což ho bude stát po přičtení pojistného místo 120 zhruba 170 tisíc a paní bude mít v čistém méně než devět tisíc, takže si pohorší.

Celkové náklady k dosažení tržeb 1,9 milionu tak narostou zhruba na 1 640 000. Ze zbývající částky pan Krátil nezaplatí daň z příjmu, protože se nekvalifikoval pro její výběr, vzhledem k odečitatelným položkám na sebe a na rodinu. Nicméně zaplatí zdravotní pojištění ve výši 35 100 korun a sociální pojištění 75 920 korun.

Tohle fakt ne

Jestliže Andrej Babiš není schopen pochopit, že žádný Krátil prostě nebude provozovat hospodu za dvanáct a půl tisíce čistého měsíčně, k tomu s odpovědností za své podnikání celým svým osobním majetkem, bez dovolené a nároku na nemocenskou, protože tohle pojištění jsme nezapočítali, stejně jako náklady na EET, tak vlastně ani neví, od koho vybírá daně.

Šance na přežití takto malých hospůdek je mizivá. I když už mnozí starostové nabízejí symbolické nájmy, jsou ochotni platit elektřinu a ze servírky udělat obecního zaměstnance. Je samozřejmě spousta hospod a restaurací s mnohem vyššími tržbami, ale také s vyššími počty zaměstnanců, tíživými nájmy v soukromých objektech, kde jsou výdělky mnohem vyšší a rovněž se šidí. Ale ani v těchto případech to nebývá na život na vysoké noze na Bahamách. Tito hospodští nyní přenášejí náklady na vyšší daně stoprocentně na své zákazníky a masivně zdražují. Odhady na zvýšení cen o dvacet procent nejsou nadsazené a povedou k tomu, že část lidí chodících na obědy do restaurací si raději koupí v Albertu grilované Vodňanské kuře nebo koblihu z Penamu, což jistě ministra financí potěší, ale rovnosti podnikatelského prostředí nepřidá.

Nelze zpochybnit, že se najde i pár takových, kteří dokážou vydělat na šizení mnohamilionové sumy. Půjde ale spíše o desítky než stovky podnikatelů, které je poměrně snadné najít v centrech velkých měst a v turistických zónách a řádně zkontrolovat i bez EET. S ní se stane řada služeb pro velkou část spotřebitelů v místě či cenou prakticky nedostupných, přičemž příčinou je chybné nastavení daňového systému pro drobné podnikání a skutečnost, že tomu státní správa vůbec, ale vůbec nerozumí a sepisuje bajky o Daňkovi Krátilovi.