Prezident VSŽ Košice dokončí prodej a zřejmě odejde
Gabriel Eichler (50), dnešní prezident Východoslovenských železáren v Košicích, okamžitě po maturitě emigroval do USA. Vystudoval tam ekonomii a mezinárodní vztahy na Brandeis University a univerzitách v Chicagu a Torontu. Patnáct let pracoval v Bank of America, nakonec jako generální ředitel. Kromě jiného byl zakladatelem a společníkem v investiční a konzultační firmě Benson Oak. V České republice byl v letech 1994 až 1999 místopředsedou představenstva ČEZ.
EURO: Do Východoslovenských železáren vstupuje jako nový vlastník U.S. Steel. Vstup schválilo jak vedení americké společnosti USX, do které U.S. Steel patří, tak valná hromada VSŽ. Bezesporu na tom máte velkou zásluhu vy jako prezident VSŽ. Jste s výsledkem spokojen? EICHLER: Jsem velmi spokojen, protože doposud to bylo velmi nejisté. Před žádnou z pěti valných hromad, které jsem absolvoval, jsem nevěděl, jak to skončí. Jsem velmi rád, že nikdo nehlasoval proti vstupu. Když vše dobře půjde, tak by celá transakce měla být dokončena do dvou až tří měsíců. EURO: Investor chce většinou pouze čistá aktiva a nechce vstupovat do celé společnosti. EICHLER: I v našem případě je to tak. Potenciální zájemci také chtěli pouze čistá aktiva – a to všichni. U.S. Steel měla v Košicích společný podnik, takže měla i přehled o tom, co se ve VSŽ děje. V první fázi na tom byla společnost velmi špatně, takže jsme se obávali, že zkolabuje. Přesvědčovali jsme U.S. Steel, aby se do toho pustili. Jim to hrozně dlouho trvalo, a než nám udělali nabídku, tak se nám podařilo podnik rozjet i bez nich. Nyní vytváříme vysoký zisk, takže se změnily i podmínky vstupu. Kromě toho jsme také chtěli vyprovokovat zájem někoho jiného. Víceméně celý rok se nám to nedařilo. Ale když se začaly ukazovat první výsledky a když jsme udělali plán na tento rok, který počítá se ziskem dvě a půl miliardy, tak se probudily také další firmy a projevily silný zájem. To nám dalo možnost nejen nabídky porovnat, ale i zvýšit a přizpůsobit je požadavkům bank, státu, akcionářů i zaměstnanců. Pokud by nenabídli dobré podmínky, byli jsme připraveni vést společnost i bez zahraničního investora. EURO: Mohl byste se konkrétně zmínit o hlavních krocích finanční restrukturalizace? EICHLER: Na začátku restrukturalizace měly VSŽ více než sto podniků, velmi nízkou výrobu, neměly žádné finanční rezervy a velmi nízké zásoby surovin, víc než osm miliard korun pohledávek po lhůtě splatnosti a pět miliard nesplacených závazků po lhůtě. Když jsem přišel do podniku, tak nám dokonce jedna banka zablokovala účty. První věcí bylo co nejrychleji spustit výrobu a hlavně rychle prodat. Takže jsme museli dost snížit ceny a velmi rychle zvýšit výrobu. Důležité bylo také získat důvěru bank, což bylo tak trochu mým úkolem. Na nějakou chvíli jsme přestali splácet úvěry – vlastně celý rok jsme neplatili ani úroky a oni nás přitom nedávali do konkursu. Stále jsme s věřiteli jednali o standstill agreement, ale nikdy jsme to nedotáhli úplně do konce. Na druhé straně nám to ale poskytlo čas, abychom dodělali jiné věci. Museli jsme hlavně centralizovat peněžní toky z více než dvaceti společností, zlepšit disciplínu likvidity a inkasa a začít prodávat pouze společnostem, které platily dopředu nebo měly bankovní garance. Banky a stát nám nedaly ani korunu. Zrušili jsme všechny exkluzivní smlouvy na dodávky základních surovin. Našli jsme dodavatele, kteří nám dodávali v sedmdesátidenní lhůtě, což nám dalo dost prostoru, abychom shromáždili suroviny a začali vyrábět v daleko větším množství. Mimochodem, ceny surovin po zrušení exkluzivních smluv klesly o dvanáct procent. Do května 1999 jsme dosáhli rekordní výroby. Ani nevím, jak se to všechno podařilo. EURO: Mnoho zahraničních investorů ještě do ocelářského průmyslu postkomunistických zemí nevstoupilo. I u vás to chvíli trvalo. Proč? EICHLER: Jedna z věcí, která odrazovala investory, byla jejich zkušenost z Polska. Několik společností se tam už asi čtyři roky snaží vstoupit do dvou největších hutí, a nic se neděje. To je pro potenciální investory strašně drahá záležitost. Měli proto strach, že tomu tak bude i u nás. Říkali: Až budeš mít firmu ozdravenou, až budeš mít v rukou všechny akcie, tak se o tom můžeme bavit. A největší problém viděli v různorodosti akcionářů, v nejistotě, že když s námi dojednají transakci, tak my ji nebudeme schopni uskutečnit. To všechno odrazovalo U.S. Steel i ostatní. Dokonce mi říkali, že ani nevěděli, s kým mají jednat. Koho já prý vlastně zastupuji – zda stát, banky, či akcionáře. Řekl jsem jim: Můžete jít za bankéři, ale ti nemají žádné podpisové právo. Pokud půjdete za ministry, dokončíte to za nevím kolik let, protože stát firmu nevlastní. Jestli chcete, abychom to dotáhli, tak to někdo musí zkoordinovat a najít transakci, která bude přijatelná pro banky, pro stát, pro akcionáře a pro zaměstnance. V Košicích je nyní šestadvacetiprocentní nezaměstnanost, a proto bylo důležité vše udělat tak, aby nedošlo k masovému propouštění. EURO: U.S. Steel se nechala slyšet, že na východ Slovenska je schopna přitáhnout další investory. Domníváte se, že ano? EICHLER: Důležitý je samotný fakt, že tam jdou. Slovensko nějaký čas vypadalo, že jde někam do Ruska, a Česko vypadalo výborně. Česko teď už není tak sexy, a když na Slovensko vstoupí takový investor, tak to probudí spoustu lidí jak v Americe, tak i jinde. Stabilní výroba je zajímavá pro dodavatele i pro zákazníky. Umím si představit velké společnosti, které se o to začnou zajímat. Řeknou si, když tady mám vyrobenou ocel, tak proč bych si zde nepostavil karosárnu. Když tam jde U.S. Steel s investičním ratingem, tak tam asi jsou stabilní podmínky. EURO: Znáte projekt ve Vítkovicích? Myslíte si, že má cenu udržovat Vítkovice v chodu tímto způsobem? EICHLER: Já bych se nerad míchal do jiných podniků, pokud neznám dostatečně detaily. Nevidím státní přístup jako optimální. Já jsem v Košicích jen žádal stát, aby tam vytvořil akcionářskou stabilitu, morálně nás podpořil a nevytvářel překážky. Trochu to trvalo, ale nakonec to stát udělal, protože to vláda považovala za velmi důležitý příklad realizace svého programu. Cestou v letadle do Prahy jsem si četl monitor tisku. Píše se v něm, že do Košic vstupuje U.S. Steel, v Polsku pokročila jednání o prodeji huti v Katovicích. Prodává se na Ukrajině, v Rusku. Jen v Ostravě jednal jeden vysoce postavený politik o sloučení hutí. Nekritizuji tu akci, možná byla potřeba, jen ten image nesedí. Politici mají vytvářet stabilní podmínky, a ne organizovat firmy. EURO: V ocelářství není fúzománie zdaleka tak rozjetá jako třeba v automobilovém průmyslu. Proč? EICHLER: U ocelářských firem je vidět v celé historii silné spojení se státem. Všude, v Americe také. Bill Gates, když ráno vidí podnik, který mu pasuje do strategie, tak ho večer koupí. Tady jim to trvalo rok a půl. Debatovali, přemýšleli a to je strategický vstup. Strategický vstup pro mě znamená, že nedělám nic jiného, než se soustředím na toto, protože to je pro mě strategicky důležité. Tady to bylo hrozně pomalé a já jsem si uvědomil, že jak tady, tak v Americe je hutnictví myšlenkově stále silně napojeno na stát. Pro mě je to zvláštní průmysl. Byl jsem v energetice, tam je to také trochu chráněné státem, ale v hutnictví to funguje ještě více. Ale zákazníci ocelářství, tedy automobilky, výrobci domácích spotřebičů či obalů, jsou již globalizovaní a jejich tlak donutí ke globalizaci i oceláře. EURO: V České republice nejsou podniky schopny řešit samy finanční restrukturalizaci, jsou předluženy a banky s nimi odmítají komunikovat. Proto volají – Státe, musíš nám pomoci odblokovat financování. Vy říkáte, že s vámi banky komunikovaly a počkaly i s úroky. V čem je rozdílný přístup bank tady a v Česku? EICHLER: Ve VSŽ se celé vedení měnilo pod tlakem bank. Podnik měl jít do konkursu, pokud majitel kontrolního balíku akcií (rodina Rezešů – pozn. red.) neodsouhlasí tři věci. Jednou byla „listina závazků, kde se podnik zavázal, že už nebude dělat žádné kroky bez souhlasu bank, kromě normálních komerčních záležitostí. Za druhé, že do firmy pustí auditory a bude za ně platit. Za třetí, že vymění vedení. A v návrhu na výměnu vedení bylo moje jméno. Ze začátku tam ani nebylo, do jaké funkce mám nastoupit. Řekl jsem, že do Košic půjdu pouze tehdy, pokud budu moci firmu řídit, ne jako křoví. Existoval totiž zájem dosadit tam jednoho ministra. Celou dobu mého fungování bylo několik ministrů, kteří projevovali zájem vést VSŽ. Podiv vyvolávalo jistě také to, že VSŽ nepatří žádné politické straně. Rozdíl byl v tom, že banky chtěly, aby v čele podniku byl člověk, kterému věří, pokud možno slovensky hovořící finančník se zkušeností řídit podnik v poskomunistické Evropě, připravený ihned nastoupit. EURO: Na Slovensku tedy banky vzaly iniciativu do vlastních rukou. EICHLER: Ano, ale byly to zkušené zahraniční banky. Udělaly si výbor, který mě zavolal a zeptal se mě, zda to chci dělat. EURO: A potom byly banky ochotny na záchraně participovat? EICHLER: Ano, a já jsem byl potom obviňován, že pracuji pro banky. Přitom jsem byl normálně zvolen valnou hromadou. S bankami jsem tvrdě vyjednával jako každý jiný šéf podniku. Ale věděl jsem, jak daleko můžu jít já a jak daleko ony. Protože ony také nechtěly dostat VSŽ do krachu. Pak by dostaly za každou půjčenou korunu pár haléřů. EURO: V České republice máme zkušenost, že zahraniční banky se chovají úplně jinak. Vzhledem k tomu, že mají úvěry většinou zoprávkované, chovají se velmi tvrdě, vyžadují zaplatit a konkurs je moc nezajímá. Nemají ani zájem vstupovat do revitalizačních akcí a podílet se na standstill dohodách. Proč si myslíte, že na Slovensku je to jinak? EICHLER: V době, kdy podnik padl do krize, nebyly vytvořeny žádné oprávky. Většina si je začala vytvářet až v polovině roku. Byl jsem překvapen, že je chování bank tak idealistické. Nakonec to vyšlo a VSŽ jsou životaschopné. Myslím, že je to spíše otázka důvěry v management, v životaschopnost podniku, ne otázka oprávek. EURO: Myslíte si, že bankrot je obecně v této části Evropy problémem? Neznamená to, že by se aktiva uvolnila od starých dluhů a že by se vše dalo znovu prodat a rozumně provozovat? V Americe, Británii jsou zvyklí to tak dělat. EICHLER: Velký rozdíl je v tom, že tam pro to jsou zákony a soudnictví. Na Slovensku by se podnik zastavil. A to se nesmí připustit. Protože rozbíhat podnik je strašně složité – lidé odejdou, ztratí se dodavatelé i odběratelé a tak dále. Navíc se všichni báli, že soudy jsou neprůhledné a možná i zkorumpované, takže nikdo neměl chuť absolvovat soudní proces. Proto si rizika musel někdo vzít na sebe. A kdo jiný než prezident společnosti nebo představenstvo společnosti. A musím říci, že jsem si říkal, zda to mám zapotřebí. Výdělek je sice hezký, ale určitě nestojí za to, když by někdo zneužil soudy a potrestal mě za to, že jsem, řekněme, posunul nějaká aktiva jednomu věřiteli na úkor druhého nebo něco podobného. Bylo by mnohem jednodušší dělat to s ochranou soudu, bez valných hromad konaných každý druhý měsíc. EURO: Nakonec jste měl úspěch. Zůstanete v Košicích, nebo se budete poohlížet po něčem jiném? EICHLER: Šel jsem tam s tím, že dám podnik dohromady a půjdu pryč. Myslel jsem, že to bude trvat tak šest měsíců. Byl jsem idealista. Ale v té době to tak vypadalo. U.S. Steel měla zájem, banky měly zájem, hlavní akcionář také, takže půl roku mělo stačit na to, abych dostal nabídku, předešel kolapsu podniku, realizoval transakci a potom odešel. Kdybych věděl, že to bude trvat rok a půl, tak bych tam nikdy nešel, ale teď jsem spokojen. EURO: Vrátíte se do bankovnictví? EICHLER: Nevím, nejdřív chci dokončit tohle. EURO: Během té doby jste určitě získal představu o tom, jak vypadá finanční trh na Slovensku. Můžete ho porovnat s českým? Myslíte si, že cesty se od roku 1993 natolik rozešly, že jsou situace úplně odlišné? EICHLER: Ne, v bankovnictví je to stejné. V závažnosti problému i ve způsobu, jak se do problému banky dostaly. Mentalita lidí není až tak rozdílná. EURO: Došlo také na Slovensku k zablokování úvěrů, poklesu úvěrové aktivity tuzemských bank jako v Česku? EICHLER: Banky se musí začít starat samy o sebe, vybudovat disciplinované úvěrové systémy Myslím, že otázky úrokové míry nejsou až tak závažným problémem. Příčinou jsou strukturální problémy. Banky nemají čas zabývat se půjčkami, protože kontrolují, analyzují portfolia nehledají nové klienty. EURO: Dnes jsme sice dospěli k názoru, že bychom banky měli prodat, ale zájemci se příliš nehrnou. Je za tím nedůvěra v naše banky, nebo nedůvěra v tu ekonomiku? EICHLER: Není to nedůvěra v ekonomiku. Samozřejmě že růst je velmi pomalý, myslím, že v celém bývalém Československu se může hrubý domácí produkt zvyšovat o pět či šest procent ročně alespoň příštích deset let. Jenže banky jsou v takovém stavu, že opravovat je není jednoduché. Zrovna tak, jako není jednoduché opravovat ocelářství. Ale banky jsou ještě horší. V ocelárně lze peníze soustředit na jednom místě a ocel oplotit a nechat hlídat strážníky. V bankách jsou peníze všude a možné úniky jsou také všude.
