Zatím možná ne až tak hlasitě, ale bezpochyby už dosti intenzivně začaly přípravy na finální pohřbení dluhů, které zůstaly českému státu po vzorové privatizaci bývalých AZNP - Automobilových závodů národní podnik, nyní známých jako Škoda Auto Mladá Boles lav.
Český stát stále ještě vlastní ve Škodě Auto asi třetinu akcií. Jsou uloženy v portfoliu Konsolidační banky, kam se dostaly průzračnou operací - převodem od společnosti PRISKO, jejíž cizokrajně znějící název vznikl ze dvou slov - PRIvatizace ŠKOdovk y. Tato společnost není nic jiného než zbytkový podnik nesoucí všechna dlužnická břemena AZNP, neboť Volkswagen v oné vzorové privatizaci vstupoval do firmy oddlužené. A protože PRISKO získalo úvěry od Konsolidační banky a protože se k jejich splácení nemělo, tento státní peněžní ústav si vyinkasoval svou libru masa v podobě akcií Škody Auto. Je to solidní maso: jen nominálně se cena akcií pohybuje kolem pěti miliard korun.
Dnes, kdy se vážně uvažuje o tom, zda Konsolidační banka má či nemá prodat tento podíl, nejde o nic jiného než o to, aby se konečně definitivně spláchl privatizační dluh. Jakkoliv se o ceně podílu diskutuje, už v této etapě je ja sné, že stát prodejem získá víc než oněch nominálních pět miliard. Možná víc jen o pár miliard, možná o více než jen pár. Ani v tom horším případě však na privatizaci Škodovky neprodělá.
Ostatně by na ni nemusel prodělat, ani kdyby zatím prodej odložil a akcie si ponechal v držení. Šéf Škody Vratislav Kulhánek státu „doporučuje , aby svůj podíl prodal, protože kvůli vysokým investičním výdajům nebude v dohledných letech sp olečnost už žádné dividendy vyplácet, a státu tudíž nic nekyne. Jenže samo uskutečnění mohutných investičních záměrů v podniku musí cenu státního podílu zvýšit. Kulhánek při této argumentaci připomíná spíše onoho pejska, který jen naslouchá His Master s Voice.
Státu se vyplatilo, že AZNP oddlužil dříve, než automobilovou společnost z větší části převedl na VW. Bezpochyby se to vyplatilo také Volkswagenu: stěží si lze představit, že by byl v České republice tak úspěšný, jak je, kdyby měl ještě splácet všechny dluhy, které visely na národním podniku.
Přesto se však čekalo, že Lubomíru Soudkovi, Vladimíru Stehlíkovi či Jiřímu Marouškovi se to povede, a to i bez zázemí, jaké má VW, bez mohutné kapitálové síly, bez manažerských know-how, bez mezinárodních distribučních s ítí, bez zkušeností se skutečně dravými tržními silami. Nemohlo se povést.
Život nelze žít nanečisto, dnes se už nejde vrátit na začátek a zkusit, zda by Škoda Plzeň, Poldi Kladno či ČKD Praha na tom dnes byly lépe, kdyby k nim byl stát tak vstřícný, jako byl k VW. Jedno je ale jisté: s břemenem, které nesly , úspěšné být nemohly. A zmínění pánové proto nemuseli být zločinci či neumětelové, kteří se jen kasali a pak splakali nad výdělkem. Protože neuměl počítat, splakal s nimi i stát.
