Veřejností i politickou reprezentací nyní hýbe problematika zdravotních registrů. Ty byly vytvořeny ještě za komunistického režimu, aniž by se tehdy kdokoli zajímal o to, co si o shromažďovaných údajích myslí občané. Podle zákona na ochranu osobních údajů a podle evropských úmluv nesmí stát shromažďovat jakékoli citlivé údaje, aniž by mu to umožňoval zákon.
Zdravotní registry zřizuje pouhá vyhláška. Obcházení zákona podzákonnými normami není u nás nic mimořádného, v tomto případě však nad Prahou visí bruselský bič. Proto připravilo ministerstvo zdravotnictví zákon o zdraví lidu, který přímo upravuje vedení národních zdravotních registrů. Otázkou zůstává, proč jich musí být celkově čtrnáct, čímž se zvyšuje riziko úniku citlivých údajů. Problematické navíc je, že se mají shromažďovat i takové údaje jako jméno či přesná adresa. Tyto údaje jsou v registru, která má v podstatě sloužit ke statistickým účelům, nadbytečné, a opět jenom zvyšují riziko zneužití. Široce pojatý veřejný zájem u tak intimní otázky, jakou je zdravotní stav, koliduje s jinými normami, v nichž jde rovněž o citlivé údaje, avšak s jasněji definovatelným veřejným zájmem. Podle novely zákona o archivnictví, který sněmovna rovněž minulý týden projednávala, by badatel musel ke zveřejnění archivní informace získat souhlas ještě žijící osoby. To by mohlo vést až k likvidaci historického bádání. Prostě jednou čehý, jindy hot. Vláda by proto nejprve měla přijmout obecnou definici pro používání osobních údajů ve veřejném zájmu, a teprve následně vytvářet jednotlivé normy.
