Stát v mléčné kaši

Česku hrozí, že kvůli 130 litrům mléka zaplatí přes sto milionů korun

Nahrávání konkurenci nebo pomýlený postup státních úředníků při přidělování vývozních dotací? Obojí je špatně. A Česku teď kvůli tomu hrozí víc než stomilionová sankce. O takovou náplast si chce v arbitráži se státem říci mlékárna Lacrum Velké Meziříčí patřící německé firmě Bayerische Milchindustrie. Po vítězství v soudním sporu kvůli odepření exportních dotací si je mlékárna jista úspěchem i v dalším tahu za své odškodnění. Zato naděje, že by za prohranou arbitráž mohl být někdo potrestán, je jako obvykle mizivá.

Kolektivní nevina Jménem Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF), který Lacrumu před sedmi lety upřel dotace, rozhodovalo devítičlenné prezidium. Jeho šéfem byl z titulu ministra zemědělství Jaroslav Palas (ČSSD), dnes hejtman Moravskoslezského kraje. Spolu s ním nesli kolektivní odpovědnost-neodpovědnost zástupci ministerstev financí, zemědělství, průmyslu a obchodu a čtyř nevládních agrárních a potravinářských organizací. „Pod vším je ale podepsaný tehdejší ředitel SZIF Jan Höck, včetně návrhu na konkurz, který na nás fond podal,“ říká ředitel Lacrumu Karel Quast. Je přesvědčen o tom, že za vším stojí protěžování nedaleké Jihlavské mlékárny (nyní Moravia Lacto), kterou majetkově ovládá Oldřich Gojiš. „Měli jsme tehdy stejný výrobní program,“ poznamenává Quast a poukazuje na podnikatelské propojení Höckovy rodiny a Gojiše (Höckova dcera byla s Gojišem v dozorčí radě firmy Cukrex).
„To je úplně nesmyslné. Pravidla platila pro všechny stejně. Rozsudek je pro mě naprosto nepochopitelný,“ reagoval Höck. Připomněl, že zásadní rozhodnutí vždy schvalovalo prezidium SZIF. „Dopisy musel někdo podepsat,“ dodává. Höck, který za svého dlouhodobého působení na fondu čelil různým obviněním, ale nikdy neprokázaným, odvolala v roce 2006 Topolánkova vláda. Nyní opět slouží státu. Současný ministr zemědělství Jakub Šebesta, dosazený do vlády sociální demokracií, udělal z Höcka šéfa Národního hřebčína v Kladrubech. Pro slavný hřebčín má získat 300 milionů korun z evropských fondů.

Spočítané bolestné Před sedmi lety začal spor kvůli necelým 130 litrům mléka, u kterého kontrola SZIF zjistila, že za něž Lacrum nezaplatil minimální cenu. Fond tehdy mlékárně vytkl, že nedodržela podmínky pro přidělení exportních dotací. Dle fondu totiž měla stanovenou minimální cenu zaplatit zemědělcům za všechno mléko. Proto subvence vyplacené za rok 2002 požadoval vrátit, což firma odmítla. A jelikož ji fond považoval za dlužníka, „neškrtla“ si u fondu do doby, než Česko vstoupilo do EU a změnila se pravidla. „Na vývoz jsme použili jen pětinu z vykoupeného mléka, ale dle SZIF jsme měli platit minimální cenu za veškeré mléko. Přece nám nikdo nemůže nařizovat, kolik máme platit za ostatních 80 procent mléka,“ namítá Quast. Na tom také postavil obhajobu advokát Tomáš Sokol a Krajský soud v Brně, který řešil žalobu SZIF, mu dal za pravdu. Poté fond mlékárně loni v říjnu zaplatil 22 milionů korun a letos v únoru ještě téměř tři miliony korun na dlužných úrocích. Ve druhé polovině dubna chce mlékárenská společnost podat arbitrážní žalobu, kterou se má domáhat více než stomilionového odškodnění. Do něj si firma napočítala dluhy u německého vlastníka, závazky vůči dodavatelům mléka a půjčky na nákup technologií.
„Je absurdní, že mlékárna se uchyluje k arbitráži jen kvůli tomu, že nedostala dotace,“ říká mluvčí SZIF Marek Ženkl. I současné vedení totiž trvá na tom, že fond postupoval správně. „Soud zaujal jiný právní výklad, který se nedá předem předjímat,“ uvádí mluvčí. Kroky fondu hájí tím, že nešlo rozlišit, jaké mléko bylo určeno na vývoz a jaké ne, proto měla mlékárna platit za veškerou surovinu minimální cenu. A proč chtěl SZIF poslat mlékárnu do konkurzu? „Důvodem byla obava, abychom dostali již vyplacené peníze zpět, protože firma byla předlužená,“ tvrdí Ženkl.
Přitom už před šesti lety Obvodní soud pro Prahu 1 přikázal fondu v předběžném opatření, aby Lacrumu zaplatil dlužné dotace. Ten tak neučinil. „Lze očekávat, že předběžné opatření bude zrušeno,“ prohlásil Palas tenkrát ve sněmovně při interpelacích. A vyhnul se odpovědi na otázku, kdo ponese odpovědnost za škody vzniklé nedodržením rozhodnutí soudu. Nejspíš se jí nedočkáme nikdy.