Stát versus kolečkáři

Nový zákon snad umravní divoký prodej nafty, LPG a benzinu

Nikdo neví, kolik čerpacích stanic v Česku prodává pohonné hmoty. Některé pumpy se tak úplně vymykají kontrole kvality prodávaných paliv, o daňových únicích nemluvě. Nikdo však nedbá ani na to, z jakých zařízení se benzin, nafta či propan-butan v neevidovaných nebo takzvaných mobilních stanicích prodávají. „Chlap může vypálit celé město, ale ke své čerpací stanici nepustí ani starostu, protože ji na několik let zaparkoval na soukromém pozemku,“ popisuje absurditu současného stavu tajemník Asociace propan-butan Alexander Svoboda.

Dvojí spravedlnost.

Nápravu by měl přinést zákon o pohonných hmotách, který ve středu 5. října schválila vláda. Opírá se o povinnou evidenci čerpacích stanic i pohonných hmot. Po obsáhlé diskusi odborníků, zástupců profesních svazů i zájmových skupin a po připomínkách resortů dospěli předkladatelé z ministerstva průmyslu k návrhu podřídit schvalování všech stanic osvědčeným procesům ze stavebního zákona. To by hodně ztížilo pozice takzvaných kolečkářů, kteří dosud těžili z toho, že jejich nádrže posazené na podvozky s pneumatikami se vymykají povolování předepsanému ve stavební zákoně. Ač stále trčí na jediném místě, vzhledem ke kolům jsou považovány za mobilní, stejně jako jen na chvíli zaparkované auto. A protože auto není dům, který musí mít pro dané místo stavební povolení vydávané na základě různých posudků, nemusí ani benzinka na kolečkách dokládat žádné důkazy své neškodnosti pro okolí. Shoda napříč celým oborem, že takováto mobilita je jen šikovná habaďúra na úřady a že jí je potřeba udělat přítrž, však vzala za své. Ve prospěch mobilních stanic nenadále zasáhla legislativní rada vlády a kupodivu právě ona zavedla do zákona dvojí metr - pro ty „normální“ benzinky s praktickými obchůdky, umyvadly a toaletami a pro ty „jiné“, zaparkované na zablácených dvorečcích, na něž potenciální zákazníky láká nižší cena paliva. Jejich provozování dosud stojí mimo jakýkoli zákon.
Aby se alespoň formálně naplnil prvotní účel nového zákona, „aby všichni, kdo prodávají pohonné hmoty v ČR, museli dodržovat stejná pravidla“ (zdůvodnění ministra průmyslu Milana Urbana), připsali legislativci pro ony „jiné“ deset podmínek, nahrazujících stavební řízení. Vláda zákon schválila i s tímto přílepkem.

Povolí to obecní šikula.

Sympatizantům původního znění zákona vadí dvojí metr. „Odkdy navrhuje legislativní rada věcné změny?“ diví se Alexander Svoboda. Je přesvědčen, že je to políček všem odborníkům - palivářům, ekonomům i právníkům - kteří na návrhu přes rok pracovali. Z povinností, které ukládá zájemcům o výstavbu stabilní stanice stavební zákon, vypsali legislativci do zákona o pohonných hmotách pro kolečkáře jen některé. Avšak pamatovali například na rekuperaci benzinových par a jiné novodobé vymoženosti, které budou v blátě mobilních stanic obzvlášť působivé. Jiná opatření jsou přímo „nahlavu“. Na soukromé zahrádce, na které se kolečkář bez jakéhokoli územního rozhodnutí usídlí, musí být instalována nepropustná plocha a „vyspádována“ do jímky o stejném objemu jako nádrž sama. To už je ovšem rozměrná stavba, kterou by musel tak jako tak povolovat stavební úřad. A pak teprve někde jinde nastane zvláštní povolovací režim? To postrádá jakoukoli logiku. Předseda Společenství čerpacích stanic Ivan Indráček je sice spokojen, že i mobilní benzinky konečně budou muset mít povolení od orgánu ochrany ovzduší a také od vodoprávního orgánu a splňovat řadu dalších podmínek, diktovaných ochranou okolního prostředí. „Co je to ale platné, když se mobilní stanice vyhnou komplexnímu posouzení vlivu na životní prostředí?“ ptá se. „Proč však má místo stavebního úřadu rozhodovat o povolení provozu obecní úřad s přenesenou působností? Jak kvalitní rozhodování můžeme čekat od někoho, kdo tomu vůbec nerozumí?“ trápí ho další otázky.
I Pavel Černý z Ekologického právního servisu se domnívá, že opravdu může nastat situace, kdy bude povolení posuzovat nezkušený a v oboru nevzdělaný úředník. Nebo si obecní úřad bude muset objednat službu u úřadu vyššího typu. Oč jednodušší by bylo, kdyby byl k posuzování určen stavební úřad. A zákon by mohl nakonec zůstat v původní podobě.

Český vynález.

K otcovství mobilních čerpaček se hrdě hlásí Petr Kopřiva, dnes místopředseda Svazu na ochranu práv spotřebitelů a rozvoje podnikání, založeného na jejich ochranu. „Tento zákon je diskriminační a likvidační. Je napsán na zakázku, aby se mohly všechny mobilky šmahem zakázat. Kvalitě pohonných hmot či evidenci a registraci čerpacích stanic je věnována jen třetina zákona. Zbylé dvě jsou soupis podmínek, co všechno musejí mobilní čerpací stanice splnit. Tyto podmínky jsou natolik komplikované, že jsou přísnější než u staveb. Jde o to, aby mobilkám vůbec nebyl povolen provoz,“ zlobí se Kopřiva.
Svou první mobilní stanici postavil Kopřiva se svým partnerem Růžičkou před osmi lety. „Teď už nejsme ani vlastníci, ani provozovatelé, všechny čerpačky jsme prodali. Ale náš nápad se rozšířil i do zahraničí. Před pěti lety jsme prodali čtyři kusy mobilních stanic na Slovensko, teď už jich tam je sto dvacet. V Polsku jich je osmdesát, v Nizozemsku pět, v Německu se uchytily zatím první dvě. České know-how se šíří do světa, ale v Česku se mobilek udrželo jen do deseti,“ konstatuje Kopřiva.

Postrach Nové Paky.

Rozmach tohoto druhu distribuce pohonných hmot zastavil 31. prosince 2003 zákon o spotřebních daních, který stanovil, že se LPG nesmí skladovat jinak než ve stavbách. „Tehdy začaly problémy, sedmdesát stanic naši zákazníci, jimž jsme prodali technologie, pozavírali. A to všechno kvůli špatnému výkladu zákona, který prosazovala Celní správa. Souhlasíme s tím, že sklad musí být vždy stavbou, ale čerpací stanice není sklad, to je místo pro technickou manipulaci s palivem,“ tvrdí Kopřiva a prochází mu to.
Je hrdý na to, že se vyzná v zákonech a umí v nich hledat kličky. Stal se poradcem pro ostatní. Pověst, že kolečkáři jsou nebezpeční, páchají daňové úniky, obcházejí legislativu a jsou neschválení, však tvrdě odmítá.
Nicméně v Nové Pace už léta nikým neschválená mobilní stanice nahání strach okolním občanům. Cisterny na kolech jsou příliš blízko silnice a lidé se bojí havárie, nemají však dovolání. Ani stavebnímu úřadu se nedaří zahájit řízení na odstranění stavby, protože nedohledá vlastníka. Ti se účelově mění třeba z hodiny na hodinu, aby se úřednímu výkonu vyhnuli. Nadřízené orgány všechny podněty vracejí. Starosta drží rezervu 80 000 korun na případnou likvidaci, ale rozhodnutí stále nepřichází. Nikdo je nechce, ale kolečkáři stále odolávají. Kopřiva to vysvětluje tím, že spořádaně podnikají na základě živnostenského zákona a jiné doklady - na rozdíl od pevných stanic - vůbec nepotřebují. O zákazníky nouzi nemají, protože s minimem vlastních nákladů mohou podlézt všechny konkurenční ceny v dalekém okolí.

Těžká váha v kontejneru.

Už zmíněný nečekaný návrh legislativní rady vlády vstříc mobilním čerpadlům byl nejspíš ovlivněn i mocným atakem Moravskoslezkého kraje. Jeho představitelé se staví na podporu pozoruhodného vynálezu kontejnerové automatické bezobslužné čerpací stanice. Firma Ostravsku nabízí zaměstnanost, a to se na severu Moravy obzvlášť cení. Na oplátku očekává pomoc politiků v prosazení mobilního výrobku na český trh a prostředkem by měl být i tento zákon. Předkladatelé zákona z ministerstva průmyslu a obchodu správně usoudili, že ani certifikované zařízení v rukou nezodpovědného provozovatele nezaručuje, že by nemohlo být nebezpečné, a zákon odmítli přizpůsobit komerčnímu zájmu. Velké naděje do zákona vkládané jsou právě v nastolení rovných podmínek pro veškeré typy čerpacích stanic. Dá se však očekávat, že podobný lobbing proklouzne i do sněmovny a velké přínosy evidence čerpacích stanic i pohonných hmot, které zákon rovněž zavádí, zůstanou nadále v tichém pozadí.