Stát versus plavba

Letos má být vypsána soutěž na využití přístavních nemovitostí

Československo nebylo sice přímořským státem, přesto však mělo zaručen přístup k moři. Toto jeho právo uznala Versailleská mírová smlouva z roku 1919. O deset let později, v roce 1929, svobodné hanzovní město Hamburk pronajalo Československu přístavní pozemky Saalehafen a Moldauhafen. Ve stejném roce navíc Hamburk prodal Československu parcely v lokalitě Peute. Tyto pozemky sloužily k provozování vnitrozemské lodní dopravy. To znamená, že na nich vznikly ubytovny, sklady a správní budovy, které využívali zaměstnanci plavebních společností. Pamětníci tvrdí, že vybavení těchto objektů představovalo svého času nadstandard.
Dnes je ale situace zcela jiná. České přístavní pásmo je ve značně neutěšeném stavu, což je důsledkem kritické situace oboru vodní dopravy v Česku. Za tu může nízká spolehlivost labské vodní cesty. Navíc jsou nemovitosti v Hamburku předmětem vlekoucích se právních sporů, které řeší jak české, tak německé soudy. A jejich konec je zatím v nedohlednu.

Privilegovaná území.

Pronajaté pozemky Saalehafen a Moldauhafen získala Česká republika k dispozici na 99 let, tedy do roku 2028 s opcí na dalších padesát let. Tyto parcely tvoří takzvané československé nájemní pásmo pro vnitrozemskou plavbu ve svobodném přístavu hamburském. Výhodou těchto pozemků stejně jako parcel v Peute je to, že jsou vyloučeny z německého celního území a jsou jakousi privilegovanou bezcelní zónou. Pro provozování říční dopravy na Labi byla v roce 1923 zřízena Československá plavební akciová společnost labská (ČPASL). Tato společnost je doposud u německého rejstříkového soudu zapsána jako správce majetku v Hamburku, i když byla v roce 1948 znárodněna. Nástupnickou společností se stal národní podnik Československá plavba labská a posléze Československá plavba labsko–oderská (ČSPLO). Ta byla v roce 1992 zprivatizována a majetek byl převeden na akciovou společnost Československá plavba labská (ČSPL), která spravovala majetek v Hamburku až do roku 2001, kdy na ni byl prohlášen konkurz. „Za současné situace řada nemovitostí v Hamburku již nemá velký význam pro říční dopravu. Říční lodě zajíždějí přímo k zámořským lodím, a není tedy potřeba takové zázemí v přístavu,“ tvrdí Vojtěch Kocourek, náměstek ministra dopravy. Záliv, kde kdysi kotvily desítky českých lodí, je pustý. Příčin úpadku je ale více. V dobách, kdy Československo nemělo s Německem standardní diplomatické vztahy, plnilo hamburské zastoupení úlohu neformálního zastupitelského úřadu. Stát podporoval vodní dopravu a hamburská zóna byla skutečnou bránou do světa. V nejlepších dobách se přes Hamburk vyvážely tři miliony tun zboží a po Labi to bylo více než milion tun. Socialistické Československo bylo spolu s NDR největším zákazníkem hamburského přístavu.

Kdo je majitel?

Již na konci 90. let začala ČSPL jednat s ministerstvem dopravy o odprodeji nemovitostí v Hamburku, protože se zhoršovala hospodářská situace firmy. Majetek se postupem času stal pro plavbu nepotřebným. Firma ale narazila, protože názor ministerstva na to, kdo tento majetek vlastní, byl zcela odlišný. „V rámci zkoumání dokumentů dokládajících dle názoru ČSPL právní titul společnosti k tomuto majetku, dospělo ministerstvo dopravy k názoru, že stavby v Hamburku se z právního hlediska nikdy nestaly vlastnictvím ČSPL. Fond národního majetku vydal v roce 2002 vyjádření, ve kterém uvedl, že v rámci privatizace ČSPLO nebyl převeden uvedený majetek státu na ČSPL,“ tvrdí Vojtěch Kocourek. Tedy zjednodušeně řečeno, jádro sporu mezi státem a konkurzním správcem ČSPL tkví v tom, zda společnost při privatizaci nabyla vlastnické právo k budovám v Hamburku (O pozemky nejde, ty má pronajaty nebo je vlastní český stát.) Německé odhady v roce 1999 říkaly, že hodnota staveb činí asi 150 milionů korun. I když jsou dnes nemovitosti poměrně zchátralé, přesto jsou česká území v Hamburku mimořádně atraktivní. Stát za ně platí roční nájem kolem 55 tisíc eur. To je výrazně méně, než kolik dosahují komerční ceny nemovitostí v okolí. Spory o majetek mezi plavbou a ministerstvem dopravy začaly řešit soudy. Krajský soud v Ústí nad Labem dal za pravdu státu a rozhodl v lednu loňského roku o vyloučení nemovitostí v Hamburku z konkurzní podstaty ČSPL. O deset měsíců později, v listopadu 2004, ale Vrchní soud v Praze rozhodl o zamítnutí žaloby státu a zrušil rozsudek prvního stupně. Správce konkurzní podstaty Aleš Klaudy měl zájem, aby pokračovalo jednání o mimosoudním vyřešení sporu, které bylo kvůli rozdílným představám ohledně ceny za vypořádání sporných nároků přerušeno.

Smír v nedohlednu.

Plavba chtěla v mimosoudním vyrovnání od ministerstva dopravy za majetek v Hamburku 50 milionů korun. Stát navrhoval 20 milionů korun. Jako přijatelnou cenu nakonec věřitelé se správcem určili 33 milionů korun. Na tuto sumu ale ministerstvo dopravy nepřistoupilo. Aleš Klaudy tvrdí, že má stále zájem nalézt řešení sporu smírnou cestou. V současné době by se, jak tvrdí, spokojil s 27 miliony korun. Zda ale na tuto nabídku ministerstvo přistoupí, není jasné. „Vzhledem k aktuálnímu stavu soudních jednání není možné na tuto otázku poskytnout relevantní odpověď,“ konstatuje Kocourek. I když vrchní soud rozhodl o zamítnutí žaloby státu, ani správce konkurzní podstaty nepovažuje rozsudek za poslední tečku sporu. „Rozsudek vrchního soudu neznamená definitivní vítězství, v podstatě by se mohl celý spor odehrát znovu,“ tvrdí Klaudy. Navíc další soudní pře ohledně nemovitostí pokračují i v Německu. „Zemský soud v Hamburku řeší spor ve věci žaloby proti správci konkurzní podstaty o vydání pozemku ve vlastnictví státu a všeho, co se na něm nachází, včetně budov v Peute. Žalobcem je v tomto sporu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,“ dodává Kocourek. Toto řízení doposud není skončeno. Zatím byl vynesen pouze jeden pravomocný rozsudek týkající se nemovitostí v Hamburku. Ten ale se sporem stát versus Klaudy souvisí jen částečně. Zemský soud v Hamburku letos v lednu rozhodl, že nájemce areálu v Saalehafenu - společnost CTR Cargo Transport Rubin - musí zaplatit dlužné nájemné přesahující spolu s úroky 112 tisíc eur. Za příjemce dlužné částky určil Českou republiku, a nikoliv správce konkurzní podstaty ČSPL. „Význam tohoto rozhodnutí soudu spočívá v tom, že rozsudek potvrzuje řadu právních tvrzení, které Česká republika zastává ve sporu se správcem konkurzní podstaty ČSPL,“ domnívá se Kocourek. Kdy budou spory o majetek České republiky v Hamburku definitivně ukončeny, si dnes nikdo netroufá předpovědět. Ministerstvo dopravy vyčíslilo doposud náklady na vedení soudních sporů ohledně těchto nemovitostí na více než dva miliony korun. Tato suma ale není ani zdaleka konečná. Přesto je ministerstvo dopravy přesvědčeno, že ze sporu vyjde jako vítěz. Proto již nyní připravuje projekty, které mají v budoucnu zajistit efektivní využití hamburských parcel.

Další soutěž.

Ještě v letošním roce chce ministerstvo dopravy v závislosti na průběhu soudních jednání vyhlásit soutěž na užívání nemovitostí ve vlastnictví či nájmu státu. Vítězem by se měla stát firma, která nabídne nejlepší komerční projekt související s lodní dopravou. „V průběhu dubna by se mělo jednat s potenciálními uživateli českého přístavního území, tedy s významnými exportéry a poskytovateli logistických služeb,“ tvrdí Kocourek. Ministerstvo dopravy se již na jaře 2003 pokusilo najít vhodného nájemce českých území v Hamburku prostřednictvím veřejné obchodní soutěže, která ale byla zrušena, protože žádný ze tří uchazečů nesplnil podmínky zadání. Není ale vyloučeno, že pozemky Saalehafen a Moldauhafen najdou v budoucnu zcela jiné uplatnění. Tyto parcely totiž spadají do rozsáhlého rozvojového projektu Sprung über die Elbe, který byl prezentován městem Hamburk v loňském roce. Tento projekt, o jehož realizaci zatím nebylo rozhodnuto, navazuje na projekt HafenCity, který je zatím největším rozvojovým územím v Hamburku.