F i n a n c o v á n í s t r a n
Trojí volby letos vyčerpaly stranické pokladny do dna, sponzoři již zdaleka nejsou tak štědří, jak bývali. Politické strany však dostaly spásný nápad - chystají se atakovat státní pokladnu.
Náklady na chod strany typu ODS se ročně pohybují kolem 45 až 50 milionů korun, menší strana, jako například Unie svobody vyjde asi na šestnáct až osmnáct milionů. Na předvolební kampaně - do Poslanecké sněmovny, do Senátu a na komunální volby - už ovšem ODS vydala přes 60 milionů. A tak řeší věčnou otázku: Kde vzít a nekrást?
Už nyní je každoročně základním finančním zdrojem všech parlamentních stran paušální pětimilionový státní příspěvek. K tomu je nutné připočítat pravidelnou výplatu peněz za poslanecké a senátorské mandáty (jeden přijde na 500 tisíc korun). Kromě toho dostane každá strana, která překročila ve volbách do Poslanecké sněmovny tříprocentní hranici, jednorázovou platbu za voličské hlasy. I když nejde o malé sumy, peníze prostě nestačí. Většina stran jimi rovnou zalepí dluhy z kampaně. Letos je situace o to horší, že zbytek peněz za poslanecké volby byl použit na kampaň před senátními a komunálními volbami. Za ty však již žádné peníze vypláceny nejsou. Stranické pokladny jsou proto prázdnější než kdy předtím. A tak nezbývá, než se obrátit na sponzory. Jenže, na co je přilákat?
Politici nabízejí jednoduché řešení: sponzorské příspěvky by se mohly odečítat od daňového základu. Dárce nebude škodný a strany si také pomohou. Na celou transakci doplatí státní pokladna, která je prázdná. To ovšem politikům nevadí. I Klausova strana, která brojí za vyrovnaný rozpočet, je připravena o tomto ná-vrhu diskutovat se svými kolegy v Poslanecké sněmovně. Domnívá se totiž, že politické strany vykonávají veřejně prospěšnou činnost, a proto by na ně měl platit stejný metr. „Bylo by spravedlivé, abychom se dostali pod stejné sklo jako veřejně prospěšné organizace. Jsme na tom dokonce hůř, protože naše možnost podnikání je na rozdíl od nich velmi omezená, soudí místopředsedkyně ODS Libuše Benešová.
S odpočitatelnou položkou spekulují dokonce i lidovci, kteří sami o sobě prohlašují, že sponzory nepotřebují. Poslanec Josef Janeček již v minulém volebním období přišel s nápadem, aby se dar fyzické či právnické osoby stal odčitatelnou položkou od daně z příjmů do výše sto tisíc korun a v případě voleb do výše tří set tisíc korun. Celková suma by přitom po-dle něj neměla přesáhnout čtyřicet milionů ročně. Podle výpočtů odborníků z ministerstva financí by například Janečkův návrh znamenal pro stát až čtrnáctimilionový úbytek na daních za jednu politickou stranu. Navíc podle nich tento způsob přímo svádí k daňovým únikům.
Lidovci však útočí na státní rozpočet ještě jednou. Podle generálního sekretáře strany Petra Rybáře stojí za úvahu, zda by stát neměl vyplácet také za hlasy získané v komunálních a senátních volbách. Nad tím však ministerští úředníci jenom nevěřícně kroutí hlavou. „To jsou blázni. Byl by to obrovský zásah do státního rozpočtu, reaguje Šafář. K lidovcům se připojují i sociální demokraté. Šéfka jejich stranické pokladny Barbora Snopková navrhuje valorizaci státního příspěvku. A dokonce ví, kde vzít peníze - sebrala by je mimoparlamentním stranám. Ty by to ale asi zničilo.
Další možností, jak navnadit sponzory, je zavedení tzv. daňových asignací. Podnikatel by měl možnost odvést část daně do veřejné sféry a sám by si vybral, komu přispěje. Tím by sice sponzor nebyl zvýhodněn, ale stát by opět chudl.
Jediným řešením, které by v současné ekonomické situaci umožňovalo zavedení daňových asignací, nebo odpisování darů z daňového základu, je zbavit stát povinnosti dotovat strany. Toho se ale strany bojí. Podle nich by podobné výhody neznamenaly takové navýšení sponzorských darů, aby se strana uživila. „Objem darů by byl možná o něco vyšší, ale těch padesát milionů, které potřebujeme, už se na nich dnes prostě nenasbírá, mluví za všechny Benešová.
Všechny strany se urputně brání i tomu, aby pokladny plnily pouze vlastním podnikáním. Jedni argumentují nebezpečím přílišné provázanosti politiky s podnikatelskou sférou, druzí se domnívají, že by na to strana neměla čas. V podstatě tím ovšem jen zakrývají strach z odříznutí od peněz státu.
Strany dnes získávají peníze také z členských příspěvků, a pokud mají majetek, tak z pronájmu. Zbytek musí zajistit sponzor. Neutěšená ekonomická situace, ale i dřívější skandály však shánění sponzorských darů značně ztížily. Strany, navštěvující své příznivce, stále častěji slyší - nemáme.
„Kontakty se sponzory jsou založeny čistě na bázi osobních vztahů. Mnohdy už ale není ani dobrý vztah nic platný, stěžuje si vedoucí ekonomického oddě-lení Unie svobody Václav Míšek. V lepší situaci jsou velké strany. Těm většinou zůstali sponzoři věrní, poskytují ale menší částky. Libuše Benešová již nyní ví, že se dary sponzorů oproti loňskému roku sníží o polovinu, tedy asi na deset až patnáct milionů korun. „Se sponzory stále udržujeme přátelské kontakty, ale tak vysoké částky jako dříve od nich již očekávat nemůžeme, vysvětluje Benešová.
Sponzorům se nelíbí, že musí být jejich jméno zveřejněno ve výroční zprávě strany. To by ale nakonec mnozí z nich překousli. Lidé, kteří se zabývají sháněním peněz, tvrdí, že největším problémem je to, že sponzor není zvýhodněn. Pokud pomineme korupční snahy některých firem, které očekávají protislužby, jde ze strany sponzora pouze o vyjádření podpory určitého politického názoru. Žádný jiný zisk by z toho oficiálně neměl mít. Skutečnost je však jiná, a proto sponzorování stran vyvolává stále mnoho otazníků.
Odborníci na financování stran tvrdí, že jedinou spravedlivou a průhlednou formou získávání peněz jsou jenom členské příspěvky a pronájem vlastního majetku, spojené se zákonem danou dotací státu. Jenže, žádná z porevolučních stran nemá majetek a členské základny nejsou tak velké, aby samy utáhly financování aparátu. Takže podle této teorie by vydělala pouze KSČM, dílem i lidovci. Komunisté jsou proto také jedinou stranou, která sponzoring prakticky vylučuje. Možnosti sponzorování by podle nich měly být výrazně omezeny, za zvláště nebezpečné považují sponzorské dary ze zahraničí.
Stejně tak lidovci tvrdí, že se na sponzory ve svém financování nijak nespoléhají. Běžnou činnost strany chtějí platit především z pravidelných příjmů strany, kterými jsou státní a členské příspěvky a výnosy stranického majetku. A tento model by rádi vnutili i ostatním. Ti se ale pochopitelně brání.
Kromě toho je v daňových zákonech považována za členský příspěvek částka, která je uvedena ve stanovách strany. Ta bývá zpravidla velmi nízká. Pokud tedy chce straník poskytnout částku vyšší, musí ji již vykazovat jako dar.
Finanční skandály, které v minulosti provázely nejednu stranu, přiměly některé poslance předložit návrhy na zprůhlednění financování. Lidovci chtějí, aby se zavedly tzv. darovací poukázky. Sponzoři by si je kupovali a výnos by byl politickým stranám poukazován přes společný účet u ČNB. Ta s tím však nechce mít nic společného, navíc jí ani zákon neumožňuje emisi poukázek. „Tyto návrhy jsou nedotažené, musel by se měnit zákon o ČNB, kritizuje lidovecké poslance Šafář, podle kterého by darovací poukázky muselo vydávat ministerstvo financí.
Unie svobody prosazuje zavedení pravidelné měsíční povinnosti strany zveřejnit výkaz o příjmech a výdajích strany. Chce také, aby strany, které neuvedou původ svého majetkového prospěchu, musely předat příslušnou částku veřejně prospěšnému sektoru. Měla by jim být zároveň pozastavena i výplata státního příspěvku.
Ani lidovecký, ani unionistický návrh v Poslanecké sněmovně zatím neprorazil. Selhal i pokus vlády Josefa Tošovského, která dala na jaře úkol ministerstvu vnitra, aby připravilo návrh na změnu zákona o politických stranách. Byl totiž vypracován pouze velmi obecný věcný záměr, který ještě ani neprošel meziresortním připomínkovým řízením. I kdyby se mu teď začal někdo intenzivně věnovat, trvalo by nejméně rok, než by absolvoval celou legislativní procedurou. Teprve čas ukáže, zda se budou politici věnovat spíše veřejné očistě svých financí, či zda budou aktivnější ve snaze dobýt státní kasu.
