Vláda
předvedla neschopnost využít a organizovat občanskou a firemní aktivitu, která
nabízí státu pomoc při výrobě roušek a respirátorů. Chvílemi to vypadalo, že
kromě nasazení a ochoty lidí nefunguje nic. Ne, stát se ještě nehroutí, dal se
časem dohromady, v koronavirové krizi ale zůstal dlouho nahý.
A přece se
znovu a znovu obracíme ke státu a chceme jeho pomoc. Chceme, aby nám stát zachránil
život a nepustil nemoc do našich domovů, ale děláme si nárok i na to, aby se
postaral o ty, kteří kvůli viru museli zavřít, kteří nemohou chodit do práce,
kteří doma hlídají děti, protože ty nesmějí do školy. Je to zvláštní paradox:
vidíme, jak se státní aparáty zadrhávají a pod náporem krize cukají, jak ideově
i manažersky neschopné jsou některé vlády, přesto se k nim obracíme coby k
místu záchrany.
Obáváte se ekonomických důsledků koronakrize?
Ve státu
vidíme něco jako centrální banku společnosti, která podobně jako ta emisní,
cedulová teď vykupuje všechna rizika a pomůže nám bez velkých obětí a ztrát
přežít. A dokonce, a to je asi největší paradox, jsme ochotni se kvůli této
státní záchraně omezit v osobních právech. Nechat se sledovat, prověřovat,
kontrolovat, uzavírat – jen když se o nás stát postará.
Digitální populismus
Sociální
sítě a média plní kromě poděkování a nabídek k šití roušek a distribuce pomoci
také kritika vlády, přesto si přes osmdesát procent lidí myslí, že vláda dělá
svou práci dobře. Zjevně nelze nevěřit někomu, od koho chcete pomoc, a věříte,
že ji dostanete. A to navzdory tomu, že vládní opatření od počátku byla
chaotická a na část lidí zapomínala. Věříme ve vládu jako instituci, věříme v
systém a jeho fungování, ať se děje co se děje.
Už to, že se kabinet šikovným právním manévrem k zákonu na ochranu zdraví vyhnul krizovému zákonu, aby nemusel platit škody v plném rozsahu, vyvolalo velké rozhořčení. A jistě přijdou i soudní spory a hromadné žaloby. To, že ze záchranných vládních balíčků ve velkém vypadly osoby samostatně výdělečně činné, už bylo neodpustitelné.
Proto také vláda musela změnit názor. Stalo se tak na nátlak sociálních sítí, které vláda sleduje velmi podrobně a podle kterých často dělá svou politiku. Výsledkem tohoto digitálního populismu byl nejprve příslib pomoci ve výši 15 tisíc korun měsíčně pro každého, kdo pracuje sám na sebe a vládní opatření mu brání v práci, poté kabinet pomoc modifikoval na jednorázový příspěvek ve výši 25 tisíc.
Fackovací panák, náš zachránce
V běžném
životě nemají lidé stát moc rádi. Spíše ho nenávidí a proklínají. Leze jim do
účtů, reguluje jejich chování, ať už obchodují na burze, nebo se jdou projít do
lesa; brání jim v řadě věcí, které by šly udělat jinak; určuje vzdělávací a
jiné normy; nutí k přiznáním majetku, příjmů, vztahů. Stát nám leze na nervy i
tím, že se obvykle přihlašuje tupým byrokratickým stylem: jestli něco stát
neumí, pak myslet, jen strojově vykonává moc, neuvažuje, neproblematizuje,
nevciťuje se, nebere ohled na individualitu. Stát je ale také univerzální alibi
pro vše, co se nevede.
Kdybychom
podnikali, tvořili v jiném státě, to by všechno vypadalo jinak! Nic z toho nám
najednou nevadí, když je zle jako teď, kdy na svět útočí pandemie koronaviru. V
čase krize se ke státu obracíme jako k velkému zachránci, jako k Bohu, jehož
povinností je ochránit nás před zlem. Má to svou dlouhou historii.
Tradiční
koncepce státu od Hobbese po Locka vycházejí z toho, že stát si zřizujeme kvůli
bezpečí. Abychom se navzájem nesnědli (neboť stále platí „homo homini lupus“,
člověk člověku vlkem), abychom se ubránili nepříteli a abychom v udržovaném
bezpečí mohli uplatňovat své zájmy, hlavně ty obchodní.
Tradiční
politická filozofie nepočítala už s tím, že by se stát o blaho země měl starat
také jinak. Sociální stát, který celá dlouhá desetiletí v Evropě zahlazuje
nerovnosti a distribuuje část bohatství od bohatších k chudším, je až vynálezem
moderní doby, reagujícím na rostoucí masovost společností. Co by v malém tolik
nevadilo, může být ve velkém ohrožením existence celku.
Sociální stát
není primárně humanistická idea, nýbrž pragmatická nutnost moderního
kapitalismu, rostoucí ze strachu z rozpadu společnosti kvůli ničivým
nerovnostem. A také ze strachu z centralismu komunistického typu. Ale upřímně
řečeno: je centralismus korporativistický, v němž je všudypřítomnou korporací
stát, k níž se teď budeme blížit, v něčem výrazně jiný, lepší?
Je těžké nebýt socialista
I ti
největší čeští pravicoví ideologové se dnes dobrovolně smiřují s tím, že stát
rozšíří pole své působnosti, že vykoupením pohledávek a dluhů vzniklých v
důsledku koronakrize dojde k faktickému znárodnění části dosud nestátního
majetku. Když se během finanční krize odstartované na podzim roku 2008 něco
podobného dělo v USA, byl tehdejší prezident Barack Obama stejnými ideology
označován za socialistu a komunistu. Dnes je částečné „znárodnění“ ekonomiky,
na které se kvůli ohromným ztrátám z výpadku hospodářské činnosti musíme
připravit a které připouští i Německo nebo Francie, něco jako proslulá svoboda
poznané nutnosti.
Podobně jako
peníze na ztráty živnostníků, které by dříve byly nebezpečným vyhazováním na
neinvestiční výdaje, jsou dnes tou nejrozumnější koronavirovou investicí, takže
i jindy rozpočtově střídmá pravice (ODS) přebíjí vládní sliby.
Platí ale, a
to jistě dnes nepopřou ani ideologové trhu poražení na čas vážností chvíle, že
po čem stát sáhne, obvykle už nepouští. A také, že každý dluh se musí nějak
zaplatit. Kolik to nakonec bude, nikdo neví. Stát žádný relevantní odhad nemá,
v kvalifikované analýze ho suplují odbory a ty předpovídají, že o práci přijde
400 tisíc zaměstnanců, skončit bude muset i sto tisíc samostatných podnikatelů.
Přehlednější
situace je v sousedním Německu, které díky rychlým analýzám mnichovského Ifo
institutu už tuší, že v nejhorší variantě odstavení výroby na tři měsíce, což
se vzhledem k vývoji epidemie jeví jako reálné, propadne ekonomika o pětinu a
Německo přijde o 730 miliard eur (skoro 20 bilionů korun, tedy zhruba tříletý
výkon celé české ekonomiky), práci ztratí 1,5 milionu lidí a na kurzarbeitu
jich nuceně skončí šest milionů.
Česko je na
německou ekonomiku životně navázáno, je tedy třeba počítat s tím, že česká
ekonomika bude kopírovat trajektorii německé. V nejoptimističtější variantě Ifo
počítá s propadem ekonomiky o sedm procent a se ztrátou 255 miliard eur (šest
bilionů korun).
200, nebo 400?
Jediný
viditelnější vládní rámec je 200 miliard korun, na který vláda zvýšila původní
rozpočtový deficit 40 miliard. Už teď je zřejmé, že vzhledem k dalším úlevám,
ale hlavně k odhadům poklesu německé ekonomiky, pro niž mnoho českých firem
vyrábí díly a zařízení, to nebude stačit.
K tomu se
musejí připočítat náklady na rostoucí nezaměstnanost, která už brzy poskočí o
několik bazických bodů. Do celkové výše ztráty je třeba zahrnout i náklady na
záruky za krizové úvěry, odklady splácení půjček a hypoték a na další finanční
instrumenty. Někteří ekonomové mluví o rozpočtovém schodku 400 miliard, mimo
jiné i vzhledem k výpadkům plateb na zdravotnictví, které bude potřeba rychle
materiálně i personálně posílit, což se týká i tlaku na zvýšení platů lékařů,
odborných sester i zdravotního personálu. Celkové náklady budou ještě vyšší,
protože peníze potřebují i jednotlivé kraje. Otázkou je jen to, zda si peníze
seženou samy, nebo je opět bude sanovat stát.
Česko nemá
rozpočtové rezervy, Babišova vláda je už dříve de facto rozpustila, zároveň
státní dluh je ve srovnání s ostatními zeměmi nízký, tvoří jen kolem 30 procent
HDP. Prostor k relativně bezpečnému zadlužení tedy je. K dispozici je navíc
32,8 miliardy korun, které Evropská komise přesunula z nečerpaných peněz na
politiku soudržnosti a umožnila členským zemím utratit je na zdravotnictví a
pomoc spojenou s koronakrizí.
Ta neskončí
letos ani příští rok, epidemiologicky ani ekonomicky. Je zřejmé, že dopady faktického
zastavení celé ekonomiky ovlivní i další dva až tři rozpočty. Jak budou
vypadat, bude záležet na politických úvahách vlády, respektive na tom, zda se
kabinetu zalíbí zabírat v ekonomice a ve společnosti tak velké místo a být
dominantním hráčem. Tím, na koho budou lidé dál spoléhat a kdo je tedy bude
moci i lépe ovládat.
Největší
nebezpečí koronaviru spočívá v posunu otevřené české ekonomiky v uzavřenější
centrálně řízený korporativistický stát, jehož vzniku současná krize nahrává
nejen v Česku. A pak se znovu vynoří i ta nejdůležitější otázka, která v této
krizi poněkud zapadla. Kolik svobody budeme ochotni dát za větší míru svého
bezpečí? I stát je něco za něco, jen si musíme říct, kdy je to ještě výhodné a
kdy už svazující nesvoboda.
