Největší rezervy jsou v lidech, tvrdí farmář z Pošumaví
Ze silnice vedoucí z Klatov do Horažďovic vypadá farma v Zavlekově jako typický zemědělský podnik ze zlaté éry JZD. V rozlehlém areálu stojí velkokapacitní chlévy, na kterých zapracoval zub času. Vedle moderních výkonných traktorů a jiné techniky rezaví v trávě zbytky vysloužilých strojů a nářadí, které mělo už dávno skončit ve šrotu. Jenže první pohled na zavlekovský statek klame. Brzy poznáte, že tady to chodí jinak než v běžném družstvu nebo zemědělské akciovce. Marně byste v Zavlekově hledali kancelář předsedy nebo ředitele. Žádná administrativní budova, kde by kromě šéfa seděli různí technici, ekonom, účetní a sekretářka, tady není. Abychom si mohli s majitelem farmy Petrem Poskočilem v teple popovídat, zve nás k sobě domů. Proč taková „drobnost“ stojí za zmínku? Je příkladem rozdílů panujících mezi zemědělskými podniky. Některé šlapou jako hodinky, jiné to vedou jako v dobách, kdy se bojovalo o každé zrno. Pak samozřejmě jsou firmy více úspěšné, méně úspěšné i upadající, ostatně jako ve všech oborech.
Inženýr Poskočil se svojí manželkou Libuší začal s farmařením teprve před devíti lety. Rodina se sedmi zaměstnanci vykrmuje býky na kvalitní hovězí maso a obdělává téměř tisíc hektarů. „S naší technikou bychom zvládli ještě dalších pět set hektarů. Rádi bychom se rozšiřovali, ale není kam. Podnikat v zemědělství asi nebude taková tragédie, když se ho všichni drží,“ říkají manželé. Neuslyšíte od nich spílání na nízké dotace, špatné farmářské ceny, vydřidušské obchodní řetězce a nezájem politiků řešit svízelnou situaci zemědělců. Je jim jasné, že to, jak si farma povede, záleží na nich. A čím méně se o ně bude stát starat, tím lépe.
Chov lze obnovit
Žádáme další peníze od státu a okamžitě zpracovat koncepci záchrany českého zemědělství, volali rolníci demonstrující na sklonku minulého roku v Praze pod taktovkou Agrární komory. „Koncepce nic nespasí. Hodně problémů si způsobují zemědělci sami, když se mezi sebou neumějí domluvit,“ tvrdí Poskočil. Jeho liberální názory vybočují mezi hlasitějšími agrárními nářky, jejichž nositelé zdejší zemědělství vidí v nejtemnějších barvách. Právě zavlekovská farma ukazuje, jak se mohou mýlit.
„Není pravda, že když se jednou dobytek vybije, chov se už nikdy neobnoví,“ naráží Petr Poskočil na tvrzení, kterým straší agrární lobby. Zvlášť v posledních měsících, kdy někteří chovatelé posílali krávy na jatka. Dál už totiž nechtěli prodělávat na mléku, jehož ceny srazila nadprodukce. Také v Zavlekově už roky žádný skot nebyl, protože nepřežil špatné hospodaření. Původní družstvo před třinácti lety zkrachovalo, o moc lépe si nevedl ani zootechnik, který v podnikání pokračoval, než hospodářství definitivně pohřbil. „Areál, který už čtyři roky nikdo neprovozoval, jsme koupili od konkurzního správce. Chov dobytka jsme obnovili od nuly během pěti let, teď máme asi tisíc zvířat,“ vypočítává současný hospodář. Aby velkostatek postavil na nohy, investoval asi třicet milionů korun. Koupil totiž zničené kravíny částečně bez střech.
Jistý odbyt i s cenou? Nezájem!
K hospodaření se zemědělský inženýr Poskočil dostal víceméně z nutnosti coby ředitel společnosti Zimbo Czechia. Jde o českou pobočku německé firmy Zimbo obchodující s masem a masnými výrobky, která má filiálky také v Dánsku, Maďarsku, Polsku, Slovensku, Rumunsku a Rusku. V Česku provozuje síť prodejen Novák maso–uzeniny, přítomných v obchodech Penny Market (dříve Plus). „Máme klasická řeznictví, neprodáváme žádné náhražky, ale kvalitní zboží. Také proto jsme si chtěli zajistit kvalitní suroviny přímo od zemědělců. Smluvní výkrm běžně funguje v západní Evropě, tady o něj ale chovatelé neměli zájem, přestože jsme jim nabízeli dlouholeté smlouvy na množství s danou cenou – aby nelétala nahoru dolů. Nakonec jsme se dali na farmaření sami, abychom si zajistili kvalitní hovězí maso, které se tady v té době téměř neprodukovalo,“ vzpomíná Poskočil.
Vše na farmě a na poli podřizuje výkrmu býků. „Nepěstujeme řepku a obilí na prodej. Nemusíme tedy měnit plodiny na poli podle toho, jak se kdo vyspí na burze v Chicagu. Pro nás je hlavní dobře nakrmit dobytek,“ vysvětluje farmář-obchodník. Nehoní se za maximálními výnosy, které jiní sklízejí za cenu drahých hnojiv a postřiků. „Není pro mě důležité, jestli mám z hektaru čtyři nebo šest tun. Intenzita je úměrná tomu, co potřebuji za produkci a jakou čekám tržbu. Podobné je to u mléka. K čemu je nadojit co nejvíc litrů, když výsledkem je ekonomická ztráta?“ dobře si uvědomuje Poskočil.
Kšeft pro Slovince
Farmáři vadí, že agrární lídři jen lamentují nad snižováním rozměru českého zemědělství, místo aby něčemu dobrému pomohli. „Mladý dobytek odchovaný na pastvinách v hornatých částech republiky zemědělci prodávají většinou do zahraničí. Vozí se například ve velkém do Slovinska, kde ho tamní chovatelé vykrmí, a maso pak putuje do Itálie. Proč místo věčných nářků Agrární komora nezorganizuje výkrm býků na Moravě, kde zemědělci téměř zlikvidovali živočišnou výrobu, přitom pěstují obilí a kukuřici, pro které v tuzemsku není uplatnění? Odsud by se pak maso vozilo do Itálie, nemusely by tady být takové přebytky obilí a ještě by to přišlo vhod masokombinátům,“ navrhuje Poskočil. Potíž ale vidí v tom, že lidem se nechce dělat. „Zemědělci, kteří nechovají zvířata, mají práci měsíc na jaře, měsíc v létě a měsíc na podzim. Ať pak nebrečí, když jim obilí nevynáší,“ poukazuje farmář z Pošumaví.
Jako obchodník ví, že ani v maloobchodu to není dvakrát jednoduché. „Kdyby byl tak lukrativní, proč by u nás skončila Delvita, Carrefour, Plus a některé řetězce prodělávaly? Kdo brání českým zemědělcům, aby se složili na vlastní obchodní síť a ukázali to zahraničním řetězcům? Kdyby dali dohromady za minulé tři roky tři miliardy korun, což je zhruba deset procent z dotací, které jdou ročně do zemědělství, mohou mít za tři roky kolem 360 prodejen. A v nich prodávat jen české potraviny,“ přemítá Poskočil.
Chybí dobří ekonomové
V českém zemědělství jsou dle něj špičkoví odborníci na výrobu. „Nad nimi ale musí sedět špičkový ekonom, který vše spočítá a řekne, že s takovými náklady se prostě nedá vyrábět,“ zdůrazňuje inženýr Poskočil. Vidí přímo u sousedního družstva, jaké má rezervy: „Na 2400 hektarů je tam asi 75 zaměstnanců, zatímco nám na tisíc hektarů stačí sedm lidí. Je pravda, že v družstvu dělají mléko, které je náročnější na práci. Ale vyrábějí ho v podmínkách, v nichž si na sebe mléko nemůže vydělat. Kupříkladu výrobu senáže (konzervované krmivo – pozn. red.) my zvládneme ve třech lidech, v družstvu jich potřebují šest až osm. Nedivím se, že jim to pak ekonomicky nevychází. Přece se ale nedá říkat: Já budu vyrábět mléko, ať mi někdo garantuje, že na tom neprodělám.“ Poskočil potvrzuje to, co říkají agrární ekonomové – velké celky svou přednost „prošustrují“ v produktivitě. „Velkovýroba se nikdy neobejde bez zaměstnanců. Ti však nemají k hospodářství takový vztah, když jim tam nic nepatří. Proto německý sedlák raději zůstane malý a efektivní, než by svůj statek rozšířil a musel přijmout námezdní pracovní sílu,“ poznamenává český zemědělec.
Dotace, které Poskočilovi dostávají, investují do rozvoje farmy. Netrápí je, že sedlák v Německu bere víc. Oni mají zase levnější pracovní sílu a půdu. „Český traktorista dostává měsíční plat kolem tisíc eur. Za to by v Německu žádný nepracoval, traktoristé tam mají dvakrát či třikrát tolik. Nájemné za půdu u nás sice roste, ale pořád je mnohem nižší než v Německu. Tam se pohybuje kolem 500 eur za hektar, v naší oblasti zhruba tisíc korun. Hektar zemědělské půdy se tady prodává za dva tisíce eur, ve starých spolkových zemích je až patnáctkrát dražší,“ porovnává Poskočil. Rozdávání agrárních dotací považuje za neudržitelné. Jak říká, jsou to přece peníze sebrané na daních lidem a firmám, které se v Praze nebo Bruselu přerozdělí, část uvízne někomu za nehty a něco se pak laskavě lidem vrátí. „Proč takhle pokračovat stále dokola? Kdo chce podnikat v zemědělství a umí to, nemá se čeho bát. Jíst se bude vždycky. Kdybychom vyráběli ledničky nebo televize, obával bych se budoucnosti mnohem víc,“ přiznává farmář.
