POJIŠTĚNÍ PRACOVNÍCH ÚRAZŮ A NEMOCÍ Vládou nedávno schválený zákon počítá s převodem pojištění pracovních úrazů a nemocí do státní sféry. Konkrétně by ho v budoucnu měla mít na starosti správa sociálního zabezpečení, která by tento typ pojištění převzala od České pojišťovny a Kooperativy.
POJIŠTĚNÍ PRACOVNÍCH ÚRAZŮ A NEMOCÍ Vládou nedávno schválený zákon počítá s převodem pojištění pracovních úrazů a nemocí do státní sféry. Konkrétně by ho v budoucnu měla mít na starosti správa sociálního zabezpečení, která by tento typ pojištění převzala od České pojišťovny a Kooperativy. Poněkud zvláštní situace v oblasti pojištění pracovních úrazů a nemocí je v podstatě jedním z historických reziduí českého pojišťovnictví. Podobně jako ve sféře zákonného pojištění škod způsobených provozem motorového vozidla (takzvané povinné ručení) se někdejší monopol České pojišťovny (ČP) rozpouštěl pomalu a navíc jen zčásti - ke sjednávání tohoto typu pojištění byl určen ještě další subjekt, a to Kooperativa. „Tento produkt mají u nás sjednané subjekty, které vznikly do 1. ledna 1993. Všem dalším jej nabízí Kooperativa,“ vysvětluje Václav Bálek z ČP a dodává: „Z tohoto produktu neplyne žádný zisk, neboť to, co z něho zbude po vyplacení pojistek, převádí Česká pojišťovna - vyjma správních nákladů - zpět do státního rozpočtu.“ Na stole je nyní návrh komerční subjekty ze hry vyřadit a celé pojištění převést pod státní kuratelu. HRA O ČTYŘI MILIARDY
Česká asociace pojišťoven návrh zákona o úrazovém pojištění odmítá. K tomu její mluvčí podotýká, že vládní návrh je založen na principu pojištění zaměstnance, kde pojistníkem je zaměstnavatel. Nejde tedy o pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, jako v současném systému, ale o sociální pojištění, kde pojistnou událost a náhradu škody nahrazuje sociální událost a sociální dávka, která je hodnotově nižší. Podle ČAP nový systém pojištěnce poškodí, protože dávky budou nižší než (ještě) aktuální pojistné. Předložený návrh prý není skutečnou a optimální systémovou změnou a má nahradit systém, který dosud funguje v zásadě bezporuchově a z hlediska financování nepůsobí na rozdíl od jiných sociálně zdravotních systémů žádné problémy. K tomu z odborných kruhů zaznívá obvyklá výtka na nedostatečnou diskuzi a nedostatek informací všeobecně, zvláště pak o situaci, která v tomto ohledu panuje v Evropské unii. A v neposlední řadě se poukazuje na to, že stávající systém je v podstatě ideálním příkladem spolupráce veřejného a soukromého sektoru, přičemž v tomto případě se projekt Public Private Partnership výslovně nabízí. V oficiálním prohlášení ČAP se dokonce tvrdí, že předložený návrh je nejméně vhodným a šťastným řešením pro Českou republiku.
Skutečností ovšem je, že Evropa zná modely zákonného pojištění pracovních úrazů a nemocí (za zmínku stojí, že v případě prvním jsou naše statistiky mírně horší než průměr v Unii - jinak řečeno, úrazovost je u nás vyšší, a to zejména ve stavebním sektoru) přinejmenším dva. První vznikl v 19. století v Německu, respektive v tehdejším Prusku. V něm spočívá hlavní odpovědnost na státních institucích. V průběhu let se ovšem vyvinul i systém jiný, který je založen na činnosti privátních subjektů.
Dnes v Evropě souběžně existují oba systémy. V některých státech (například v Belgii, Portugalsku, Finsku či Dánsku) zajišťují pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání většinou privátní subjekty. Naopak v Německu, Velké Británii nebo Francii toto pojištění poskytuje veřejný sektor. Podle Milana Káni z pojišťovny Allianz mají oba systémy své výhody i nevýhody: „Výhody veřejných systémů spočívají zejména v zachování kontinuity nebo minimálním riziku úpadku, nevýhodou je naopak většinou pomalejší likvidace pojistných událostí. Výhodou privátních systémů jsou zkušenosti pojišťoven s likvidací škod, rychlá schopnost adaptace na změny v pracovním prostředí, nevýhodou je nulová garance kontinuity. Nemůžeme tedy říci, že by převedení tohoto pojištění do státní instituce bylo zcela chybným krokem, protože tento systém v Evropě již spolehlivě funguje.“
Bez ohledu na to mají pojišťovny zájem - celkem pochopitelně, vybrané pojistné se každým rokem pohybuje kolem čtyř miliard korun. „Aktuální stav rozhodně není ideální, podobný systém neexistuje nikde v Evropě. Je to systém, který jednoznačně zvýhodňuje pouze některé pojišťovny. Vhodným řešením pro český trh by mohl být smíšený systém, kde základní pojištění bude poskytovat státní instituce a doplňkové, nadstandardní služby by zajišťovali soukromí pojistitelé,“ míní Milan Káňa.
VYŠŠÍ NÁKLADY?
Odborníci ze sektoru poukazují na to, že vzniknou problémy. Mimo již řečené výhrady se jedná také o to, že jakákoli státní instituce nemá s pojišťovnictvím praktické zkušenosti. Přitom nejde ani tak o marketing (pojištění je obligatorní), ale spíše o efektivní administraci či spravování pojistek a možná nejvíce o likvidaci pojistných událostí. Navíc je návrh údajně příliš složitý - pro právní úpravu pojištění nový zákon potřebuje přes stovku paragrafů a odvolávky na další právní předpisy, což uživatelům ztíží orientaci.
V jiných sociálně-zdravotních systémech (například zdravotní pojištění) stát se soukromým sektorem spolupracuje, v tomto případě se tomu brání. Podle ministerstva práce a sociálních věcí pro českou správu sociálního zabezpečení nebude problém zajistit výběr pojistného i výplaty dávek, stejně jako provádět kontrolní činnost a vést jednotnou evidenci. Právě to je a bude hlavním argumentem zastánců navrhované inovace. Je otázka, jak se k věci postaví parlament - vzhledem k rozložení politických sil v našem zákonodárném sboru a relativní „nezajímavosti“ celého problému lze ale očekávat, že návrh se nakonec stane realitou.
Na druhou stranu to není tak dlouho, co lobbisté tuzemského pojišťovnictví dokázali smést ze stolu návrh, který předpokládal, že by policejní asistence u automobilových nehod byla vyžadována až při vzniku škod nad 100 tisíc korun.
PRACOVNÍ ÚRAZY I NEMOCI STOJÍ PENÍZE:
Podle statistických údajů stojí českou ekonomiku pracovní nemoci a úrazy kolem 25 miliard korun ročně. Ekonomicky i sociálně jsou velkým problémem úrazy. Jejich počet se sice v období 1993-2003 snížil, a to ze 109 tisíc případů na 83 tisíc, zároveň ale stoupla průměrná délka trvání jednoho případu z 33 na 43 dnů. Podle nedávného celosvětového výzkumu u nás počet absencí na jednoho zaměstnance a rok dosahuje 14,4 dne. Přitom studie dokázala, že v podnicích, kde toto číslo klesá pod pět dnů, je o 60 procent vyšší ziskovost než tam, kde pracovníci absentují více než 10 dní v roce. Odborníci na bezpečnost a ochranu zdraví při práci se shodují v tom, že její úroveň v Česku není na unijní úrovni. V mnoha podnicích je tato problematika podceňována, někdy i záměrně. Skutečností totiž je, že prevence a dodržování všech bezpečnostních předpisů stojí peníze. Je ovšem evidentní, že naše členství v Unii přinese postupem doby zásadní změny i na tomto poli. Nejde přitom jenom o příslušnou legislativu, ale i její dodržování. Ve hře je totiž sociální dumping, totiž nižší náklady výrobců v důsledku „úspor“ právě v této sféře.
POJIŠTĚNÍ ZA ŠKODU PŘI PRACOVNÍM ÚRAZU
|Ukazatel|2002|2003|2004|2003/2002*|2004/2003*|
| Přijaté pojistné (tis. Kč)|4 067 310|4 297 011|4 550 996|105,65|105,91|
| Vyplacené pojistné plnění (tis. Kč)|2 079 224|2 415 953|2 595 634|116,19|107,44|
| Počet vyřízených pojistných událostí|84 661 |81 513 |80 360 |96,28 |98,59 |
Poznámka: * index meziročních změn (v procentech)
Pramen: Česká asociace pojišťoven
