Rozdílnost různých ocenění IPB je předmětem řady spekulací a dohadů. Kromě významných světových auditorských a oceňovacích firem se tímto tématem často zabývají i politici a novináři. Rozptyl výsledných hodnot jednotlivých ocenění je obrovský – 210 miliard korun na banku, jejíž celková bilance činila přibližně 300 miliard korun, je až neuvěřitelný.
První v řadě Ernst & Young.
V případě zpracování různých odhadů ceny toho či jiného renomovaného, ale i méně renomovaného odhadce, je důležité, s jakým zadáním odhad dělá. Najmu-li si odhadce, aby mi ocenil podnik pro jednání o ceně při jeho prodeji, bude naší společnou snahou zvýraznit a maximálně ocenit silné stránky podniku, a na druhé straně odhadce kupujícího se bude snažit maximálně odhadnout negativa podniku a zpochybnit jeho silné stránky. Výsledkem je nakonec kompromisní řešení, nebo rozchod za situace, kdy se obě strany nejsou schopny shodnout na ceně přijatelné pro oba. Variantou je, že se obě strany sjednotí na odhadci, který má jejich důvěru a jehož cenu pak budou respektovat. Tato varianta se ale příliš nevyužívá, protože se výrazně zmenšuje manévrovací schopnost obou stran a značné riziko nese i poradce, protože je pak odpovědný za svůj odhad oběma stranám obchodního vztahu. Právě takové bylo i první tržní ocenění akcií IPB, které pro potřeby státu jako prodávajícího a Nomury jako kupujícího zpracovávala firma Ernst & Young (jedna z „velké čtyřky“ – vedle E&Y ji tvoří PWC, Deloitte & Touche , KPMG). Ernst & Young byla v té době i auditorem IPB a měla podrobné informace o bonitě jednotlivých aktiv IPB. Ocenění Ernst & Young, dokončené počátkem roku 1998, dopadlo z hlediska hodnoty banky dobře, i když z účetního hlediska bylo zřejmé, že banka se bez dalších kapitálových investic bude pohybovat v záporném vlastním jmění, ale tržní ocenění akcií IPB vyšlo na 145,-Kč za akcii v hodnotě 100,-Kč. To znamená, že tržní hodnota banky bohatě pokryla potencionální ztráty a byla o 45 procent vyšší než její základní jmění. Na základě tohoto ocenění Nomura odkoupila od státu podíl v IPB a současně se zavázala zajistit doplnění vlastního kapitálu banky o dvanáct miliard Kč tak, aby i z účetního hlediska a hlediska pravidel ČNB byla banka v pořádku. Nomura při svém vstupu definovala, že není dlouhodobým strategickým investorem, ale že je jen střednědobým investorem, který chce v bance zhodnotit svou investici a následně ji se ziskem prodat. Stát navíc Nomuře přislíbil, že ostatní banky nebude privatizovat za lepších podmínek než IPB. Nomuře a státu se tak podařilo stabilizovat banku a v následujících letech ji Nomura i úspěšně rozvíjela. Díky nárůstu tržních podílů banky i jejích dcer a současně zvyšováním produktivity práce rostla tržní hodnota celého uskupení IPB. Protisměrně však působilo zhoršování bonity starého úvěrového portfolia – důsledek systémové krize celého bankovního sektoru způsobené zásahy ČNB, zesílené tím, že ostatní velké české banky se poté, co jim stát přislíbil vyřešit jejich kritickou situaci na svůj účet, přestaly starat o osud svých klientů. Přitom delikvence u nově poskytnutých úvěrů se v IPB pohybovala pod čtyři procenta, což byl dobrý výsledek. V druhé polovině roku 1999 začala reagovat Nomura pozitivně na poptávku po možném vstupu jiných mezinárodních finančních skupin a bank do IPB. V té době se také řešila otázka potřeby navyšování základního jmění banky. Pro rozhodnutí o dalším postupu se vedení Nomury rozhodlo zadat tržní ocenění IPB, a to největší světové auditorské firmě, PriceWaterhouseCoopers (PWC), která shodou okolností současně byla a je i auditorem Nomury i ČSOB.
Druhou šancí byl posudek PWC.
Firma PWC za údaje v tomto posudku odpovídala Nomuře a na jeho základě přijalo vedení Nomury rozhodnutí investovat další finanční prostředky do IPB, takže i z tohoto je zjevné, že snahou PWC bylo přistupovat k hodnotě jednotlivých aktiv IPB spíše skepticky. Kdyby IPB nadhodnotila a Nomura by kvůli tomu špatně investovala, tak by PWC hrozil případný spor o náhradu škod tím Nomuře vzniklých. Proto i odhad potřeby dodatečných opravných položek byl v úrovni cca 35 miliard Kč, tedy výrazně vyšší než údaje z dokončovaného auditu IPB firmou Ernst & Young, který se pohyboval v úrovni okolo 20 miliard Kč. PWC však současně reálně ocenila tržní hodnotu obchodní sítě a potencionálu banky a jejích dceřiných společností, a tak PWC v dubnu 2000 dospěla k závěru, že IPB očištěná od špatných úvěrů má hodnotu 66 – 88 miliard Kč a neočištěná 31 – 53 miliard Kč. Vzhledem k faktu, že posudek byl dokončen v dubnu 2000 a nepromítlo se do něj znehodnocení banky spojené s její nucenou správou a následným prodejem ČSOB, považuji toto ocenění hodnoty IPB za nejreálnější, možná mírně podhodnocené. A opakuji, že PWC a ani Nomura neměly žádný důvod nadhodnocovat hodnotu IPB, spíše naopak.
Řízený krok banky CA IB a firmy Arthur Andersen.
Nešťastné smlouvy mezi státem, jím jmenovaným nuceným správcem a ČSOB obsahují také ocenění jako princip stanovení hodnoty banky. V té době ale již byla IPB beze jména, po nucené správě a se zcela otřesenými klienty. Navíc zájem státu i ČSOB byl shodný, co nejnižší ocenění ospravedlňuje jinak neospravedlnitelný krok. Přijetí tohoto principu čiší jednak z ocenění CA IB plus Arthur Andersen a jednak z ocenění JP Morgan.
Ocenění CA IB a Arthur Andersen bylo přímo řízeno ČSOB, úplně slepě vycházelo z informací a přání ČSOB a podle toho tak také dopadlo. Již výběr obou oceňovatelů ze strany ČSOB je pochybný – CA IB je malou středoevropskou bankou, která hraje z hlediska světových investičních bank třetí ligu, a Arthur Andersen je pověstná svou snahou vyhovět klientovi, ať si přeje, co si přeje, což nakonec tuto firmu stálo život. Smutné je, že svým přístupem v kauze Enron popostrčila americkou ekonomiku ke krizi, podobné té z třicátých let. Do nebe volající případ špatného ocenění aktiv, které předložila CA IB, byly kajmanské fondy – zde je CA IB na základě informací z ČSOB ocenila na nulu, a to i v době, kdy i různí vedoucí pracovníci ČSOB spekulovali v médiích o hodnotě kajmanských fondů okolo 70 miliard Kč. Jak to, že Arthur Andersen i CA IB, přestože ze všech konkrétních kroků bylo zřejmé, že ČSOB plně kontroluje a ovládá kajmanské fondy, se spokojili s Kavánkovým dopisem, že tomu tak není a že ČSOB je vůbec neovládá? Nicméně i z tohoto příkladu je zřejmé, že Arthur Andersen a CA IB mají i pro další sporné body ocenění alibi – vycházeli z informací od ČSOB a tam, kde jim je ČSOB neposkytla, ocenili příslušné aktivum banky na nulu. Jak jednoduché.
Banka HSBC se zastrašit ČSOB nedala.
Ocenění zpracované HSBC, která hraje mezi investičními bankami na rozdíl od CA IB o vedení v první lize, se ze scénáře hry na jednu bránu poněkud vymyká a je zjevné, že HSBC nakonec zpracovala ocenění, které alespoň částečně reflektovalo skutečnou tržní hodnotu IPB, byť sníženou o dopady nucené správy a převzetí ze strany ČSOB. Důvody proč tak učinila, je možné hledat jednak v tom, že HSBC si nechtěla kazit jméno zaujatým posudkem a že ani nucený správce z obavy před případnými žalobami ze strany akcionářů IPB nemohl HSBC dát zadání, které by neodráželo skutečnou tržní hodnotu skupiny IPB. V této souvislosti je zajímavá reakce ČSOB, která začala na všechny strany vypouštět informace, že ocenění HSBC je špatné a že například kajmanské fondy započítala HSBC dvakrát. Proti tomuto nařčení se HSBC rázně ohradila a na svém si trvá. Neoddiskutovatelným faktem však zůstává, že HSBC ocenila IPB na více než 40 miliard Kč.
JP Morgan bez rizika.
Poslední ocenění vycházející z dílny týmu ČSOB – nucený správce je od firmy JP Morgan. Vzhledem k tomu, že toto ocenění je nové a není veřejně dostupné, máme o něm jen málo informací, takže o řadě věcí můžeme jen spekulovat. Nicméně víme následující: posudek měl být hotov již v minulém roce, od té doby bylo zveřejněno dalších asi sedm termínů, kdy měl být hotov, a nakonec byl zveřejněn těsně před ukončením nucené správy IPB. Domnívám se, že cílem těchto časových posunů bylo omezit tlak akcionářů banky na nuceného správce, aby soudně napadl poslední posudek. Navíc JP Morgan požadovala plnou idemnitu (to znamená závazek plného odškodnění) za jakékoli případné spory, které mohou být proti ní vedeny v souvislosti s tímto posudkem. Nakonec tuto idemnitu získala, a to ze strany ČSOB (tu to však nic nestojí, protože v souladu se svými smlouvami všechny případné škody posouvá na stát). Morgani nakonec dopadli dobře – dostali vysokou odměnu za zpracované ocenění a nenesou za ně žádnou odpovědnost, cokoli v souvislosti s ním budou muset hradit, to jim stát zaplatí. Takže získali vysoký výnos a bez jakéhokoli rizika, tak proč by potom neměli vyjít vstříc požadavkům ČSOB, která jim to umožnila. Jiné varianty vývoje byly pro JP Morgan daleko horší. Bez idemnity by se v případě nízkého ohodnocení vystavovala žalobám ze strany akcionářů banky, pokud by IPB ocenila kladně, tak by jim zase hrozila nelibost státu, který by na základě jejího ocenění musel přiznat svou chybu a dokonce i zaplatit akcionářům IPB místo ČSOB. Tak by se zisk z vysokého poplatku mohl lehce proměnit buď ve vysokou ztrátu z prohraného sporu, nebo ztrátu možností vydělávat další vysoké zisky na státních zakázkách. Pokud by společnost JP Morgan odstoupila od smlouvy, tak by vedle ostudy nezískala ani poplatek za ocenění a navíc by riskovala případné spory o náhradu škody ze strany ČSOB a nuceného správce. ČSOB navíc poskytla JP Morgan obdobné alibi jako CA IB, tedy že řadu aktiv mohla ocenit na nulu, protože od ČSOB nedostala příslušné podklady. Pozoruhodný je i fakt, že původně se měl třetí poradce týmu ČSOB – nucený správce přiklonit buď na stranu jednoho, či druhého předchozího ocenění, nakonec však zvolil třetí cestu a jeho ocenění se velmi blíží aritmetickému průměru obou předchozích. Z těchto všech důvodů jsem přesvědčen, že se nejednalo o nestranné ocenění IPB, ale ocenění, které vycházelo vstříc přání ČSOB za zajištění idemnity. ČSOB se tak podařil další husarský kousek, který ovšem může stát ve svých důsledcích české daňové poplatníky další miliardy či desítky miliard, pokud JP Morgan prohraje očekávané soudní spory. Je zřejmé, že v tomto případě měl raději stát poskytnout JP Morgan přímo idemnitu a za to si ochránit své zájmy, než aby tak za něj učinila ČSOB. Ta hájí jen své zájmy a rozhodně ne zájmy státu, ze kterého učinila svého pohádkového oslíka Otřes se.
Koule:
- Ocenění IPB společností Ernst & Young z roku 1998 vyšlo na 145,-Kč za akcii v hodnotě 100,-Kč. Tržní hodnota banky tak pokryla potencionální ztráty a byla o 45 procent vyšší, než její základní jmění.
- Společnost PWC ocenila tržní hodnotu obchodní sítě a potencionálu IPB a jejích dceřiných společností a v roce 2000 dospěla k závěru, že IPB očištěná od špatných úvěrů má hodnotu 66 – 88 miliard Kč a neočištěná 31 – 53 miliard Kč.
- Malá banka CA IB a firma Arthur Andersen ocenila příslušné aktivum IPB na základě informací z ČSOB na nulu. To i přesto, že se v té době spekulovalo o hodnotě Kajmanských fondů okolo 70 miliard Kč.
- Investiční banka HSBC zpracovala ocenění, které alespoň částečně reflektovalo skutečnou tržní hodnotu IPB. HSBC ji ocenila na více než 40 miliard Kč.
- Poslední ocenění firmou JP Morgan není veřejně dostupné. Vycházelo vstříc přání ČSOB za zajištění idemnity. Krok ČSOB může ve svých důsledcích stát české daňové poplatníky další miliardy či desítky miliard, prohraje-li JP Morgan očekávané soudní spory.
