Při skládání svého prvního rozpočtu Sobotka s Babišem zjišťují, jak málo mají prostoru a kolik se toho dá zkazit
Vláda ještě ani neschválila úpravy mantinelů pro přípravu státního rozpočtu na příští rok, a už víme, že udržet schodek pod sto miliardami bude velmi složité. A neobejde se to bez velmi úzké kooperace dvou nejmocnějších mužů ve státě. Ač se to prezidentu Miloši Zemanovi nebude líbit, řeč je o premiérovi Bohuslavu Sobotkovi a ministru financí Andreji Babišovi.
Uřídit veřejné finance není nic snadného a otočit tuhle velkou loď jediným prudkým trhnutím kormidla jednoduše nejde. Zvlášť když máte tak malý manévrovací prostor, jaký politikům nechává český rozpočet.
Čím dál větší část výdajů je vázána buď zákonem, nebo samotnou ekonomickou a politickou realitou. Že by si jakákoli vláda a sebemocnější ministr financí mohli s výdaji pohrát dle vlastního uvážení, to se nedá tvrdit ani náhodou. To samo o sobě vede k jisté fiskální pokoře.
Vždycky hrajete na okrajích a moc záleží na tom, jakou trajektorii si vyberete, protože pouze ve víceleté kumulaci jsou vidět rozdíly mezi dobrým ministrem financí a nemehlem. Ovšem i při velmi dobré fiskální politice se fakticky jedná meziročně o desetiny procenta hrubého domácího produktu a čistě z hlediska rozdílů mezi výdajovými multiplikátory jednotlivých typů rozpočtových výdajů jde o sotva měřitelné rozdíly v úrovni makroekonomického výstupu. Jenom dětina by očekával z roku na rok zázraky. Otáčení fiskálem je běh na velmi dlouhé trati. Ovšem „zvorat“ se to dá rychle.
Výdajová klasika Podle aktualizace příjmů a výdajů státního rozpočtu, která vychází z lednové makroekonomické predikce ministerstva financí (letos růst 1,4 procenta, napřesrok dvě procenta), by celkové příjmy mohly dosáhnout 1015,9 miliardy korun.
Více než polovinu z toho představují daňové příjmy, kde se předpokládá výnos 572,9 miliardy, tedy navýšení oproti loňské skutečnosti o 22,7 miliardy. Návrh počítá s růstem výběru DPH na 230,1 miliardy a spotřebních daní na 138,6 miliardy, tedy v obou případech s výrazným nárůstem oproti skutečným loňským výběrům. Naopak u příjmové daně je předpokládaný nárůst výnosů skromnější, zejména u zdanění právnických osob - jen 900 milionů na 82,4 miliardy. U fyzických osob - zaměstnanců je přírůstek o necelých sedm miliard oproti skutečnosti loňského roku. Participace OSVČ je nadále spíše symbolická s očekávanými 2,5 miliardy korun výnosu. Až se ekonomika zotaví natolik, že bude lepší situace na trhu práce, bude se do toho muset říznout ostřeji.
Na výdajové stránce počítá aktualizovaný výhled na příští rok s mandatorní klasikou v podobě sociálních výdajů, které stoupnou o 15,8 miliardy, kde největší položkou jsou samozřejmě důchody, následované platbami za státní pojištěnce do systému veřejného zdravotního pojištění ve výši téměř 58 miliard (samotný výběr pojistného není součástí státního rozpočtu, stejně tak jako výdaje zdravotních pojišťoven) a do třetice státní sociální podporou s 41,2 miliardy korun. Výdaje celkem: bilion sto patnáct a půl miliardy korun. Tohle číslo si zapamatujme, až ho budeme konfrontovat s některými notoricky neoblíbenými výdajovými položkami, u veřejnosti tradičně asociovanými s korupcí.
Sliby za 19 miliard Tímto způsobem sestavený rozpočet by generoval schodek těsně pod hranicí sto miliard korun (99,6 miliardy). Jenže takhle to nezůstane, neboť do aktualizovaného výhledu s čísly popsanými výše je potřeba zapracovat ještě vládní priority. Vláda cítí potřebu kompenzovat jisté vyhladovění v sociální oblasti, především v důchodech, a zdravotnictví se také důrazně hlásí o větší příděl. Takže se bude víc utrácet na: 1. Zvýšení průměrného důchodu o 205 korun ročně. Návrat k dřívějšímu výpočtu ovšem znamená celkově vyšší výdaje asi o pět miliard korun. Mimochodem, to je přesně částka, kterou do rozpočtu na příští rok má odvést státní podnik Lesy ČR, takže tato firma vlastně z kumulovaného zisku zaplatí celé navýšení důchodů.
2. Snížení DPH na léky na deset procent vyjde na 2,7 miliardy korun.
3. Zdravotnictví požaduje další navýšení platby za státní pojištěnce o 2,1 miliardy korun. 4. Navýšení investic do dopravní infrastruktury o šest miliard na 43 miliard (bez evropských peněz).
5. Posílení krajských rozpočtů změnou rozpočtového určení daní, které vyjde na 3,5 miliardy.
Dohromady se tedy dostáváme k 18,9 miliardy korun navíc, tedy k téměř 120miliardovému schodku, pokud by tyto zvýšené výdaje nepokryly dodatečné příjmy nebo výdajové škrty v jiných oblastech.
Ministerstvo financí si hodlá na příjmové straně rozpočtu pomoci vyšším zapojením peněz z bývalého Fondu národního majetku, přesunutím dvou miliard ze Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL), vyššími odvody z úhrad za těžbu nerostů a odvodem zůstatků na účtech státních podniků. Dohromady 13 miliard. K dodržení stomiliardového schodku tedy zbývá „jenom“ seškrtat 5,9 miliardy korun.
Mýtus snadného škrtání Tady má smysl trochu korigovat velmi hluboko zakořeněnou představu, že stačí, aby stát začal šetřit, hezky čistě zadávat veřejné zakázky, přestal mrhat penězi na nejrůznější konzultanty a právní služby a podobné položky, a bude po problémech.
I kdybychom reputačně tolik kontaminované výdaje za služby poradenského a právního charakteru na úrovni centrální vlády eliminovali na nulu, nezmění se na českém blahobytu z makroekonomického hlediska zhola nic.
Ve vztahu k celkovému rozpočtu je tato položka zcela zanedbatelná a vždycky byla: v roce 2011 představovala 968,7 milionu korun, k tomu loni klesla na 674 milionů. Celkový objem pro rok 2015 je 608,2 milionu korun. Když je snížíme na polovinu, s čímž přichází do debaty ministerstvo financí, ušetříme 304,1 milionů korun. To je necelá desetina procenta výdajů na letošní penze (391,5 miliardy korun).
Rovněž „oblíbenou“ je položka 5169, tedy „nákup ostatních služeb“. V jejím případě se ministerstvo financí uchyluje k fintě, při níž využije toho, že resorty z této rozpočtové položky neutratí všechny peníze a přenášejí je ve formě nároku do dalšího roku. Finance jim vzniklý nárok tentokrát seškrtají o 60 procent.
Celkově se tak uspoří nějakých 1,7 miliardy korun. Co je to oproti 1115,5 miliardy celkových výdajů? Řečeno s Kurtem Vonnegutem: kuřinec.
Dalším kuřincem k seškrtání je cestovné.
V posledních letech se v průměru procestovalo něco přes miliardu korun, navrhovaný škrt o dvě stě milionů stlačí výdaje na cesty k 950 milionům.
Něco se dá také ušetřit na platech u neobsazených tabulkových míst, kterých je v centrálních orgánech 4300 - škrty vynesou necelou miliardu a sedm set milionů korun.
Mizivý manévrovací prostor Snaha o redukci vládní provozní spotřeby je patrná už několik let. Ale když se pozorně podíváte na rozpočet, zjistíte, že se skoro celý skládá z transferů a jinak předurčených výdajů. Na penzích, sociálních dávkách, platbách za státní pojištěnce, dotacích k penzijnímu připojištění nebo stavebním spoření se toho moc ukrást nedá. Prostor pro nějaké korupční hrátky je tam nulový. Nic si nevezmete ani na výplatách státního aparátu. Seškrtání provozních výdajů, i když bude tvrdé, sice omezí prostor pro korupci, ale makroekonomicky je to v podstatě bezvýznamné.
Z odvrácené strany téže mince: český stát nemá kvůli vysokému podílu vázaných výdajů žádný velký manévrovací prostor, a nemá tedy ani prostor ke kapitálovým výdajům a nějaké masivnější podpoře vědy a výzkumu (aktuálně 26,6 miliardy bez evropských peněz).
K finální verzi rozpočtu je ještě velmi daleko, ale kontury můžeme už tušit. Kapitálové výdaje zvyšujeme mnohem mírněji než sociální výdaje, pokud vůbec. Zadlužujeme se na vrub spotřeby. Miloš Zeman by řekl, že ty peníze „prožíráme“. Výdaje tohoto typu samozřejmě také přispívají k odstranění záporné produkční mezery (jsme pořád pod úrovní HDP roku 2008), ale nezvedají růstový potenciál ekonomiky, to, čemu se říká potenciální produkt. Strukturální reformy, které by ho mohly zvednout, se v podstatě nekonají. Přínos institucionálních reforem („rekonstrukce státu“ prostřednictvím vyšší transparence, zákona o státní službě a tlaku na hospodárnost a účelnost vládních výdajů a čerpání evropských fondů) k potenciálnímu růstu by měl být - doufejme - kladný. Vyčíslit ho si ale nikdo soudný nedovolí.
Takže se vracíme na začátek. Jakou trvalou hodnotu může tandem Sobotka-Babiš Česku odkázat? Boj o moc k politice patří, neměl by však být cílem, ale spíš prostředkem k něčemu podstatnějšímu. Budování státu zní pateticky, položení pár metrů dobrého linolea je zas až moc chalupářské. Tak snad něco mezi tím.
Struktura výdajů státního rozpočtu
(v mld. Kč, rok 2014, bez prostředků EU a FM)
2011 132,7
2012 122,8
2013 128,1
2014
2015 109,4
2016 110,0
127,8
Ostatní dopočet
391,9
Důchody
21,9
Dávky nemocenského pojištění
39,7
Dávky státní sociální podpory
a dávky pěstounské péče
14,4
Ostatní dávky
10,9
Státní politika
zaměstnanosti bez EU
14,1
Dávky pomoci v hmotné nouzi
a dávky zdravotně postiženým
20,7
Příspěvek na péči podle
zákona o sociálních službách
57,9
Pojistné zdravotního
pojištění - platba státu
65,8
Obsluha
státního dluhu
13,3
Penzijní a stavební produkty
20,1
VŠ, soukromé školy,
církevní školy
(v podstatě na platy)
9,3
Dotace pro obce a kraje
26,6
Výzkum, vývoj, inovace bez EU
18,4
Dotace SFDI
14,7
Dotace na obnovitelné zdroje
27,2
Zbytek Všeobecné pokladní správy
36,4
Odvody do EU
177,9
Platy včetně
příslušenství bez EU a FM
O autorovi| Miroslav Zámečník * zamecnik@mf.cz
