Na jihu Egypta u města Asuán vznikla v minulém století obrovská přehradní nádrž, která reguluje tok Nilu. Kvůli megalomanskému projektu se muselo přestěhovat nejen na 80 tisíc obyvatel, ale také mnoho unikátních starověkých kamenných památek.
Foto: Profimedia.cz
Egypt, to je vlastně jen tenký úrodný pás kolem veletoku Nil. Všude kolem něj je poušť. Životodárná řeka však v minulosti Egypťany nevyzpytatelně trýznila. Jeden rok přišly záplavy, druhý rok zase byla neúroda kvůli nedostatku vody. To změnila až stavba obrovské přehradní nádrže u města Asuán na jihu země, která umožnila kontrolovat stav vody. Vzniklé Násirovo jezero, které se táhne v délce víc než 500 kilometrů, je nejoslavovanějším a zároveň i nejkontroverznějším novodobým projektem v Egyptě.
Při budování megalomanského vodní díla se totiž mimo jiné muselo přemístit až 80 tisíc místních núbijských obyvatel, jejichž vesnice byly zatopeny. Složitě se musely zachraňovat také starověké památky. Archeologové z celého světa v 60. letech minulého století pomáhali stěhovat z oblastí, které měly být zaplaveny vodou, starobylé chrámy nebo mnohatunové sochy.
Výchozím místem pro průzkum těchto přesunutých památek i vzniklého Násirova jezera, jež bylo pojmenováno po bývalém egyptském prezidentovi, je právě město Asuán. Nejslavnější přesunutou památkou je chrám v Abú Simbelu, který leží u samého jižního konce jezera až u hranic se Súdánem. Jako skládačku zde vědci poskládali i kusy čtyř monumentálních dvacetimetrových soch faraona Ramesse II. Mezi další rozebrané, přesunuté a zase složené památky patří chrám na ostrově Fílé, kam se lze dostat pouze na lodi.
Technickými památkami jsou stará i nová přehrada, které daly obří nádrži vzniknout: tu starou postavili Britové už před více než 100 lety, v roce 1971 pak byla dobudována ještě větší, nová přehrada, jež zásobuje čtvrtinu Egypta energií.
Domino, šíša a čaj
Dost k vidění je toho i v samotném Asuánu, který je centrem celé oblasti. Osou města je romantický bazar, který se táhne od severu k jihu centrem a splňuje všechy představy o správném arabském trhu. Stánky s vonícím kořením se střídají s tradičními kavárnami. V těch posedávají místní muži a donekonečna hrají domino nebo vrchcáby. U toho pokuřují vodní dýmky neboli šíši a popíjejí z malých kalíšků čaj. Další muži jim do hry kibicují, ještě další sedí v poklidu stranou a studují noviny, co že za politické půtky se to zase děje v daleké Káhiře. Tyhle kavárny jsou zhmotněnou oázou klidu zahalenou vonícím oparem kouře, která kontrastuje s kolotajícím cvrkotem ulice.
Ženy v tradiční kavárně ovšem v podstatě neuvidíte. Zato na ulici je nepřehlédnete, protože většina z nich chodí stále v černých hábitech, některé mají přes obličej i roušku, o to více ale upoutají jejich upřené oči. Když už uvidíte dívku s odhalenýn obličejem, zalitujete přísné tradice, která ochuzuje svět o pohled na mnohou krásu. Jemné tváře Egypťanek zdobí cudný půvab, plachý pohled jejich pronikavých očí skloněný k zemi se občas se špatně skrývanou zvědavostí zvedne a zabrousí po okolí. Obchod a služby tu ale zásadně budete řešit s muži, dokonce i notorické dožadování se bakšiše téměř vždycky uslyšíte jen z mužských úst.
V poušti vzdálenosti klamou
Jednou z krásných plachetnic, kterým se na Nilu říká felúky, se můžete přeplavit z města na protilehlý břeh, kde prakticky okamžitě začíná poušť. Jak bylo řečeno, zóna života v Egyptě kopíruje koryto Nilu. V severní části země, kde je veletok největší, se táhne zelený pás zavlažované půdy někdy až 10 kilometrů od obou břehů. Ovšem tady na jihu u Asuánu začíná poušť prakticky už pár metrů od břehu, někde písek sahá přímo do vody.
Ve svahu nad řekou jsou tu zanedbané hrobky šlechticů starého Egypta. Zaplatíte symbolické vstupné u starého bezzubého hlídače, a pak se můžete sami toulat areálem. Není to nijak zvláštní podívaná, zejména pokud jste už předtím viděli úchvatné hrobky u jiného města na Nilu – Luxoru. Ovšem tady zase můžete vychutnat božský klid a udělat si od hrobek nefalšovanou procházku pouští k nedalekému klášteru svatého Simeona. Stále budete mít na dohled řeku a město ležící na jejím protějším břehu, takže se nemusíte bát, že byste v poušti zabloudili.
Okolní nevysoké pouštní skály navíc klamou velikostí. Jestliže třeba v evropských horách obvykle chodec podcení vzdálenosti a výšku hor, protože nemá v zorném poli vhodné měřítko, tady v poušti záhy s překvapením zjistí, že kopce jsou naopak menší, než se zdá, a že vzdálenost urazil rychleji, než původně očekával. Místní cíp Sahary je spíš kamenitý než písčitý, ale občas přece jen narazíte i na menší dunu teplého písku, v němž bořit se je stejně namáhavé jako v hlubokém sněhu.
Klášter svatého Simeona, kam nakonec dorazíte, byl místem, kde dříve pobývalo až 300 koptských mnichů. V Egyptě kvetla specifická místní forma křesťanství – takzvaná koptská církev, která se ve středověku odloučila od evropských křesťanů. Klášter je dnes obehnán hliněnou zdí a vypadá spíš jako pevnost. Jednu dobu také sloužil jako příbytek pro muslimy jdoucích na svatou pouť do Mekky. Dnes je klášter už jen historickou památkou, které ovšem umístění v poušti propůjčuje romantickou atmosféru. Vracet se zpátky do hektického města Asuánu se vám pak určitě chtít nebude.
