Cesta na pracoviště vede 70 metrů kolmo vzhůru a zdaleka ne každý je zdolá. I proto se ve větrné energetice nedostává pracovní síly. Branže tak může nabídnout skvělý plat. Podle Čecha, který si na stavbách elektráren vydělává 300 tisíc korun měsíčně, se ale daří jen těm, kteří investují do školení a tvrdě si vyjednávají podmínky.
Práce elektrikářů a techniků stavějících či opravujících větrné elektrárny je náročná hned v několika ohledech. Připoutaní ke kymácející se vysoké konstrukci musejí mít pod kontrolou případný strach z výšky a nic by si neměli dělat ani z nepříjemného počasí. Letní horko střídá v zimě opačný extrém znásobený tím, že na větrných elektrárnách z podstaty vane vítr. K tomu technici musejí počítat s prací na vzdálených místech, odkud se i několik měsíců nedostanou domů.
Vzhledem k tomu, že jen naprostá menšina sloupů je vybavena výtahem, výstup po žebříku do výšky odpovídající úrovni střechy 22patrové administrativní budovy vyžaduje rovněž i fyzickou zdatnost. Technici pracující na větrných elektrárnách v moři musejí navíc snášet lety vrtulníkem i život na rozhoupané lodi.
Na druhou stranu jde o potenciálně dobře placenou práci, na niž při troše snahy dosáhne takřka kdokoli. Je-li někdo ochotný spouštět se z gondoly větrné elektrárny spočívající na sloupech ve výšce 76 metrů nad terénem a kontrolovat stav listů jejích rotorů, v branži je mimořádně žádaný. V podmínkách k nástupu je ale háček v podobě požadavku na absolvovaná školení. Těch se nabízí spousta, jsou drahá a vyžaduje jistý důvtip odhadnout, která z nich budou firmy požadovat.
Vojtěch Jílek z Prahy čtyři roky stavěl větrné elektrárny po celém světě. Vyučený silnoproudý elektrikář absolvoval ještě dvouletou nástavbu. Jak ale zjistil, jako technici na větrné elektrárně po jeho boku pracují i lidé bez jakéhokoli vzdělání. „Přijeli jsme na moře a stavěli elektrárnu. Dokud to není zapojené, mohl na tom pracovat kdokoli, stačil příslušný certifikát,“ popisuje snadnou cestu k netradiční práci. Následně na elektrárnu přijedou zapojovat elektroniku pracovníci s vyšší odborností. „Většina elektroniky je ale beztak zapojená už z fabriky,“ dodává Jílek.
Obor podle něj poznamenávají zcela protichůdné tendence. V Německu, kde poslední dobou chybí technici, jeden čas kvůli skluzu se stavbou tamní páteřní rozvodné sítě nebyly zakázky na stavbu nových elektráren. Další výkyvy způsobují podmínky různých dotací. Jílek ale práci většinou najde a je i dobře placená. Výdělek za poslední sezónu přepočítává na více než 300 000 korun měsíčně. „Měl jsem 350 liber denně,“ popsal redakci Euro.cz podmínky z druhé poloviny loňského roku. Letos ovšem přibývá zprostředkovatelů v podobě agentur, které do kdysi relativně stabilních odměn vnášejí velké rozdíly a celkově je snižují.
Dvacet odmítnutých nabídek
Jílek, který sám sebe označuje za nájemního živnostníka, se tlaku agentur odmítá podvolit a na jejich triky nepřistupuje. V Praze si otevřel vegetariánskou restauraci a za elektrárnami jezdí jedině s dobrou smlouvou v kapse. „Už pětkrát jsem měl odletět,“ popisuje letošní jednání o pracovištích v Pákistánu, Portugalsku, Nizozemsku, Belgii nebo severní Americe. Na posledně jmenovaném působišti mu americký klient nabízel „do 200 eur“ na den.
„Je těžké sehnat práci nastálo a za dobré peníze,“ přiznává Jílek, který ale pod svých 350 liber denně nejde. „Kdybych na to přistoupil, nemusel bych se kvalifikovat na další sezónu,“ bere zřetel na budoucnost Čech, který si mezi lednem a březnem platil sérii školení za 200 000 korun. Totéž školení si pořídil i jeho bratr, který právě pracuje na dvouměsíčním kontraktu za 400 liber denně.
V Útrobách elektrárny Výstup po 75 metrů dlouhém žebříku:
Na moři se už Jílek setkal s techniky smutnými z toho, že pracovali za mizerné peníze, zatímco sám dostával tvrdě vyjednanou vysokou mzdu. Na Sahaře pracoval s Litevci s gáží 8 liber na hodinu, zatímco sám dostával 25 na hodinu. Obzvlášť na pozoru se má při jednání s agenturami. Za tutéž zakázku jedni nabízeli 43 liber na hodinu a druzí 250 liber na den. „Až přijde nouze, vezmou mě za peníze, o které si říkám. Vím, že velké firmy platí víc,“ drží pozici Jílek.
Tvrdý vyjednavač ovšem musí mít co nabídnout. Certifikát pro výškové práce nebo bezpečnost práce na moři jsou nezbytnost. K lepší práci otvírá dveře certifikát Siemens 1,2,3 za 60 – 90 tisíc korun. Jílkovi jej platil zaměstnavatel. Na školení se naučil práci s hydraulickým nářadím, s jehož pomocí se spojují segmenty tubusu. Dál na něm zjistil, jak spojovat silné hliníkové vodiče a následně je izolovat – což byl další krok při stavbě daného typu větrné elektrárny.
Mezi možnostmi, které letos přešel, jej jedna potenciální promarněná příležitost zamrzela. Americká pobočka jedné náborové společnosti sháněla pro německého klienta 20 montérů větrných elektráren. Požadovanou čtyřletou praxi Jílek měl, ale licenci s označením 33KV si musí ještě pořídit. Nebýt této překážky, o práci za 500 eur na den a s klientem hrazeným ubytováním i lety by se bez dalšího přihlásil.
Průmyslový kanibalismus
Vysoce specializovaný obor kolem větrných elektráren se rychle rozšířil teprve nedávno a neexistuje na něj žádný ucelený studijní obor. V Německu je tento trend kvůli masivním dotacím snad nejvýrazněji vidět. Potvrzuje to i Andreas Arens z firmy Zopf Energieanlagen z Lipska, která větrné elektrárny navrhuje, provozuje i udržuje. Kromě šesti údržbářů ve firmě působí ještě čtveřice inženýrů, několik zámečníků a mechaniků, dohromady 17 lidí.
Arens dosvědčuje, že sehnat dobré zástupce těchto odborností je těžké. Označením „dobré“ míní zejména soběstačnost. „Zpravidla si nahoře musejí poradit dva technici, přivolat nahoru mistra nejde,“ popsal reportérovi DPA jednu ze specialit práce v těžko dostupných výšinách. Své lidi si hledá mezi experty z dílčích profesí. „Bude trvat roky, než vysoké školy uzpůsobí výuku stále se měnícím požadavkům na tuto inženýrskou specializaci a o chytré hlavy se tak vede svého druhu kanibalská bitva,“ vysvětluje Arens pozadí složité situace v Německu.
Jen v okolních spolkových zemích – Sasku, Sasku-Anhaltsku, Durynsku a Braniborsku je na 8000 větrných elektráren. V celém Německu je pak na pevnině a v Baltu na 28 tisíc těchto zařízení. Zaměstnance určitých odborností přitom neshánějí jen novodobí energetici. „Mechanici snadno seženou práci v těžkém strojírenství nebo v letectví. Je to obtížná konkurenční situace,“ citoval deník Handelsblatt Martina Maslatona z oborového spolku Větrná energie pro Sasko.
Pokoj „kabriolet“ Gondola překvapuje rozměry i výbavou:
V již zmíněném Braniborsku si společnosti působící v oblasti větrné energie při sháňce odborných profesí konkurují především s těžaři hnědého uhlí Lausitz Energie, která v oblasti provozuje tři povrchové doly. „Vyplácejí poměrně vysoké mzdy,“ popisuje kamen úrazu předseda tamního sdružení větrných energetiků Jan Hinrich Glahr.
V Durynsku zatím sídlí kromě dodavatelů jen několik málo projektových společností, které pro vývoj větrných elektráren marně shánějí další zaměstnance. A bude hůř, protože větrná energetika je v této spolkové zemi na vzestupu. Velký výrobce komponentů Enercon z Magdeburgu se z nedostatku lidí na trhu pokouší vymanit školením stávajících zaměstnanců, ale i příhodnými pracovními podmínkami.
I firma Zopf by ráda zaměstnala více expertů z technických oborů. „Shánějí se ale těžko. Větrníků je spousta a lidí málo,“ shrnuje problém z pohledu zaměstnavatele majitel firmy Arens.
Přečtěte si také:
