Stavby pavilonu nelitujeme, byl to úspěch

Stanislav Martinec a jeho firma Koma Modular jsou přesvědčeni, že modulární typ výstavby už dávno není vhodný jen pro sociální bydlení. To se jim podařilo dokázat při stavbě českého pavilonu na Expu.

S tím, jak klesá venku teplota, roste potřeba narychlo opatřit střechy pro uprchlíky. Jak jste se dostali k tomu, že vyrábíte kontejnerové bydlení pro utečence?

Prvně je potřeba říct, že pro uprchlíky vyrábíme moduly dlouhodobě. Už v minulém roce se zvýšila potřeba, a to výrazně, třeba pětinásobně. Ale domy pro uprchlíky vyrábíme delší dobu.

Vyráběli jste tedy nové bydlení třeba i pro Ukrajince?

Hlavní směr je teď skutečně Sýrie. My dodáváme konkrétně na sever Německa do okolí Hamburku. Ukrajina je úplně jiná záležitost. Tu skutečně chápeme jako humanitární projekt a stavíme modulární domy pro neúplné rodiny bez otců, které odešly z východní Ukrajiny ke Kyjevu. V současnosti pro ně stavíme dvě budovy. Děláme to přes naši sesterskou společnost Koma Space a pracujeme na tom společně s Diakonií, která bude dohlížet na budoucí užívání objektu. Chceme na tomto příkladu ukázat, že je třeba řešit problém, kde vznikl. Na Ukrajině dochází k obrovskému stěhování, jsou tam dva mi liony vnitřních uprchlíků. Tam chceme ukázat cestu. Co se ale týká uprchlíků ze Sýrie a naší práce na domech pro ně, tak z toho nemám úplně dobrý pocit. Děláme to samozřejmě nezištně a je to důležité. Musejí někde bydlet, ale nejsem přesvědčený o tom, že stavby, které pro ně vyrábíme, mají budoucnost.

Stavíte domy pro uprchlíky nezištně?

Ano. Prostě nás požádali stávající zákazníci, protože je zase požádala německá vláda, která potřebuje danou situaci řešit. Samozřejmě velmi rádi našim zákazníkům vyhovíme. Ale co vidíme, tak si nejsem jistý, že je naším cílem budovat po Evropě dočasné tábory.

Chápu to správně, že vám vadí, že jde o nejprimitivnější modulární stavby?

Je to ta nejzákladnější verze kontejnerů. Nemyslím si, že z toho jsou samotní uprchlíci nadšení. Přece v takových podmínkách nebudou bydlet celý život. Jednou se ty kontejnery musejí rozdělat. Proto se snažíme pomáhat, ale nevidíme v tom firemní budoucnost. A odříkáme hromadu zakázek. I kdybychom trojnásobně zvýšili kapacitu, jsme schopni ji prodat.

Znamená to, že se snažíte výrobu pro uprchlíky omezovat?

Preferujeme, aby stavby vypadaly více jako domy, aby se vytvářely chytré ulice z modulárních staveb. Když se v nich uprchlíci rozhodnou zůstat, lze přidat fasádu a vznikne dům. A když nezůstanou, rozhodnou se odejít nebo je přemístí město, je to udělané tak, že se dá celý dům přesunout jinam a může z toho být slušný domek pro mladé rodiny. To preferujeme, je to ideální řešení. Ale vybudovat jenom nějaké tábory na přežívání nevyhovuje ani nám jako výrobcům.

Teď se spíš myslí na to, udělat tábor, budoucnost se tolik neřeší.

Ano, protože přichází zima. V létě se našly volné prostory, jako třeba tělocvičny, ale některé objekty nemají dostatečné vytápění. Chceme se podílet na chytrém řešení, ale pokud to bude jen buňkoviště, tak to nechceme dělat. My zažíváme jako firma už třetí uprchlickou krizi. První v roce 1995 po Jugoslávii, kdy přišlo po válce kolem 600 tisíc uprchlíků. Stavěli jsme pro ně tábory, ale za dva roky nás žádala města, ať si je koupíme zpět, protože nebyly potřeba. Sám jsem viděl, jak pak takové sestavy bouraly buldozery. Taková práce nás úplně netěší, protože děláme něco, co bude třeba za dva roky zničeno.

Původně jste měli vyrobit 1200 kontejnerů. Kolik jste jich udělali?

Tenhle stav jsme udrželi, dali jsme si ho jako limit. Ale tím nevylučuji, že zákazníci, pro které vyrábíme naše kontejnery, je k ubytování uprchlíků nepronajímají. Pronájem je další velkou oblastí. A právě pronájem často řeší tuto situaci, že potřeby prozatímního bydlení trvají rok nebo dva.

Předpokládám, že před zimou je tlak sehnat uprchlíkům bydlení největší. Snaží se s vámi příslušné organizace domlouvat, abyste zvýšili svoji produkci nebo pronájem?

Snaží, ale naše kapacity jsou vyprodané.

Co vám tedy aktuálně generuje největší obrat, když výroba kontejnerů pro uprchlíky je nezištná?

Jsou to požadavky našich zákazníků hlavně v Německu, ale nejde o výstavbu pro uprchlíky. Německé hospodářství je na dobré vlně. Dodáváme přes partnery průmyslovým podnikům, jako je třeba BASF či Areva. Naše sestavy jsou i na letišti v Mnichově. Pracujeme také na domácím trhu. Máme velké množství dodaných zakázek pro školy a školky. Hodně zajímavé je pro nás i Slovensko. Diverzifikace našeho obchodu je značná. Zhruba patnáct procent pro nás dělá Česká republika a Slovensko, zbytek máme vývoz.

V čem spočívá výhoda modulárních staveb v průmyslu?

Velké industriální podniky si můžete představit jako obrovskou plochu, kde jsou postavené haly. Je potřeba, aby určitá část byla pohyblivá. Baťa říkal, že žádný stroj nepřipevnil, protože nevěděl, jestli nebude muset zítra linku předělávat. A platí to i pro celou továrnu. Také potřebujete hýbat různými prostory. Kontrolní jednotku musíte posunout blíže k hale, ale už není kam kontrolory posadit. Nebo vybudujete marketingové oddělení u vývojové dílny, aby to sledovali. V rámci podniku se mohou moduly krásně pohybovat. Využívá to například Volkswagen v Bratislavě, Škodovka v Mladé Boleslavi a přes naše zahraniční partnery dodáváme i do dalších firem. A modulární stavby se vyloženě nabízejí pro školky. Ještě se to nevyužívá v takové míře, ale dojde ke stěhování škol a školek, pokud budou ročníky slabší. Školy a školky děláme pět let. Myslím si, že dojde k tomu, až bude slabší ročník, že nás někdo požádá, abychom si vzali školku zpátky, a my jsme schopni si ji koupit, předělat ji a poskytnout ji vesnici nebo městu o sto kilometrů dál. Už teď dvě školky pronajímáme.

Stavějí se školky a školy z modulů i v České republice, nebo je to stále trendem spíše ve Skandinávii?

Jednoznačně v tom Skandinávie byla průkopníkem. Jejich způsob života se projevil například v norském nařízení vlády, že školky musejí jít za dětmi, a ne děti do školek. Tam se stavějí na sídlišti školky z modulů, aby to měli rodiče po cestě do práce, ne aby za školkou dojížděli dvacet kilometrů. To se postupně přesouvá i sem. Prošli jsme i stadiem, kdy se hodně psalo v tisku stylem, že děti do kontejnerů nepatří. V té době jsme stavěli první kontejnerovou školku v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Od té doby jich máme v republice asi dvacet. Hodně se mínění otočilo, když se ukázalo, jak to funguje.

Výhodou školek musí být i to, že se dají rozšiřovat, ne?

Je to modulární záležitost, takže to stavíme po třídách a mnoho školek už je uděláno tak, že jsou připraveny pro rozšíření.

Letos jste museli zavést třísměnný provoz. Pro spoustu podnikatelů to představuje administrativní noční můru. Jak náročné to bylo pro vás?

Dávám vám za pravdu. Nejsem příznivcem nočních směn, vím, že tak spousta fabrik jede, ale já jsem to sám zažil na vlastní kůži jako ředitel jiného závodu a je to náročné na lidi, na stroje, na organizaci i na zvýšené režie. Sám preferuji dvojsměnný provoz. Za pětadvacetiletou historii firmy jsme to zaváděli poprvé a není to úplně optimální. Pracovat v noci není normální, když se nad tím člověk zamyslí. Vyřešili jsme to tak, že snad jen malá část dílen bude chodit na noční směnu, a to svařovna s lisovnou a výrobna panelů. Tam jsou vesměs lidé, kteří jsou už na to zvyklí. Pustili jsme se do stavby nové linky a díky ní a díky rozštěpení výroby na dvě části zvýšíme výrobu o 25 procent s tím, že na montáži budou lidé jen na dvou směnách.

Je těžké přesvědčit zaměstnance, aby přijali noční služby?

Za 25 let si už vzájemně věříme. My jsme nikoho nepřesvědčovali, určitě bychom někomu, kdo s tím má potíže, nechtěli způsobit ještě nějaký problém. Když jsem stál před všemi zaměstnanci a oznamoval jsem jim to, tak jsem jim říkal, že doufám, že to nějak vyřešíme.

Museli jste kvůli tomu i nabírat zaměstnance. Jak složité bylo získat pracovníky ve Zlínském kraji?

Je to těžší a těžší. Nenabírali jsme jenom dělnické profese. Mám odborníky jako svářeče, elektrikáře, instalatéry. Nemůžeme teď například sehnat elektrikáře. To byla celkem dostupná profese, a v současnosti je to problém. A ono to není jenom o tom, nabrat lidi. Máme určitou kulturu. Vysvětlete novému pracovníkovi, který vám ještě nevěří, aby šel na noční směny. Za týden se nový pracovník s firmou nesžije. Bylo nás 170 a náš cílový stav je 250, takže nabíráme skoro 70 lidí.

Pracovali jste na Expu, vyhráli jste firmu roku ve Zlínském kraji. Jste žádanou firmou?

Musím to potvrdit. Máme víc žádostí o zaměstnání. Na druhé straně se o nás ví, že se zde vydělá více, než je průměr, ale musí se hodně pracovat. A možná, že tahle informace uchazeče hodně třídí.

Pokud to tak je, tak je to dobrý filtr, o zaměstnání se ucházejí lidé, kteří chtějí pracovat. Je to tak?

Nám to pomáhá.

Jak dlouho jste se připravovali na práci na českém pavilonu pro letošní Expo v Miláně?

Soutěž jsme vyhráli v prosinci roku 2013. Intenzivně jsme na projektech začali pracovat loni v únoru.

Jak velká to pro vás byla výzva?

Úplně největší. Už jsme dělali hodně náročné věci. Dodávali jsme do válečného území, třeba do Čečny. Náročné to bylo spíš po té stránce, že jsme na sebe vzali generální zodpovědnost. Dal jsem dohromady tým lidí, nejlepšího logistika pana Slámečku, šéfa divize logistiky a výroby, jsem pověřil vedením projektu a sami jsme převzali řízení výroby. Poprvé bylo Expo děláno jako PPP projekt a poprvé je pavilon v rukou soukromé firmy, doteď byl vždy záležitostí státu. Byl to takový pokus a my jsme do toho dali své zdroje a věřili, že nám to přinese marketingové body. Zajišťovali jsme veškerá povolení, dodávky a subdodavatelské firmy, a přesto se nám díky modulární výstavbě podařilo pavilon postavit jako první. Všichni se chodili ptát, co to je za nové technologie. V říjnu 2014 byl pavilon České republiky jediný, který stál v hrubé stavbě.

Upoutalo to pozornost?

Ano, a rádi bychom to dotáhli do úplného konce a byli první, kdo pavilon rozdělá. Zatím jenom Česká republika a Bělorusko své pavilony rozebírají. Máme výhodu, že je pavilon postavený z kvádrů. Na tom jsme chtěli ukázat výhody modulární výstavby. V Itálii je částečně známá, ale protože tam stavěl na jednom místě celý svět, tak se o moduly začala zajímat spousta lidí. Získali jsme kontakty na řadu místních architektů, zjistili jsme, že v Miláně se vyučuje na místní polytechnice magisterský obor modulární výstavba, a máme velmi dobré kontakty s šéfem této katedry. Závěr byl ten, že to ocenila i porota. Dostali jsme třetí cenu za architekturu a umístění do terénu. Po Bruselu a Ósace je to třetí ocenění českého pavilonu.

Vyplynuly z toho i obchodní příležitosti?

Pokud postavíte pavilon, tak zákazníci věří, že postavíte dobře i jejich budovu. Máme hodně odkazů, aby se na naši firmu obrátili. Hodně zakázek jsme získali jen díky tomu, že pavilon stál a že ho navštívili podnikatelé a architekti. Tím se otevírají perfektní možnosti k jednání.

Obytný dům stavíte i přímo v Paříži. Jaké to mělo ohlasy?

Dům už je dostavěný a má velmi dobré ohlasy. Brzy se má rozhodnout o tom, jestli budeme stavět minipavilon na mistrovství světa ve fotbale pro akreditaci novinářů přímo na Stade de France, a český pavilon zde sehrál rozhodující roli.

Ve Francii jste také navázal kontakt s tamními architekty, se kterými se chcete zamýšlet nad tím, kam dál modulární výstavbu posunout. Máte už nějaké vize, jak obor rozvíjet?

Nám se otevřela obrovská nová dálnice opět díky pavilonu. Je to neuvěřitelné. Až teď se nám odkryly chyby a nedostatky. Modulární výstavba se rozděluje na dočasné a permanentní obydlí. Už to nejsou jenom dočasné stavby. A pavilon je permanentní, dobře udělaná stavba, která se teď rozdělává. Měli jsme možnost po půl roce jejího používání zjistit, co to s budovou udělalo. A ukázalo se, co musíme ještě vylepšovat. Chceme proto vybudovat nové vývojové centrum modulárních staveb. Bude první ve střední Evropě, neslyšel jsem o jiném. Rádi bychom tady koncentrovali architekty, designéry, projektanty a další profesionály, kteří v modulárních stavbách vidí budoucnost.

Stanovili jste už termín, kdy centrum začnete budovat?

Je to otázka, kdy seženeme lidi, ne kdy začneme stavět. S budovami nemáme problém, ty si postavíme, kde chceme, to pro nás není prioritní. Musíme najít ty správné lidi a na tom se už pracuje. Myslím, že centrum vznikne už v příštím roce. Naše představa je taková, že vybudujeme centrum, které bude obsahovat jak rozvoj výrobku, tak i rozvoj lidí. Nechci dělat personální centra a centrum pro výrobky zvlášť. Chceme¬li něco vymyslet jinak, nově, musejí to vymyslet ti správní lidé.

V roce 2000 jste se účastnil jednání s firmou McDonald's, kde prezentovala svoji vizi, že by se její jednotlivé prodejny měly dát stěhovat vzducholodí. Spěje to k tomu?

Představte si, že máte stavebnici s kostkami, ty dáte k sobě a pak je zase vezmete a přestavíte jinde. To je ta idea. Konstrukčně to lze takto navrhnout. Jsou to zajímavé plány, ale musím říct, že jsme takhle zatím žádnou budovu nestěhovali. Ale stěhovali jsme hromadu budov, teď třeba pavilon Expo, ale ten rozděláváme. Jednou však možná přijde doba, kdy se podíváte k nebi a nad vámi poletí budova.

Na kamiónech už budovy jezdí?

To už je běžná věc. V Americe je institut, kde studují perspektivu těchto staveb v budoucnosti. Protože svět je v pohybu. Kdyby Baťa znal modulární výstavbu, tak všechno dělal z modulů, protože by všechny továrny přestěhoval tam, kde by je potřeboval.

Je pro vás Amerika zajímavým trhem?

Oni nemají problém v modulárních domech bydlet. U nás máme stále blok bydlet v železné konstrukci. Ale co se týká trhu, je celkem nesmysl tam naše moduly dodávat odsud. Jde o to začít vyrábět na místě. O tom ale zatím neuvažujeme a koncentrujeme se silně na Evropu.