Stát uzavřel se stavebními spořitelnami barter: my vás podpoříme finančně, vy na oplátku podpoříte bytovou výstavbu. Leckdo je toho názoru, že stavební spořitelny tuto dohodu neplní. Velmi razantně toto rozladění vyjádřil Úřad pro hospodářskou soutěž, který spořitelny za jejich údajný poplatkový kartel pokutoval sumou pěti set milionů.
Ten ovšem jenom reagoval na stížnosti klientů (většinou právě na zvyšování poplatků), které jsou dnes už skoro rok staré. Teprve potom se rozhoupalo ministerstvo financí, které celou věc začalo jako obvykle „analyzovat“. A jako snad poslední zatroubil do útoku vlivný poslanec ODS Vlastimil Tlustý - podle něj by se výše poplatků neměla v průběhu spoření měnit. Svědčí to o tom, že se stavebním spořením skutečně není vše v pořádku. Je ovšem třeba konstatovat, že zákazníci - tedy občané České republiky - ho ocenili skutečně maximálně. Stalo se pro ně nejpopulárnějším investičním instrumentem - při úložce 1500 korun měsíčně totiž díky státnímu příspěvku zaručoval do konce loňského roku bezkonkurenční výnos. (Od letošního roku se státní příspěvky, a tedy i výnosy, snížily.) Zájem o spoření měli často spíše „drobní“ investoři než lidé s bytovým problémem. Ani toto ovšem žádný problém není - stavební spoření může fungovat právě díky takovým „přátelským“ klientům, z jejichž vkladů se poskytují úvěry. Jenže až do této fáze - tedy úvěrování - české stavební spoření bohužel víceméně nedoputovalo. Zatím majetek spíše spravuje než využívá. Vyčísleno přesně: aktiva ke konci loňského roku dosáhla 237 miliard korun, hodnota poskytnutých úvěrů však dosáhla pouze 64 miliard korun. Ty navíc mají průměrnou výši 212 tisíc korun (pro porovnání: průměrná výše hypotečních úvěrů činí 1,116 milionů korun), což je vzhledem k aktuálním cenám bytů, zvláště těch nových, zjevně nedostatečná částka. Úvěry ze stavebního spoření tedy nemohou bytovou výstavbu nijak výrazně ovlivňovat. Slouží totiž evidentně spíše k rekonstrukcím či opravám stávajícího bytového fondu. Pravda, tento stav klientům nijak nevadil až do okamžiku, kdy stavební spořitelny začaly - cestou zvyšování poplatků - ukrajovat z jejich výnosů. Tehdy navíc také zjistili, že při přechodu z jedné spořitelny do druhé přijdou o státní příspěvek, tedy rozhodující část výnosu. Měnit spořitelnu v průběhu spořicího cyklu je tedy ne-li nemožné, pak pro klienta krajně nevýhodné. První vzrušené reakce i ze strany státních institucí naznačovaly, že se toto omezení zruší a vše bude zase v pořádku. Později se ukázalo, že to není tak jednoduché. Stavební spořitelny stejně jako třeba penzijní fondy musí kalkulovat daleko do budoucnosti a takové výpočty jsou velmi závislé na celkovém objemu peněz, který mají k dispozici. Proto je v N ěmecku i Rakousku (tradiční země stavebního spoření) změna spořitelny sice možná, ale v zásadě nevítaná, takže pro klienta nevýhodná (pro penzijní fondy platí totéž). Tudy asi cesta nepovede. Druhá věc je výše poplatků a úvěrová politika spořitelen. O těchto tématech by bylo dobré diskutovat a do připravované novely zákona o stavebním spoření výsledky takové diskuze promítnout. Rozhodně je o čem mluvit. Napřílad v sousedním Rakousku, kde je stavební spoření velmi rozšířené, si vypočítali, že každá miliarda eur ve stavebních spořitelnách představuje dvacet tisíc pracovních míst ve stavebnictví a souvisejících odvětvích. V našich poměrech by to mohla být práce pro 140 tisíc lidí. To by ale muselo naspořených 237 miliard korun opustit kasičky domácích stavebních spořitelen.
