Málokterý český stavitel se může pochlubit tolika významnými stavbami jako Václav Nekvasil. Jeho firma vybudovala na přelomu 19. a 20. století řadu továren a cukrovarů, ale také Legiobanku či sídlo Nejvyššího soudu.
Jména českých architektů jsou všeobecně známá. Jan Kotěra, Pavel Janák, Josef Gočár či Vladimír Karfík patří k významným osobnostem českých dějin. Se staviteli je to ale jiné. Jejich jména již většinou upadla v zapomnění a v encyklopediích se objevují jen sporadicky. Ovšem neprávem. Bez stavitelského umění Josefa Hlávky by nevznikla Zemská porodnice v Praze nebo opera ve Vídni. Bez Karla Skorkovského Libeňský most a bez Aloise Elhenického například budova Hypoteční banky.
Téměř zapomenuté je i jméno Václava Nekvasila, s jehož budovami se však návštěvník Prahy setkává téměř na každém kroku. Patří mezi ně palác Koruna na Václavském náměstí, branický pivovar, vodárna v Podolí nebo pavilony psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích.
Od asfaltu k cukru
Václav Nekvasil se narodil roku 1840 ve Kbelích u Prahy. S vyznamenáním vystudoval pražskou techniku a od rodičů brzy převzal vedení malé továrny na asfaltovou lepenku, která velmi slušně prosperovala.
Mladý Nekvasil se však nechtěl stát továrníkem, lákal ho obchod s nemovitostmi. Roku 1868 se velmi bohatě oženil a manželčino věno ihned investoval. Levně nakoupil pozemky v Karlíně, z nichž se později staly lukrativní parcely pro bytovou výstavbu. Do jednoho z nových karlínských domů se také brzy přestěhoval a umístil do něj i sídlo své firmy.
U pouhého prodeje nemovitostí a pozemků ale dlouho nezůstal. Již koncem šedesátých let 19. století se totiž seznámil s podnikatelem Vincencem Daňkem, který se specializoval na výrobu cukrovarnických strojů. Nekvasilovi se tento obor zalíbil a rozhodl se s Daňkem spojit. Výsledkem spolupráce pak bylo roku 1870 postavení cukrovarů v Toušeni a Kralupech nad Vltavou.
Poslanecké výhody
|VÁCLAV NEKVASIL (1840—1906) |
| Narodil se 15. února 1840 ve Kbelích u Prahy. Vystudoval pražskou techniku a poté krátký čas vedl malou rodinnou továrnu na lepenku. Zajímal se ale hlavně o pozemky v pražském Karlíně, na jejichž prodeji později zbohatl a založil vlastní firmu. Ke stavitelství ho přivedl Vincenc Daněk, s nímž začal koncem 60. let 19. sto- letí stavět cukrovary. V 70. letech se osamostatnil a následně vybudoval řadu významných staveb. Roku 1887 se stal poslancem Zemského sněmu za Obchodní a živnostenskou komoru a byl jedním z iniciátorů Jubilejní výstavy v roce 1891. Zemřel 6. března 1906 ve věku šedesáti šesti let. |
Kvůli obchodním neshodám sice Václav Nekvasil brzy od Daňka odešel, prudký rozvoj cukrovarnictví ho ale v branži nadále udržel. Původní firmu přeměnil roku 1873 na stavitelství a z prvních dvanácti realizovaných staveb bylo deset cukrovarů (mezi nimi například cukrovary ve Vinoři, Opatovicích, Kostelci nad Orlicí či v Berouně). Společnost rychle expandovala a jejímu rozvoji pomohlo také to, že byl Václav Nekvasil roku 1887 zvolen poslancem Zemského sněmu. Politické postavení, konexe a množství kontaktů totiž velmi usnadňovaly získávání veřejných zakázek.
Nekvasil se podílel na stavbě c. k. pošty, továrny na zpracování tabáku, vyšší lesnické školy či paláce Legiobanky. Stoupal zároveň i jeho vliv společenský — roku 1891 se například spolu s Františkem Křižíkem výrazně zasloužil o konání Jubilejní výstavy v Praze, která se stala přehlídkou rozvoje a vyspělosti českého průmyslu.
Braník plný ledu
Po Nekvasilově smrti roku 1906 převzal vedení společnosti jeho nejstarší syn Otakar, který rovněž vystudoval pražskou techniku. Firmu nadále rozšiřoval, takže se brzy stala jednou z největších českých stavebních společností. Její hlavní sídlo zůstalo v Karlíně, pobočky ale měla také v Nymburce, Hradci Králové, Třinci a Ústí nad Labem.
Rozvoji firmy pomáhal i zisk dalších významných zakázek, mezi nimiž byla také výstavba Akciových ledáren v Praze-Braníku. Hlavní město sice již jedny ledárny mělo, původní dřevěná lednice však dlouholetým používáním přestávala plnit původní funkci a bylo nutné ji nahradit. Pro stavbu nové budovy si město vybralo pozemky v Braníku, které vyhovovaly všem požadavkům. Ležely při břehu Vltavy, vzdálenost mezi lednicí a ledovým přístavem nebyla větší než 25 metrů a řeka byla v těchto místech ještě čistá. Stavba začala v říjnu 1909 a dokončena byla za necelé dva roky. Hlavním projektantem se stal známý pražský architekt Josef Kovařovič.
Poválečná tečka
K dalším zajímavým zakázkám patřily stavby paláců Koruna (1912), Adria (1923) a také paláce YMCA na Václavském náměstí. Tento projekt financovalo křesťanské hnutí mladých mužů (Young Men’s Christian Association), jehož cílem bylo šíření vzdělání a kultury mezi mládeží. Stavba probíhala v roce 1928 a vedle firmy „Václav Nekvasil, stavební a. s.“ se jí účastnil také pozdější známý akademik Stanislav Bechyně.
Vedle paláců vybudovala firma také několik svatostánků. Významnou se stala například stavba Husova sboru v Praze-Vršovicích nebo kostela sv. Václava v Praze-Bohnicích. To už se ale blížil konec třicátých let a Evropa se začala připravovat na válku.
Roku 1938 získala firma Nekvasil ještě zakázku na výstavbu pěchotních srubů v severočeské Chrastavě, kvůli vstupu německých vojsk ji ale už nedokončila. Po druhé světové válce přišlo znárodnění a roku 1948 kdysi významná pražská společnost po více než sedmdesáti letech zanikla.
Prameny: Pražský industriál, Kniha o Praze 8, Pražská informační služba
