Včera bylo další kolo jednání o platech a mzdách zdravotníků a shodou okolností jsem byl večer na narozeninách jednoho profesora medicíny, kde se sešlo lékařů požehnaně, takže bylo o čem mluvit.
Je-li něco z těchto konverzací zobecnitelné, tak to, že služebně mladší lékaři na špičkových klinikách se dosti podstatně liší od starších kolegů v jednom důležitém aspektu - nejsou ochotni obětovat práci všechno. Dělat výzkum po večerech ve svém volnu, jak bývalo (a mnohdy ještě je) v oboru zvykem, už prostě odmítají. Oproti předchozí generaci mají výrazně vyšší požadavky na kvalitu života a volného času – není tak již výjimkou, že mladí lékaři mění místa v prestižních nemocnicích a výzkumných centrech za pozice v menších, regionálních zařízeních, a to přitom za stejný nebo i vyšší plat.
Evidentně přitom nejde jen o fenomén „zpovykaných Pražáků“. Už před rokem mi říkali manažeři z ostravské fakultky a dalších nemocnic v Moravskoslezském kraji, že motivace nějakými příplatky nebo zvláštními odměnami za přesčasy nefungují. Od základního platu nějakých pětatřiceti, čtyřiceti tisíci korun měsíčně už prý motivace dělat přesčasy výrazně klesá. Netvrdím, že tahle hranice v „mentálním účetnictví“ (to není pejorativ), od níž se začíná cenit volný čas, je všude stejná a že se nevyvíjí, ale přišlo mi to extrémně zajímavé.
Zkušení praktici také potvrzují, že nabídka pracovní síly u středního zdravotnického personálu, sester a bratrů, je ovlivňována situací na trhu práce a vývojem relativních mezd. Před pěti šesti lety, kdy už psychická a fyzická zátěž zdravotních sester a bratrů byla neúměrná, se ale stále cenila jistota pracovního místa a pravidelná výplata. V časech konjunktury a rostoucích výplat už však nemalá část zaměstnanců nehodlá extrémní podmínky snášet a přechází tam, kde přesčasy nehrozí, nejsou směny nebo se dá dojednat flexibilnější pracovní doba. Což samozřejmě vytváří ještě větší zátěž pro ty, kteří zůstávají.
Češi na nejlepší cestě umakat se k smrti. Čtěte:
Češi ročně odpracují o 400 hodin víc než Němci. Odbory chtějí zkrátit pracovní dobu
Ani zdaleka to samozřejmě není jediný důvod fluktuace, která často vyústí až v odchod z oboru. Hezky rozebráno je to v této diplomce včetně mezinárodních rešerší, kde se můžete přesvědčit, že se tento problém se nevyhýbá ani zemím o dost bohatším než Česko, od Anglie po americké, převážně soukromé zdravotnictví. A to nezapomeňme, že rozdíly v odměňování jsou značné, v tomhle se odboráři opravdu nemýlí.
V tržních odvětvích sice také najdete obrovské diferenciály mezi mzdovým ohodnocením u stejných pozic v jednom a tomtéž oboru, ale je tam zřetelná vazba na produktivitu, přidanou hodnotu a rentabilitu firmy a jejího postavení na trhu. Zdravotnictví samozřejmě takovým prostředím není, byť například takový přechod na prospektivní úhrady v lůžkové péči, který se u nás chystá zhruba dvacet let, by v tomto směru mohl pomoci.
Zdravotníci jsou jednou z mála profesí, která se nemusí obávat ani o budoucnost, ani o výplaty: poptávka po zdravotní péči je demografií a rostoucími nároky i možnostmi zaručena - ekonom by řekl, že je vysoce důchodově elastická.
Hlasovat se dá nohama a každému budiž přáno, ale když už jsme u té pracovní zátěže: každý pátý lékař v německých nemocnicích uvádí 60 až 80 odpracovaných hodin týdně včetně služeb a přesčasů. Lékařů z Čech evidovali v Německu 1111, tedy méně než z polovičního Slovenska (1231) (zprávu ke statistice Spolkové lékařské komory za loňský rok najdete tady).
Plošné zvýšení platů zdravotníků o deset procent, které požadují odbory, je sice z odborného hlediska nonsens, to ví každý zdravotnický manažer, vyjednávací pozice zdravotníků ale není vůbec špatná, zvlášť u některých specializací a v některých lokalitách, kde je nedostatek personálu nejviditelnější.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
