Jakkoliv stávka chystaná odbory na 8. prosince 2010 není stávkou v rámci kolektivního vyjednávání a nepříjemně se dotkne mnoha občanů a některých zaměstnavatelů, nelze konstatovat, že by byla nelegální, jak tvrdí někteří politici.
Foto: Archiv
Stávka nemusí být nutně vždy namířena jen proti zaměstnavateli v rámci kolektivního vyjednávání s ním, může být zaměřena proti opatřením např. vlády, parlamentu, politické reprezentace. Ostatně odbory samy, pokud jde o stávku chystanou na 8. prosince tohoto roku, uvádějí, že není namířena proti zaměstnavatelům jako takovým, byť je třeba vzít v úvahu, že stávka je protestem proti souboru vládou navržených a parlamentem schválených úsporných opatření, jehož součástí je i zákonný mechanismus vedoucí ke snížení platů zaměstnanců státní a veřejné správy a služeb, včetně samosprávy, takže zaměstnavatelem mnohých budoucích stávkujících je tak stát – Česká republika – a právě proti opatřením jeho vrcholných orgánů stávka směřuje.
Kdo smí stávkovat?
Právo na stávku zaručuje ústavní Listina základních práv a svobod, podle níž je právo na stávku zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům (rozumějte: státním zástupcům), příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Další omezení práva na stávku uvádí zákon pro určité kategorie zaměstnanců státní správy a územní samosprávy.
Současná zákonná úprava předvídá a upravuje pouze stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Zákon o kolektivním vyjednávání definuje stávku jako částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci a charakterizuje ji jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy mezi zaměstnavatelem a odbory resp. mezi jejich zástupci – zaměstnavatelským svazem a odborovou centrálou). Ke stávce mohou odbory přistoupit, pokud nedojde k uzavření kolektivní smlouvy ani po řízení před zprostředkovatelem a smluvní strany nepožádají o řešení sporu rozhodce.
Kolektivní vyjednávání
Zákon o kolektivním vyjednávání upravuje podmínky vyhlášení stávky, oznamovací povinnost odborů vůči zaměstnavateli. Stanoví i pravidla stávky – opatření proti svévoli a anarchii: Zaměstnanci nesmí být bráněno účastnit se stávky, ani nesmí být donucován k účasti na stávce. Odborová organizace, která je oprávněna jednat za účastníky stávky, musí umožňovat přiměřený a bezpečný přístup na pracoviště zaměstnavatele a nesmí bránit zaměstnancům, kteří chtějí pracovat, v přístupu na toto pracoviště a odchodu z něho nebo jim vyhrožovat jakoukoli újmou. O přerušení práce s nimi mohou pouze jednat.
V době účasti na stávce nepřísluší účastníku stávky mzda ani náhrada mzdy. Účast na stávce v době před právní mocí případného rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky se posuzuje jako omluvená nepřítomnost v zaměstnání. Účast na stávce po právní moci rozhodnutí soudu o nezákonnosti stávky se považuje za neomluvenou nepřítomnost v zaměstnání.
V průběhu stávky zaměstnavatel nesmí přijímat náhradou za účastníky stávky na jejich pracovní místa jiné občany.
Zaměstnanci, který není účastníkem stávky, umožní zaměstnavatel výkon práce. Pokud tento zaměstnanec nemůže v důsledku stávky konat práci, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Koná-li práci, za kterou přísluší nižší mzda nebo plat, poskytne mu zaměstnavatel doplatek do výše průměrného výdělku.
Posouzení chystané protestní stávky podle ústavních pravidel a judikatury
Absence další právní úpravy práva na stávku neznamená popření práva na stávku. Podmínky tohoto práva a jeho meze prozatím řeší místo zákona soudy ve svých rozhodnutích v jednotlivých případech. Tato rozhodnutí se postupně ustálila na názoru, že neexistence právní úpravy neznamená negaci práva na stávku. Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že ústavní Listina upravuje právo na stávku jako součást práv hospodářských, sociálních a kulturních.
Nejvyšší soud ČR posuzoval zákonnost stávky z roku 2003 a uzavřel věc usnesením ze dne 28. června 2005, v němž uvedl zejména následující:
„Upravuje-li zákon pravidla stávky jen v případech stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného (zákonného) omezení práva na stávku v českém právním řádu není. Platí tedy, že právo na stávku je zaručeno (čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), aniž by (s výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s ústavními principy omezeno, avšak jen tehdy, je-li prostředkem obrany jiných hospodářských nebo sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů.
Právo na stávku lze vykonat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale i za účelem obrany jiných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů a podle zákona o kolektivním vyjednávání může být posuzována jen taková stávka, která souvisí se sporem mezi zaměstnavateli (organizacemi zaměstnavatelů) a příslušnými odborovými orgány o uzavření kolektivní smlouvy.“
Postihy za nelegální stávku
Stávka ve všech ostatních situacích, jejímž účelem není obrana a ochrana hospodářských a soci&aacut
e;lních zájmů, nýbrž prosazování například personálních zájmů pracovníků, je porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dříve šlo o porušování tzv. pracovní kázně). Porušení takové povinnosti pak může vyústit v rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele – výpovědí nebo okamžitým zrušením pracovního poměru.
Politická stávka není nezákonná
Prosincovou stávku lze označit za politickou, neboť stávkující vyjadřují své politické názory – staví se proti, ať již uzákoněným nebo teprve chystaným dalším úsporným opatřením vládní koalice. Ovšem stávkující bezpochyby hájí své hospodářské a sociální zájmy. Proto je stávka legální a stávkující by neměli být za přerušení práce zaměstnavateli postihováni.
